Od Ovčárny do Koutů (Praděd, Švýcárna, ČHS)

Tak nám zase od začátku prázdnin jezdí cyklobus. Na tom není nic divného, spíš jen zase redukce termínů, který se po čase zase smrsknul na dva měsíce (počítat poslední červnový víkend a první září za plnohodnotný měsíc je asi nesmysl).

Kupodivu se na autobusáku schází relativně málo početná skupina zájemců, snad předpověď, která přinesla rekordní čísla na teploměrech byla pro někoho krutá, ale přiznejme fakt, že ten pátek nakonec i sobota byly trošku snesitelnější.

Jak jsem si myslel, příliš zájemců i z naší party se neodhodlalo, tak v busu cestuju s jednou dávnou známou, kterou snad taky můžu označit za kamarádku, ačkoliv na Ovčárně se rozloučíme, bo každý si to naplánoval jinam.

Ona tedy z kopce, já do kopce.

Nebude to ale nic objevného, chci si jen udělat pár fotek vlastně známých míst, chaty kolem Pradědu, samozřejmě Praděd a dál směr ČHS (Červenohorské sedlo), pak se uvidí.

Z velké části minimálně na sedlo je to trasou, kterou často používáme v zimním období na běžkách.

Jak známo, až na Praděd a pak ještě kousek se jede po asfaltce. Parkoviště pod Ovčárnou se vyznačuje nadmořskou výškou necelých 1300 m, takže na Praděd podle toho zbývá 191 m. Celkem je to po široké asfaltce cca 4 km, takže žádné drsné stoupání tu nehrozí. Široká asfaltka je v pěkném dopoledním sluníčku už slušně zaplněna turisty všeho druhu, tj. pěší, děcka v kočárcích, koloběžky, kola horská, treková i silniční. Až na výjimky jsou i cyklisté vlídní na pomalejší chodce, ale občas se najde nějaký hňup, který si razí cestu (zejména z kopce) hlava nehlava.

Nám neelektrifikovaným kolařům poněkud pijí krev zánovní majitelé elektrického pohonu. Když vidíte na elektrokole řádově šedesátníka nebo už sedmdesátníka, řeknete si budiž. Když je to ale dvacetiletá holka, už je něco špatně (pravda, vypadala tak nějak korpulentněji, bez elekrtiky by asi na Praděd šla pěšky).

Celkem mě zaujal fakt, že pod Petráky jsou k vidění už vousaté zvonky, většinou kvetou v půlce července, asi to horko posledních dní je uspíšilo. K vidění jsou i nějaké malé vstavače, ty mě ani tak nedojímají, naštěstí dvojici pěkně vzrostlých pětiprstek objevím u Kurzovky.

Před tím si ještě ale dám ranní osvěžení v bufetu u Horské služby, pak tedy tak cik cak kolem Barborky, zmíněné Kurzovky k vrcholu. Neopomenu i kratší zastávku na vyhlídce na Dlouhé Stráně. Ještě kratší zastávku pod horou si žádají pasoucí se zvířata, konkrétně čtveřice huculů. Už nějakou dobu se pod Pradědem pasou skotské krávy, teď přibyli i koníci od pana Merty z Vernířovic. Jsou čtyři a podle vyjádření žerou o trošku jinačí stravu než skot. Účelem je trošku vypást vyšší zarůstající rostliny, hlavně všude bující borůvčí. Obnovit se tak má druhová pestrost zdejších horských luk.

Na Pradědu je tradičně plno, tak tentokrát ani nekráčím do hospody, ale pomalu kroužím kolem vrcholu, tedy přesněji vysílače.

Otázka je, kde vlastně ten vrchol přesně je – no někde pod stavbou, GPS mě ukazuje sotva 1486 m, tedy někde chybí 5 m.

