Od Poniklého potoka pod Černou stráň a po lanovkách lesní železnice

Aktuální zima přelomu roku 2022/23 je zase taková ta pitomá oblevová s vysokými teplotmi, které nutně zamávaly s nadějným stavem sněhových zásob první poloviny prosince. Bohužel ve stejné době jsem poněkud zápasil s jakousi nákazou, tak jsem si zimu spíš užíval pohledem z okna.

Po Silvestru a Novém roku mě už ale značně svrbělo celé tělo a žádalo si nějakého toho horského ovzduší. Sice jsme měli na první lednový víkend domluvený pobyt v Ostružné, ale pro změnu ochořal velká část zamýšlených rekreantů, takže chatu jsem odřekli, ale přeci jen se nějací zdraví zachovali, tak vyrážíme ve velmi omezeném počtu někam do horského masivu. Vlastně ani nevím, ale napadal mě Poniklý potok, kde je hlavní atrakcí vodopád, který svým tvarem trošku připomíná jeden vodní stupeň v Krkonoších, takže se mu občas říká „Jesenická Mumlava“. Ačkoliv jsme sice chtěli použít vlak, mladí kamarádi se poněkud zdrželi a protože se nás víc nedostavilo, použijeme do výchozího místa v Koutech autíčko, kde se 3 vlezeme i s šakalem v zavazadlovém prostoru.

Vyrážíme Annínem, místní částí Koutů, podél toku Hučivé Desné. Je to pořád asfaltová cesta doprovázená několika turistickými značkami, pěším turistům patří barva žlutá, jinak je tu k dispozici červená cyklotrasa, ale cyklistika v této roční době je poněkud nepohodlná.

Žlutá značka v rozcestí s názvem Poniklý potok odbočuje pod Vřesovku a Vozku (spolu s Hučivou Desnou), nás zajímá pokračování podél potoka. Stále je to asfaltka, a platí to i za odbočkou červené cyklotrasy na Přemyslov. Dál už je trasa bez značení, ale naštěstí lesní cesty jsou tu pořád velmi slušné. Takže vlastně jedinou komplikací je fakt, že jsou do kopce. Samotný vodopád je vlastně hned vedle lesní cesty a místo se pozná i díky zábradlí u cesty, které brání pádu do hlubiny (hlubina naštěstí není zas tak gigantická).

K vodopádu se dá s opatrností sestoupit a jak je vidno, přibyly tu nějaké lavičky, které tu nebývaly. Po nezbytném fotografickém záznamu a menší svačince pokračujeme lesní cestou do horského masivu. Přeci jen se dostáváme do vyšších nadmořských poloh, takže se v okolí i na cestě objevují zbytky sněhu, na cestě často zledovatělé. Naštěstí led nepokrývá celou vozovku, tak se můžeme pohybovat i po schůdném povrchu, kde nehrozí uklouznutí. Samotná asfaltka končí zhruba půl kilometru za vodopádem, podél potoka pokračuje štěrkem upravená cesta směrem k Vozkovi, my ale odbočíme západním směrem k výrazné hmotě Černé Stráně. Zde začíná i poměrně souvislá vrstva sněhové pokrývky, která je naštěstí ale stále schůdná, byť je povrch přemrzlý, ale naštěstí se dosti boří, takže se můžeme vyhnout ledovým plochám v kolejích po nějakých vozidlech, patrně terénních automobilů lesních správců, případně lovcům, kteří mají kolem cesty několik posedů. Ačkoliv jsem přemýšlel i na samotný vrchol Černé stráně, počasí zas nebylo tak dokonalé, jak slibovla předpověď, než polojasno spíš oblačno až zataženo, takže bez vzdálených výhledů, které by se daly z některých vrcholových partií objevit. Takže volíme poněkud obkružující cestu, která vrchol obchází východním úbočím. Poněkud se obtáčí nad boční pilíř hory, který je ozdoben pásmem skal, který se na mapách objeví pod názvem Kazatelny. Samotná cesta je ukrytá v lese, takže přes porost toho moc k vidění není a i občasné průhledy svážnicemi nejsou nijak působivé. Tato cesta nakonec dosáhne poměrně slušné výšky kolem 1100 m a nějakou dobu se přidržuje vrstevnice. Platí to až ke křižovatce s bodem záchrany SU019, kde se připojuje cesta od vrcholu Černé stráně.

