Kolem Suchého vrchu

Trvalé bydliště v Šumperku sice není nijak exkluzivní adresa, ale z hlediska turisty – návštěvníka hor, letního i zimního je to drobné požehnání v relativní dostupnosti několika pohoří v okolí. Nejsou to sice žádné velehory, ale přeci jen kopce tu máme.

Všeobecně je naše město spojováno s Jeseníky, ale vlastně není to daleko k dalším horám, které jsou vnímány jako ryze české. Tím pohořím jsou hory Orlické, ač jde o jejich nejjižnější část a ne tu zcela nejvyšší. Bukovohorská hornatina se totiž rozkládá pěkně na zemské hranici, ač současné krajské uspořádání tento fakt poněkud zastírá, protože valná část hornatiny je správně přidělená do okresu Ústí nad Orlicí a tím k Pardubickému kraji.

Poslední obleva zase poničila nedávnou celkem pěknou sněhovou vrstvu ve středních polohách, nezbývá než zase mířit do poloh vyšších. A jak už jsem naznačil, nemáme to to zas tak daleko, pohled na stav upravenosti na webu bilestopy.cz nás zlákal k výjezdu na Červenovodské sedlo.

Z vlastní zkušenosti vím, že kolem Bukové hory a Suchého vrchu tu místní sdružení obcí udržuje vcelku pěkný běžecký areálek. Nakonec to podporuje i přítomnost a zázemí známého lyžařského střediska Čenkovice a nově přidaný Mlýnický Dvůr (součást Červené Vody) s lanovkou na Bukovou horu z východní strany.

Hlavní východiště do lyžařských stop je Červenovodské sedlo, horský přechod právě mezi Bukovou horou na jihu a Suchým vrchem severně. Ten je svými 995 m nadmořské výšky nejvyšším bodem této hornatiny.

Po malé zastávce v útulném informačním středisku, které je zároveň i malým občerstvením vyrážíme do stopy.

V plánu je objížďka Suchého vrch s výstupem k vrcholu, po té návrat opačnou stranou, pak uvidíme. Ač to kolem silnice č. 11 vypadá vskutku zimě, přeci jen oteplení zhoršilo kvalitu sněhu a hlavně pod stromy jsou ve stopách namrzlá místa či ledové zmrazky. Ač stopy nedávno projela rolba, nemůže dělat žádné zázraky.

Vyrážíme podle zelené TZ, což je i ve stejné barvě vyvedená běžkařská místní trasa. Nenáročným stoupáním stoupá ke kótě Prostřední vrch (872), po té mírně klesne k rozcestí Hvězda (vcelku časté pojmenování i jiných rozcestí), dál nás zajímá lyžařská trasy bílé barvy. Místní značkaři si tu trošku ulehčují práci, podle metodiky by měly být u ostatních značek (bílá cyklo) vyvedeny i ostatní značky (turistické, lyžařské), ale tady si to zjednodušují a žádnou naváděčku nemají, pouze tabulku se šipkou u rozcestníku. Takže jde vlastně o krátký souběh po silničce k Suchému vrchu. Stopa je tu po okraji asfaltky, ale cesta je prohrnutá tak, aby zbylo dost sněhu na běžkování po straně. Asi po půl kilometru dorážíme k k rozcestníku Pod Suchým vrchem I (jde o pořadí, ještě tu mají na jiném místě podobný s římskou II). Trasa odbočí na lesní cestu a nenápadně klesá (ne příliš) k rozcestníku U pěti bratří. O kterých 5 bratrů se tu přímo jedná se tu nevyskytuje žádná informace, ale se to bude vztahovat k nějakým svatým nebo biblickým postavám. Lyžařská značka míří k severu a nesleduje tak průběh cyklotrasy 4074 stejné barvy, takže na to pozor.

Trošku jsme sjeli, takže do kopce. Stoupání naštěstí mírné, ačkoliv sjíždějícím lyžařům to dosti jede (díky namrzlé stopě). Lesní cesta vystoupá k rozcestí modré a červené turistické značky (a červené cyklo 4071) U Tří pánů. Ti páni jsou dávní majitelé okolních panství což dokládá historický trojmezník. Lyžařská trasa sleduje souběh modré TZ a cyklistické značky. Asi 200 m je prudší výstup (k rozcestí Pod Bradlem, to má vlastně taky dvě odbočky), poslední necelý kilometr Na Suchý vrch je zase mírné převýšení.

Hora je díky Kramářově chatě (a rozhledně) provořadým lákadlem. Silná mlha ovšem k rozhledům neláká, takže spíš se budeme chvíli zabývat Jeleny v obůrce a po té pobytu v příjemné restauraci.

Os Suchého vrchu by se dalo sjet klidně kolem silničky, ale přeci jen chceme o něco víc, takže se musí sjet kilometr zpět k zimní variantě rozcestí Pod Bradlem (je tam těch 100 m prudšího sjezdu), pak odbočíme na lyžařskou trasu s červeným značením. Ta je v prvním kilometru v podstatě vrstevnice (cca 94 m). Po tom kilometru si můžeme ověřit, co znamenají tři vykřičníky. Kolem tras mají orličáci rozmístěné pěkné mapy lyžařských okruhů. Podobná se dá i vyfasovat v Íčku. Vykřičníky značí asi 50 m úsek prudkého svahu. Na sjezd to nevypadá určitě, tedy běžky sundat a pěšky dolů. Naštěstí se dá po kraji ve sněhu. Za ledu to bude asi horší. Dole je pokračování zase příjemné stopy velmi mírného sjezdu zpět k Hvězdě.

Abysme i ten další kilometr neabsolvovali úplně stejně, volíme objížďku Prostředního vrchu po bílé trase na východiště v Červenovodském sedle. Ještě by se dalo pokračovat směrem k Bukové hoře nebo nahlédnout do Čenkovic, ale mizérie mlhavého dne zas tak k dalším výjezdům moc neláká a nakonec řidič musí být i na zpáteční cestu fit.