Sjíždím zpět k rozcestí Praděd a odbočuji ke Švýcárně. Červená, modrá, zelená i modrá cyklotrasa (6075) zde tvoří souběžný úsek vedený po asfaltové silničce. Ten přídomek asfaltový je už dosti diskutabilní, povrch je velmi mizerný, bývaly doby, že jsem se tu projel i na silničním kole, ale už bych si asi netroufl. Tím pádem se ani nedá příliš řítit do následujícího cíle, což je samozřejmě horská chata Švýcárna.

Oproti zimnímu období je celkem dosti místa, navíc se sedí i venku, což se zelňačkou i plzní činím i já. Na horách je vždy s kým pokecat, takže tentokrát si měníme postřehy s párem z Opavy.

V minulých dvou letech se opravovala cesta pod Švýcárnou, kdo to zná, ví že jde o poměrně prudký úsek svahu pod Velkým Jezerníkem. Asi na 200 m tam cesta klesne o nějakých 50 výškových metrů, tedy slušný sešup. Cesta se opravovala tzv. štětováním, tj. položením na husto naskládaných kamenů. U Slatí je navíc i položen nový haťový chodník – šířkou vlastně taky cesta.

Štětovaná úprava byla znát již v zimě, kdy cesta nebyla tak vyplužená jako předchozí léta. Čerstvě položené kamení je ale vlastně stále dosti hrubé a neobroušené, takže jízda po tomto povrchu rozhodně není příjemným zážitkem. Sousta cyklistů tu kolo jen vede. Že tlačí do kopce se ani nedivím, ale vedou je i dolů.

To štětování je ale jen v nezbytném prudkém úseku, jak přichází taková ta šikmá rampa, je už normální štěrkopísek, tedy řekněme šotolina. Klasicky to sjíždí k přístřešku na rozcestí Kamzík a stálým sjezdem k rozcestí Petrovka. V serpentině směrem k Výrovce je povrch spíš už makadamový a zřejmě i díky těžké technice jsou kameny poněkud vyorané, tak se musí více v pedálech zabrat. K Výrovce už je ale výjezd jen mírný, po zkratce se zase připojuje modrá TZ a společně to vede až na Červeňák. Protože v závěru dlouhou zatáčkou obkružuje Velký Klínovec, říká se ji Komunistická. To hlavně chodci, protože pak připadá jako nekonečná. Na kole je to naštěstí coby dup, nebo šlápl, je to pořád mírně z kopce.

Povinná zastávka na sedle se odehrává u staré chaty. Sice jsem původně přemýšle vyjet na Vřesovku, ale už začíná být dosti horko. Dolů to vezmu ale lyžařskou trasou. Odbočka je totožná s nástupem na červenou hřebenovku, jen se pokračuje kousek níž kolem pomníčku leteckého neštěstí. Cestě se říká Vodní, nebo Vodárenská (je tam pár vrtů), od sedle je značená modrou barvou s oranžovými bočními pruhy. Mírně vystoupá k rozcestí Pod Šindelnou, dolů pak tvoří souběh se zelenou pěší. Protože cesta byla upravená relativně nedávno, ještě není tak zarostlá a nějkou dobu si drží i výšku, tak poskytuje stále, byť již skromné výhledy na Pradědskou hornatinu.

Prudčeji začne klesat až před ostrou zatáčkou u nedalekých skalek, pak už je zcela skrytá v lese, takže je po vyhlídkách. Nějaké průhledy jsou až dole nad Kouty z lesních průseků a již vlastně bývalé sjezdovky na Vítězňáku (vleky zrušeny). V samotných Koutech bych byla ale moc brzo, tak si ještě Pod Suchou horou (rozcestí) dělám malou odbočku na bílou cyklotrasu (6254) k Hučivé Desné (mírně do kopce, k řece pak v serpentinách sjezd). I tady objevím pár orchidejí, závěrečný sjezd do Annína je milou tečkou za popsaným úsekem (do města už normálně silnicemi, což nepotřebuje větší propagaci).

A ještě bonus na Googlu.