Kniha - NASHLEDANOU ARGENTINO

Nashledanou Argentino je cestopisný román a má 345 stran. První třetina knihy pojednává o životě dětí a vnuků českých přistěhovalců z 30. let, druhá část je o putování autostopem kolem celé Argentiny (na obálce knihy je vyznačena trasa červeně) po Známých i neznámých místech, které končí zhruba po dvou měsících opět v Buenos Aires.

Snad proto, že jsem vyrůstala na malinké vesničce, od malička mě lákaly dálky a vše neznámé, co s nimi souvisí. Mým největším snem bylo jednou navštívit Argentinu. Proč zrovna Argentinu? „To je na dlouhé povídání, stejně to bude těžko realizovatelné“, uklidňovala jsem se v duchu mnohokrát.

Přeje-li si ale člověk hodně dlouho něco z celého srdce, jednou se myšlenky zhmotní a pak vše začne plynout samo od sebe.

Proto jsem se ani nenadála, a nadešel i ten můj den, kdy jsem do kufru přibalila batoh a spacák a jela jsem. Vlastně jsem letěla. Po více jak dvanáctihodinovém letu jsem přistála v Buenos Aires na letišti zalitém sluncem, kde mě očekávaly dvě mé sestřenice, které se v Argentině narodily a které jsem nikdy před tím neviděla.

První tři týdny jsem trávila střídavě buď u jedné, či u druhé, anebo u obou zároveň. Denně jsme cestovaly a denně jsem poznávala nová místa, nové lidi a vůbec život, který se od našeho až na malé detaily tak moc nelišil. Když jsem po třech týdnech na rodinném sezení všem, kdo se ho zúčastnil, oznámila, že si chci Argentinu zhruba projet autostopem a chci vidět co nejvíc, dlouho to nemohli rozdýchat. Nevěřícně na mně koukali a polohlasně přemýšleli: „Je ta ženská vůbec normální? Téměř s nulovou znalostí jazyka, jen s několika nejdůležitějšími frázemi, načmáranými na kousku papíru, s kapesním slovníkem a pár svršky v batohu si myslí, že dobude Ameriku?“….

Když pak ale zjistili, že mně z mého bláznivého nápadu neodradí, rezignovali a doprovodili mně na hlavní cestu, kde jsem je ujistila, že pokud mně do večera nikdo nezastaví, vrátím se zpět a na cestování s konečnou platností zapomenu.

Jen co jsem osaměla, mávla jsem na první přijíždějící osobák a započala jsem téměř dvouměsíční okružní toulku kolem celé země.

Projížděla, a když zrovna nic nejelo, procházela jsem obrovské vzdálenosti pouští a nedozírnou pampou plna obav, kam dojedu a co mně čeká dál… Jenže navzdory všemu druhý den navečer jsem podávala první zprávu z Patagonie, kde jsem se hodlala zdržet delší dobu.

Chtěla jsem na vlastní oči vidět koupat se v moři tučňáky, chtěla jsem navštívit opěvované město Santa Cruz, chtěla jsem projít Andy…

Chtěla jsem toho hodně. Hodně se z toho uskutečnilo, některých úmyslů jsem se musela vzdát. Nejednou jsem při svém putování ztratila cestu a málem jsem zabloudila v pampě. Jako zázrakem jsem však potkávala lidi, kteří mi radili a pomáhali, lidi, díky nimž jsem poznala i taková místa a přírodní krásy, které jsou málo známé i domorodcům a které mnohdy nenajdeme v žádném průvodci.

Chtěla jsem se vydat do hor a poznat život indiánů, anebo se jen tak posadit pod Aconcaguu, mnohdy jsem byla nucena ukrývat se před tropickým lijákem či žhavým slunkem.

V němém úžasu jsem zírala na věčné Patagonské ledovce, či obrovské hučící vodopády, při procházce džunglí jsem pozapomněla, že by mně odněkud zpoza stromů mohly sledovat přimhouřené oči jaguáří samice, která přemýšlela, zda to zvláštní individuum by nemohlo být vhodnou potravou pro ni a její nedávno narozené mládě. Nejednou jsem umírala žízní, když jsem se vydala hledat krokodýly, a nechtěně jsem skončila v provincii plné stávek a nepokojů na policejní stanici. Jen ojediněle se vyskytla i nějaká ta prekérní situace, ze které jsem pokaždé „vybruslila“ bez jakékoliv úhony.

A pak nakonec, když jsem k radosti všech příbuzných vítězně dorazila zpět do Buenos Aires, a pak když jsem s velkým smutkem v duši tuto nádhernou zemi opouštěla, byla jsem rozhodnuta, že se o své zážitky s každým, koho to bude zajímat, podělím, a že se sem určitě někdy ještě jednou vrátím!