Jak si vyjet na Praděd

Někdo někdy prohlásil, že kopce jsou koření cyklistiky, a kdo někdy cyklistiku provozoval, dá tomuto rčení za pravdu. Ačkoliv tedy kopce většinou pohodovou jízdu po rovině naruší, nicméně na druhé straně zase na opačné straně kopce nabízí potěšení ve formě sjezdu. No a čím kopec větší, tím tedy trápení větší, ale zase sjezd o to delší.

Už jsem si letos dopřál výjezdů, které báječný sjezd nabízejí pár naplánoval a i uskutečnil. Ať už to byl v našem blízkém okolí Skřítek, v různých formách na silničce i na horském kole, pěkný sjezd z Drahanské vrchoviny do Prostějova a naposledy zase na silničním kole Červenohorské sedlo.

U nás v Jeseníkách se ještě nabízí silniční přejezd Dlouhých Strání, ale nějak mi přišlo, že cyklisticky jsem nějak dlouho nedobýval Praděd.

Na kole jsem byl poprvé na Pradědu již hodně dávno, na silničce dlouhou túrou přes Rýmařov, Malou Morávku a Hvězdu, to je od nás asi 60 km a to už se mi nechtělo, později už kratší cestou z Koutů na Petrovku, to bylo na silničce doplněné silnějšími gumami, poslední cyklistika pak byla s dopomocí cyklobusu, takže z Ovčárny na Praděd vlastně kousek.

Cyklobus druhou sezónu nefunguje (otázka proč), takže pokud nechci objíždět celé hory, zbývá ta předposlední varianta přes Petrovku. Nakonec na horském kole toho najedu víc, než když jsem kdysi tu favoritku tlačil.

Nicméně pro ušetření nějakého kilometru tentokrát vlak do Koutů, přeci jen ty tlusté pneumatiky se na zrychlený přesun moc nehodí.

Po výstupu z vlaku dělám jen kratší zpátečku ke skiareálu Kareš (turistická vizitka). Pak se tedy vracím kolem nádraží a po silnici kolem hlavního Skiareálu Kouty. Parkoviště je překvapivě silně obsazené, zřejmě nějaké závody, předpokládám nějaké terénní sjezdy. Tak jen tak zběžně projdu mezi stánky s cyklistickým zbožím, prohlédnu nějaké stroje pro závodníky a mířím k výchozímu bodu. Co to bylo za závody jsem se nakonec dozvěděl při návratu, tak si to taky nechám na konec.

V podstatě výchozí bod jízdy na Praděd je most přes Divokou Desnou, kde odbočují ze silnice 44 dvě odbočky do hor. Ta první údolím pokračuje k vodnímu dílu Dlouhé Stráně, nejdřív k dolní nádrží, dál a výš k nádrži horní. Mojí trasou je ale ta druhá, odbočka k hájovně a ubytovně U Pelikána. Tam vede lesní asfaltka a je to zároveň značená cyklotrasa s číslem 6157. Jinak je to cesta, kterou často využíváme v zimě, jako jeden z nejhezčích běžkařských sjezdů. Ostatně dolů jsme tuto cestu projeli vícekrát, vzhůru málokdy.

Příjemný je fakt, že od začátku je na silnici celkem zánovní asfalt a protože cesta hned za Pelikánem začíná pěkně stoupat, jede se o to lépe. Ačkoliv i v Jeseníkách požírá lesy lýkožrout, tady je naštěstí les celkem neporušený a v horku je nějaký stín.

První kilometr vede takřka souběžně se silnicí na Červenohorské sedlo, jen tedy na opačné straně údolí a lesní ticho tady ruší burácení motorek a motorkářů, kteří si z nedávno opravené horské silnici dělají pravidelně závodní dráhu. Občas sem sice přijedou policajti, ale to by tady museli být celý víkend.

