Malínskou roklí na Krásné, konec v Lužích

Březnové a částečně dubnové omezení pohybu na katastr, později okres naši přátelskou skupinu přimělo zredukovat výpravy do bližšího okolí našich bydlišť. Naštěstí to okolí je dostatečně členité a zajímavé, takže se nějaká ta výprava dá uskutečnit. Nakonec nás to přinutilo vypravit se do míst dlouho nenavštívených, pro některé zcela neznámých. Ano i mezi námi jsou takoví, kteří to pomalu lépe znají někde na Korfu než 10 km od baráku.

Tentokrát byla vznesena podmínka, že na zpáteční cestě musíme navštívit novou akvizici jedné z účastnic výpravy, totiž novou zahrádku na okraji rodného města.

I proto abychom si ukrátili nějaké zbytečné šlapání volíme dopomoc hromadné dopravy, konkrétně ale vlaku. Cesta ovšem není daleká, jde o jednu zastávku do stanice Nový Malín. Každopádně si tak ušetříme nějaké 4 km pochodu kolem silnice a vesnickou zástavbou. Valková stanice je naštěstí přeci jen vzdálená od středu protáhlé vesnice, která se plazí svou zástavbou stále blíže k Šumperku, kde zůstává jen nějakých 200–300 m posledního volného prostoru, než přijde den, kdy obě zástavby splynou v jednu.

Po výstupu míříme hned ke kolejím, resp. Přejezdu kde se obracíme k horní části Nového Malína, původně Fraknštátu. Tak se městečko nazývalo počeštěně do r. 1947 (celým něměckým Frankstadt an der Mährischen Grenzbahn). Po válce sem přišlo značné množství tzv. Volyňáků, tedy přesídlenců s ukrajinské Volyně (ti tam odešli koncem 19. století „kolonizovat“ zaostalejší části ruské říše).

Cesta prochází tou částí obce, která více připomíná původní vesnickou zástavbu, ta dolní část obce je totiž značně zasažena novou výstavbou od 90. let minulého století.

Zatím celkem snesitelně stoupáme zástavbou, která pokračuje zhruba v délce 1,5 km, kdy se konečně dočkáváme vstupu do lesa a konce osídlení.

Po táhlé mírné zatáčce následuje serpentina, kde silnice pokračuje směrem k Dobré Náladě a Mladoňovu, my ale pokračujeme na přírodě blízký povrch lesní cesty. Rozcestníkové tabulky prozrazují název lokality Malínská rokle, což naznačuje, že nás čeká něco dramatického. Dopřejeme si ale kratší pauzy u přístřešku (je Bílá sobota). Samotnou rokli vytvořilo proudění vod potoka, který se dnes nazývá Malínský. Ten se poměrně ostře zařezal do okolních hornin, které tvoří masiv Hraběšické hornatiny. Zhruba po 300 m objevujeme odbočku ke stavebním pracem, buduje se tu nová protipovodňová přehrážka, možná i rybníček, prozatím je ale jen hotová vtoková šachta, na výsledek je nutno ještě nějakou dobu počkat.

Pár stovek metrů dál se už začínají objevovat první skalní výchozy, raději ale rovnou slušné skalní stěny. Ty tvoří podle tabulkového popisu devonský kvarcit a doufejme, že v tomto informace na rozcestníku nelhala. Dřevěná tabulka na jednom ze stromů naznačuje pohledem vzhůru, kde stával nějaký hrádek, zvaný Burgstein. Ode dna rokle je výš o víš o dobrou stovku metrů, kdo bys k němu chtěl vypravit, lepší přístup je odbočky z lesní cesty v nižší části rokle (asi 250 m od vstupu). Skaliska jsou tu už dosti výrazná, bohužel jejich monumentalitu z velké části zakrývá lesní porost. A ten je teď naštěstí průhledný, protože jde z velké části o bukový porost, v době vegetace jsou skály zakryté téměř celé.

Od místa pod hrádkem se cesta zvedá relativně prudším sklonem, víc a víc se přibližují i skalní útvary, většina skal je ale z našeho pohledu vlevo nad údolím (tedy na pravém břehu potoka). Zde se zvedá pokračování rozsochy která pokračuje od hrádku nad Krásné po té k vrcholu Kamence, opačnou stranu tvoří svah který se táhne k Volyni (původně Todter Mann).

Občas je nutné přejít či přeskočit zatím vodnatý potok, kterému k dokonalosti chybí snad jen nějaký větší vodopád.

Prudší úsek se postupně opět mírní, v podstatě se blíží závěr tohoto směru, který ukončuje rozcestník s lesní cestou s názvem U hráze. Důvod názvu je jednoduchý, poblíž u serpentiny je vskutku povodňová zábrana, která dala dávnému značkaři inspiraci k pojmenování křížení. V podstatě mimo trasu, ale z důvodu zastávky se vydáváme kolem hráze dál podle potoka mezi skalami k místě kde kdysi kovkopové hledali nějaké zlato nebo stříbro. V zavalené části štoly Walihloch se ale jen dobýval železonosný hnědel. Nicméně zastávka měl i prozaičtější důvod, ohníček a špekáčky.

Vracíme se k původní cestě, ale nepokračujeme zelenou značkou (to se dá jít ke Kamenci), ale obracíme se na neznačenou lesní cestu. Doposud jsme měli štěstí na relativně „suchou“ cestu, tady je ale více bahna a louží, což má ale na svědomí lesní technika a poměrně mohutná kůrovcová těžba, což dokazují i hromady klád v ohbí cesty. Zde docházíme zhruba na nejvyšší bod výletu. Kdybychom ještě pokračovali po zvolené cestě, dorazili bychom k červené TZ z Kamenného vrchu, my ale volíme neznačenou pěšinu přímo k horní části chatové osady Krásné. Sestup je to poměrně svižný, ale aspoň v jedné části, kde je mýtina se nám otevře konečně nějaký výhled. Nejde jen o protější kopce kolem Prostřední skály a Petrovského vrchu, objeví se i Králický Sněžník, nebo ploché vrcholy Lipovské hornatiny, tedy nejvyšší místa Rychlebských hor. V průhledu objevíme stále zasněžené okolí Vozky i kousek Červené hory v Hrubém Jeseníku.

Další část obzoru se odkryje u chat, kde se objeví kopce Kopřivenské vrchoviny (Smrk, Městské skály) a dál i výhled na Bukovohorskou hornatinu se Suchým vrchem a sjezdovkami na Bukové hoře).

Pod chatami se konečně napojíme na průběh červené TZ, která vlastně dělá zkratku do nižší, „historické“ části Krásného (Schönthalu). Kulatýmn otvorem si prohlédneme část interiéru kaple a brzy jsme u silnice od Hraběšic. Původně jsem chtěl tedy sejít pod cestu a pokračovat po červené značce dolů podle Hraběšického potoka, ale čelo výpravy nefotí tak, volí jednodušší, možná i pohodlnější směr po silnici přímo k dolní části Krásného se zahrádkářskou kolonií. Popohání je k tomu nakonec i jeden z cílů, tedy prodejna vína (2l Veltlína) a nakonec i půlkilometr navíc k přehradě, kde je funkční výdejení okénko s výčepem.

Zbývá poslední část výpravy, po silnici k letišti, ale protože cílová zahrádka je v osadě, které se říká Luže, bereme to zkratkou loukou a oraniskem, naštěstí je celkem sucho…