Tady jsem neměl zcela vymyšlené, budeme-li pokračovat dolů po původní cestě, nějak jsem doufal, že by se tu měla někde objevit jedna ze svážnic, respektive zbytků tras pozemních lanovek a železnic, které na hoře vznikly v první polovině minulého století, kdy bylo potřeba likvidovat nejen pozůstatky velkého lesního polomu, ale využívala se i delší dobu k těžne dřeva (od r. 1901 do 2. světové války). Pro těžbu kalamitního dříví bylo na svahu vybudováno několik úrovní úzkoroschodných železnic, po kterých se vozilo dříví ke stanicím pozemních lanovek. Po nich se pak dřevo přesouvalo do nižších úrovní blíže k silnicím, odkud je už vozily nákladní auta k pilám nebo vlakům u Desné. Obdobné technické dílo vzniklo i na severních svazích Černé stráně, od Branné (Františkova), kde dokonce můžeme u Josefové obdivovat část rekonstruované pozemní lanovky.

Přímo u křižovatky kde stojíme se jeví velmi zajímavě průsek do lesa a dokonce se zdá, že by mohl být holý, tedy beze sněhu. I s pohledem do mobilní mapy se zdá, že vstup na tento směr mohl být nadějný. Bohužel pozůstatky svážnicových lanovek nejsou nijak přesně zanesené v dostupných mapách (i jinak kvalitních mapách Kčt 1:50 000, nebo 1:25 000 Geodezue Česká Lípa, takže je nutno spolehnout se na štěstí. Naštěstí štěstí zafungovalo. Je tedy třeba počíta s faktem, že sestup je poněkud divoký, tedy hlavně prudký, ale povrch je zatím celkem měkký, takže kolena nijak zvlášť neúpí. Po nějakých 300 m (+-) se v mlze objevuje jakási stavba a to už vím, že jsme narazili na halvní trasu lanovek. Na jednom ze základů, kde původně stávalo nějaké oběžné kolo pozemních lanovek totiž stojí poněkud svérázně vytvářená dejme tomu lovecká chata. S případných předchozích studií odhaduje, že to je ta Horní Bremsberková. Tady tedy bylo další místo kde se dříví překládalo na další část lanovky. Pokračujeme tedy pod chatu. Po dalších cca 300 m je pata lenovky poněkud zarostlá, dá se ale objevit kamenný val, z kopce trošku doleva, sice se musíme prodrat porostem, ale objevíme další úsek který se mírně odklání od původního směru horních dvou úseků lanovek. Je to trošku delší, ale tentokrát se už dostáváme blíž k civilizaci, tedy přesně k nižší lesní cestě a je to ta, po které vede červená cyklotrasa k Přemyslovu. Vydáme se po ní (doprava), brzy po nějakých 50 m jsme u další svážnicové rampy a to už moc neváháme, protože tuším, že to bude poslední prudký sestup (ve skutečnosti se jedná o nejmírnější část soustavy lanovek).

Víceméně tuším, že na konci této části objevíme další chatu, která vlastně ani není typickou chatou. Bremsberková chata je totiž volně přístupná a když nakoukneme do interiéru, objevíme, že tu občas někdo i přebývá /na jedné z lavic deky a lůžkoviny, na stole klíče a obal prezervativů…

Jsme u lesní asfaltky, té co se říká Knížecí cesta a protože tudy často projíždím i kolmo vím, že žádné dobrodružství už nemusíme očekávat.

Jen jak se blížíme ke Koutům, odbočíme neznačenou lesní zkratkou k hotelu Dlouhé Stráně, kam nás dovede modrá TZ a vlastně i k zaparkovanému autíčku. Nakonec pěkný výlet, který si užil hlavně pejsek, protože díky faktu, že do masivu Černé stráně neproudí davy turistů, nemusí být na vodítku, jakožto pes zhýčkaný civilizací ho ani příliš nevzrušují stopy po kopýtkatcích, kteří se tu v lese jinak hojně vyskytují.

Ještě upozornění pro ty kdo by si to chtěl projít, svážnice lanovek jsou poměrně prudké a každopádně to chce pořádnou obuv, žádné trepky. A kdo by se chtěl o drahách dozvědět něco navíc, může zabrosit např. na tento web: http://jt.brno-online.cz/jt/kolstejn/kouty.html