U druhé serpentiny si dopřeji zastávku nad skálou Sokolka, z které je pěkný výhled do údolí Divoké Desné. U zatáčky končí ten nový asfalt, naštěstí ten starý povrch je pořád slušný. Kousek za serpentinou protíná silničku pěšina zelené turistické pěší, která vlastně sleduje daný směr, ale vede na přímo. Rozcestí Hřbety odkazuje ne vrchol, který jak pěší tak i cyklistická značka objíždí. Ta cyklistická po další serpentině a táhlé levotočivé značce pak relativně dlouhým víceméně rovným úsekem, který je zpestřen občasnou vyhlídkou do údolí, na hráz dolní nádrže i na kopec s horní přehradou, nebo na několik vrcholů Velké hřebenovky.

V další ostré serpentině odbočuje tzv. Hladová cesta (mimochodem velice zajímavá), která zhruba ve vrstevnici končí až za dolní nádrží.

K Pradědu ovšem vede stále ještě pokračování po asfaltu k rozcestí Petrovka. Tady končí asfaltový povrch, dál je šotolina s více či menším použitím různě hrubého štěrku, chcete-li makadamu. Ne Petrovce vlastně končí zelené cykloznačení, vedení přebírá modrá značka s číslem 6075. Ta se vede od „Červeňáku“ a lidově ji říkáme „Komunistická“. První úsek k levotočivé serpentině je celkem mírný, jen v jedné části zavazí lesní technika, která tu v pracovní týdnu pomáhá v těžbě. A jak si tak prohlížím některé kmeny, i v tady jsou patrné chodbičky, které pod kůrou hlodá výše zmíněný brouček.

Za zatáčkou se poněkud zvyšuje sklon a povrch cesty je místy narušen po předchozích lijácích (minulou neděli dosti bouřilo).

Důležitým orientačním bodem je rozcestí Kamzík. Loni byl u rozcestí s modrou pěší vybudován nový přístřešek, který nahradil už chátrající předchozí stavbu. Kratší, téměř rovinný úsek dopřeje malý odpočinek před nejtěžším kilometrem celé trasy. Výjezd po úbočí Velkého Jezerníku je nejdřív značně prudký, cesta je zase rozbitá po velké vodě, závěrečných asi 300 metr§ k vrcholu je vydlážděn štětováním a protože to dosti drncá, je snad i jednodušší to kolo vytlačit.

Utrpení je naštěstí vystřídáno nájezdem na haťový chodník u Slatí a za zatáčkou pohledem na chatu Švýcárnu a Pradědovu věž v pozadí.

Po zaslouženém občerstvení je vlastně na Praděd kousek. Komplikací je snad jen fakt, že cesta, která byla kdysi pěkně asfaltová, na své nejlepší léta, tedy povrch už jen vzpomíná. Takže kde se dalo kdysi příjemně projíždět se musí spíše kličkovat. Trvá to až k rozcestí, kde se pár příchozích od Švýcárny vmísi do davu, který na vrchol míří povětšinou od Ovčárny, někdo možná přes hřebenovku, jiný Bílou Opavou. Ale po silnici už pak všichni.

V létěnebývají vždy ideální výhledy, takž nemůžeme počítat s nějakými dalekými výhledy, Jindy je ovšem vidět do Krkonoš, Beskyd, do Polska nebo na Hanou. Za dobrých podmínek i někam do Tater. Nicméně pocit za zdárné dosažení vrcholu je vždycky příjemný.

Z Pradědu jsem měl sice původně jiné plány, nakonec jsem ale zvolil jednodušší návrat přes Červenohorské sedlo. I díky tomu jsem pak v jedné Koutecké hospůdce objevil nějaké známé. Takže závody byly součástí Nutrend Enduro Race. Což je taková cyklistická rallye. Měřené úseky jsou vskutku ty sjezdy, ale na rozdíl od faktu, že obvykle se sjezdaři vozí lanovkou, tady si to musí odbýt za vlastní, kromě snad jedné výjimky. Tedy v určitém čase se dostat na start rychlostní zkoušky, měří se nějaký úsek do celkové kvalifikace, vše se ale musí vtěsnat do nějakého limitu. Tedy podobně, jako ve skutečné velké rallye.