ORLICKÉ HORY-hlavní hřebenovka

Masarykova chata

Chata byla postavena Klubem českých turistů v Hradci Králové podle projektu arch. B. Fuchse. Základní kámen byl položen 14.6.1924. Stavební materiál byl připravován u Šerlišského mlýna. Střecha byla původně kryta šindelem, což jen zvyšovalo její horský vzhled. Později byla nahrazena střechou plechovou, jinak zůstal vnější vzhled chaty prakticky beze změny. Veřejnosti byla chata otevřena dne 27. 9. 1925 pod patronací Aloise Jiráska, byť on samotný se vlastního otevření chaty nezúčastnil. Náklady na stavbu činily 967 000 Kč.

Krátce na to byla na bývalé pruské straně, blízko hranic, postavena pěkná nová chata nazývaná Hindenburgbaude. Češi ji posměšně nazývali "trucbaude", protože měla konkurovat české Masarykově chatě. Vyhořela roku 1945.

Pohlednice pravděpodobně z období protektorátu, vlastní fotografie však nejspíše pochází z období před rokem 1938, neboť na pohledu je dobře patrné vyretušované místo busty TGM (Z)

V letech 1930 - 1932 bylo dokončeno turistické značení z Hradce Králové na Masarykovu chatu. Roku 1935 byla na Šerlichu zřízena i meteorologická stanice a před chatou byla odhalena busta prezidenta T. G. Masaryka od Leoše Kubíčka. Dřevořezby jeho bratra Josefa zdobí uprostřed jídelny masívní sloup, na němž je z jedné strany znak Hradce Králové (lev s písmenem G) a z druhé strany Strom života se znakem KČST. Pod stropem je basreliéf vousatého horala od Ludvíka Goebela z r. 1941 - dodatečně byl označen za Rampušáka, dobrého ducha hor. Název Rampušák se poprvé objevil v roce 1962 v souvislosti s pořadem Československého rozhlasu Kam na dovolenou o méně známých oblastech naší země. Pořad o Orlických horách sestavil Jiří Dvořák, pozdější redaktor časopisu Turista. Postava Kačenky se mu do sportovního i humorného pořadu nezdála vhodná, a tak použil jméno vísky Rampuše, jediné horské vsi uváděné v kouzelné knížce Karla Poláčka Bylo nás pět a vymyslil Rampušáka.

21. 9. 1938 byla Masarykova chata přepadena nacisty z Freikorpsu. Pokus o vypálení naštěstí nevyšel. Počátkem října 1938 byla chata evakuována. Němci chatu přejmenovali na Hitlerbaude. V průběhu války zde byly ubytovávány rodiny fašistických pohlavárů, zotavovali se tu ranění piloti, bylo tu i středisko Hitlerjugend.

Přelom 60. a 70. let. Vpravo před chatou je dobře patrný prázdný podstavec určený pro bustu Masaryka. (Z)

Chata byla osvobozena 10. 5. 1945 Sovětskou armádou. Bylo jí vráceno původní jméno, bohužel jen do počátku padesátých let. Pak se z Masarykovy chaty stala jen "chata ČSTV na Šerlichu". Další dvojí přejmenování spadá do období roku 1968, a konečně od roku 1990 nese opět Masarykovo jméno. Osudy jména sdílela i prezidentova busta. Nejdříve u chaty vydržela tři roky (1935-38), pak čtyři (1949-53) a opět čtyři roky (1968-72). Zatím poslední návrat se udál v roce 1990. Doufejme, že již natrvalo...

K chatě vede horská silnice od hotelu Orlice v Deštném - Zákoutí, vybudovaná v roce 1935. V sedle na horské louce odbočuje z této silnice nová moderní silnice ze Šerlichu do Bedřichovky v údolí Divoké Orlice, kde navazuje na pohraniční silnici Mladkov - Čihák - Bartošovice - Trčkov. Byla postavena v roce 1974.

Hraniční kámen

V blízkosti chaty historický stál hraniční kámen z doby vlády císaře Ferdinanda III. z roku 1636, nově byl přemístěn do muzea v Deštném.

