Na Pomezí – Horní Lipová

Před časem jsem na Turistice.cz popisoval celkem zajímavou trasu, absolvovanou během značení turistických značek. Obnova značení probíhá v intervalech po 3 letech, jen v náročnějších terénech (hřebenovky) i v kratších termínech (2 roky). A protože letos se opět značí Jesenicko, vybral jsem jeden úsek značení, který vlastně na zmíněnou trasu přes Lví horu přímo navazuje. A zatímco ten úsek přes Lví horu je poměrně náročný, tady ten kousek je vcelku příjemnější, protože se nevystupuje do takových výšek.

Začátek značení je v železniční zastávce Lipová-lázně – jeskyně, což je v Sokolském hřbetu Rychlebských hor a ve všeobecné známosti je díky Národní přírodní památce Na Pomezí, v jejichž podzemí ze ukrývá známý a krásný jeskynní systém. Poněkud hyzdící je ovšem průmyslový objekt vápenky a nakonec i sestava několika činných i nečinných vápencových lomů.

Výchozím bodem je sice turistický rozcestník poblíž železniční (ale i autobusové) zastávky, nicméně k výchozímu bodu značkařského příkazu zbývá ještě asi 200 m podél průmyslových objektů a pak nenápadnou pěšinkou okrajem lesa k rozcestníku s názvem Pomezí-vápenka, kde začíná vlastní obnova značek. Trasa je vymalovaná žlutou barvou. Podle naučných publikací má být sice žlutá značka, resp. barva užívána na kratší úseky, spojky nebo méně významné cesty, ale teorie je věc jedna a praxe se už zas tak pouček nedrží, takže tato žlutá vede z lázní na Gräfenberku, odkud to je už přes 4 km. Před sebou máme dle příkazu dalších 6,5 km a samotná značka míří (jak je známo) na Lví horu a dál až na Smrk, kde se dotkne státní hranice a jako klasická hřebenovka pokračuje na sever k jednomu rychlebskému velikánu Špičáku (957) kde končí s délkou slušných 25 km.

Tak daleko ale nedojdeme. Samotné značení je zprvu příjemné i díky faktu, že trasa vede po asfaltové silničce. Ani příliš nevadí relativně ostřejší stoupání, které se ale po nějakých 300 m uklidňuje. Jak se rozestupuje les, přicházíme ke kvetoucí (záleží na ročním období) horské louce, která je doplněná tabulkami, které upozorňují na hranici výše zmíněného chráněného území v okolí jeskyně. Sympatickým je i objev několika rostlinek, které řadíme k našim orchidejím, v tomto případě jde patrně o prstnatce májové nebo fuchsovy (které jsou dosti podobné).

Připojujeme se k další, poněkud širší asfaltce, která slouží k odvozu materiálu z lomů pod Smrčníkem. Necelých 200 m chybí k rozcestí Chata Smrčník. Chata je dokonce vidět z cesty na louce ve svahu. Jednalo se vlastně o jednu z mála klasických horských chat v této části Rychlebských hor. Bohužel už neslouží procházejícím turistům k zastávce a občerstvení, takže to je třeba mít sebou. Nicméně ubytování lze sjednat.

Rozcestí u chaty je i odbočkou z asfaltové silnice, kde trasa směřuje lesem po šotolinové cestě. Lesní cesta nicméně sleduje z většího či menšího povzdálí stále tu cestu průmyslovou. Část probíhá v lese, posléze po okraji lesa, na což upozorňují směrovky s poučením, že máme sledovat okraj lesa.

Díky louce se začínají rýsovat blízkého hlavního vrcholu, což je vrch Smrčník. Velká část jeho severovýchodního úbočí je zasažena těžbou krystalického vápence, který zpracovává závod na Pomezí.

Opět se na chvíli napojujeme na tu těžební silnici, která už ale nemá asfaltový povrch, pouze kamenitý. Poblíž rozcestí „Lomy na Smrčníku“ sledujme rozpačitou rodinku na kolech. Maminka si evidentně spletla směr, protože se mě vyptává, kudy na Peklo, což je hospoda směrem lázní Jeseník. Inu na Pomezí vyrazili obráceně. Z louky poblíž Smrčníku se otevírá poměrně široký výhled na Jeseníky, kterému dominuje i Praděd se svou vysílačkou. Velký nezalesněný prostor patří i již nepoužívanému lomu jihozápadně od Smrčníku, kde je vidět, že dobyvatelé tu ukrojili pořádný kus sousední hory mezi Smrčníkem a Kopřivným.

Značení pokračuje po jižním svahu pobočného vrcholu Kopřivného (813) nejdřív po louce, než se na okraji lesa přimkne lesní cestě.

I díky stále sporému zalesnění se více na západě otevře i pohled na vzdálenější lom pod Mramorovým vrchem, který důvěrně znají všichni, kdo jezdí vlakem přes „Slezský Semmering“, tedy železnicí Hanušovice – Jeseník. Právě těsně kolem lomu trať vede a kdo sedí u okna na správné straně kouká přímo do dobývacího prostoru.

Teď jsme ale jinde. Trasa stále sleduje kraj lesa, tedy mírně lesem, ale průhledy občas ukážou zástavbu Horní Lipové.

Kratší stoupání nás vyvádí k rozcestí Pod Kopřivným, kde si v krátkém souběhu dopřejeme i průběh zelené značky od centra Horní Lipové. Ta potom míří do Ztraceného údolí a dál k Vápenné. Název údolí napovídá, že tam něco mizí. To mizí samozřejmě voda a lze tak napovědět, že jeskyně Na Pomezí nejsou jedinou krasovu záležitostí této části Rychlebských hor.

My se ovšem stále držíme žluté značky, protože s malováním ještě nekončíme. Nakonec i častá zastavení poněkud mírní poměrně prudší výstup, který následuje. Stoupání se naštěstí mírní jak se blížíme pod vrchol Oblého vrchu (758 m). Poslední, takřka vrstevnicový úsek značené trasy končí u křižovatky lesních cest (a zelené cyklotrasy 6208).

Tam už ta žlutá vystupuje do vrcholových partií ke Lví hoře, kterou jsme ale navštívili před časem.

Náš zájem tkví spíš ke zpáteční cestě, nebo k dopravnímu prostředku. Po zralé úvaze (i po konzultaci s jinými turisty) se nabízí neznačená lesní cesta přímo od rozcestí do údolí Staříče. Evidentně místní ji používají, tak proč se nepoučit. Kdo má v mobilu mapy.cz, nemůže cestu minout a navíc je zakreslená i ve většině tištěných map. Turista se jen musí připravit na celkem prudký sešup, před koncem navíc i rozbrázděním lesní technikou, která likviduje pozůstatky lesní těžby. Kolem Staříče už prochází lesní asfaltka, Horní Lipová je poblíž a v doprovodu modré TZ procházíme kolem nového kostelíka a za viaduktem jsme již u točny busu Horní Lipová, kde máme možností více. Bohužel okolní penziony nenabízí po lockdownech občerstvení běžným turistům (mimo ubytované), naštěstí funguje Kovárna, nějakých 500 m dále.