Už delší dobu se uvažuje o výstavbě nové rozhledny na Velké Deštné. Plánovanou stavbu však provázejí komplikace při jednáních s majitelem pozemku Janem Kolowratem Krakovským. Proto se objevily úvahy o vybudování rozhledny na Šerlichu u Masarykovy chaty. )

Svojí polohou, dostupností i nadmořskou výškou je Šerlich ideálním výchozím místem k nejzajímavějším místům Orlických hor - na Velkou Deštnou (vzdálená asi čtyři kilometry), do národní přírodní rezervace Bukačka (necelý kilometr), k Šerlišskému mlýnu (1,5 km), dále na Sedloňovský černý kříž (3 km), nebo na Vrchmezí (5 km). K oblíbenosti přispívá i zázemí Deštného dole v údolí. V letní sezóně se zde sjíždí několik cyklobusů.

http://www.masarykovachata.unas.cz/

http://www.turistika.cz/turisticke-cile/detail/bukacka-vrchmezi

Vrchol Velké Deštné, jaro 2006

Velká Deštná, dříve Sedmihradská hora, se může chlubit hned dvěma nej - je to nejvyšší hora Orlických hor (1115 m), a zároveň má nejmenší rozhlednu tohoto pohoří. Je jí vyhlídková věž ze čtyř otesaných kmenů spojených do tvaru pyramidy. Ve výšce pouhých pěti metrů je umístěna jednoduchá vyhlídková plošina, na niž se vystupuje po žebříku. I těchto pět metrů však stačí na to, aby se před Vámi otevřel úchvatný kruhový rozhled. Rozhledna byla postavena v srpnu 1992 díky pionýrům z Náchoda, kteří mají základnu v osadě Kamenec. Věnovali ji panu Štefanu Matejíkovi, místnímu hajnému a bývalému členu Horské služby v Deštném, k jeho šedesátinám. Od té doby se jí říká Štefanova vyhlídka.
(V roce 2003 byla již značně chatrná rozhledna nahrazena novou, opět dřevěnou, o něco málo vyšší konstrukcí).

PR Komáří vrch

Komáří vrch - přírodní rezervace ve výšce 992 m v hřebenové části Orl. hor. Je budována migmatity a ortorulami. Spolu s okolním porostem je chráněným územím od roku 1973 o rozloze 16,38 ha. Jádro rezervace tvoří zakrslá horská bučina se smrkem, jeřábem, jedlí a subalpínská smrčina. Na Jiráskově horské cestě je to jedno z mála míst s původním bukovým porostem. V dosti chudém bylinném patře nalezneme především druhy acidofilních horských bučin. Rostou zde např. borůvka černá, metlička křivolaká, bika chlupatá, věsenka nachová, podbělice alpská ad. Z chráněných rostlin se zde vyskytuje žebrovice různolistá a plavuník zploštělý, který však nebyl v posledních letech potvrzen.

Hanička (Hannchen) a Panské Pole (Herrenfeld) jsou horské osady v sedle (735m) mezi Rokytnicí a Bartošovicemi.

Pěchotní srub R-S-76

Asi 1,5 km od tohoto sedla byla v letech 1936 - 38 vybudována dělostřelecká tvrz se shodným názvem - tedy Hanička. Pevnost byla po stavební stránce téměř dokončena a v roce 1938 připravena k provizorní obraně (chyběly hlavní zbraně, tj. 10 cm houfnice). Po podepsání Mnichovské dohody byla Hanička 10.října 1938 bez jediného výstřelu předána Němcům. Po skončení 2. světové války se z Haničky stává zdroj pitné vody pro Rokytnici. Od roku 1969 do r.1975 trvá asi nejslavnější éra tvrze - Hanička je zpřístupněna široké veřejnosti. I přes obrovský zájem návštěvníků je v roce 1975 pevnost zabrána Ferderálním ministerstvem vnitra. Pod krycím názvem KAHAN zde byl budován protiatomový kryt. Stavební úpravy probíhaly až do roku 1993, přesto však kryt nebyl dokončen. Na jaře 1995 byla Hanička Policií ČR opuštěna. Od téhož roku se zde opět provádí veřejnost. 1.2.2007 byla Hanička prohlášena kulturní památkou.