Padesátka k narozkám - Drahanskou vrchovinou a Moravským Krasem - 2. díl
Trasy • Pěší trasa • Velká náročnost
Pokračování z 1. dílu
Je 7:15 a mám za sebou teprve 11 km. Za 2,5 hod. Fuj hanbo! Ty brody mi sebraly aspoň 30 minut. Takže vzhůru a přidat. Cesta vede přes louku s mokrou trávou a stoupá k vesnici Malé Hradisko. Na Skřivánkově měním červenou značku za zelenou. Fotím nejlepší fotky trasy. Údolí i lesy jsou zelené jako kočičí oči, všude světle zelená. Zlepšení aspoň půl dioptrie (kdybych si tady sednul a půl dne koukal). Z vesnice se ozývá hluk nějakého stroje a vida, pomocí jécébéčka tady opravují chodník. Nějaký senior ve flanelové košili přihlíží. Na obecním úřadě zvou na stálou výstavu betlémů. To jistě, o půl osmé ráno. Na konci obce zahýbá zelená doleva a míří do lehkého svahu a pak zase doleva mezi poli. Je to tady vysoko, 600 m.n.m. s krásným rozhledem. Sluníčko svítí, ale vítr se rozfoukal a fučí statečně. Nasazuju si sluchátka a pouštím si oblíbené osmdesátky. Výkon ihned vzrůstá. Pokračuju k lesu, na pravém větrné elektrárny v Protivanově. Míjím posed, který je instalován na přepravním podvozku. Pojízdné čihadlo, práce místních všeumělů. Ihned mi přijde paralela s firmou PEEM. Křížím cíp lesa s varováním na vstup do vojenského prostoru. Je tu křižovatka s frekventovanou lesní cestou, která klesá do údolíčka vlevo, stojí zde zaparkovaný Ford. Stezka vede kolem pásu trnek a křoví, vlní se a uhýbá doleva. Značka však ukazuje rovně, směrem k vesnici Repechy ! Vydávám se tam, ale po 100 m vytahuji navigaci a vracím se. Tudy ne! Následuji původní cestu, která směřuje na horizont k silnici Bousín – Protivanov. A taky že jo, na silnici na Sloupu nacházím značku. Takže šipka byla blbě ! Míjím odbočku do Repech s krásným dřevěným nalakovaným zastřešeným rozcestníkem, kde však žádná cedule či cedulka není. Ze silnice je vidět Niva a vysílač kojál. Docházím silničáře, kteří se silným znechucením opravují díry po zimě foukaným asfaltem. Po asi jednom kilometru opouštím zelenou značku a odbočuju Doprava po místní silničce do Nivy, rovné jako pravítko. Celou cestu přemýšlím, zda mne něco přejede, když mám tu muziku na uších, ale tady nic nejede a asi ani nepojede. Konečně docházím z mírného kopečka do Nivy, vlevo na mne bečí ovce, traktorista odváží hnůj. Je tu autoservis a šup, jsem před obecním úřadem. Tady se napojuji na žlutou značku a usuzuji, že by si 17,5 km ušlých, zasloužilo první odpočinek. Mají zde pěknou autobusovou čekárnu, dle jízdního řádu to pojede až někdy odpoledne, takže zabírám lavičku.
Dávám si energeťák a sušenky spekulantky a po nějakých 10 minutách opět vyrážím. Místní rozhlas avizuje prodej kuřat a kuřic, na to čekat nebudu. Značka jde jen kousíček po silnici směrem na Vysočany, po 50 m uhýbá úzkou asfaltkou do kopce doleva. Vycházím nad Nivu, křížím cíp lesa a dostávám se na nejvyšší bod trasy, asi k 620 m.n.m. Je tady opuštěná hájenka Na Bílém kříži, zaujímá mne cedule o napojení objektu na pult centrální ostrahy a zejména pak varování, že objekt je celoročně střežen hady. Je to blbost, ale zlomeček pochybnosti zloděje třeba nahlodá. Docházím k rozcestí Bílý Kříž s lavičkou a provádím úpravu levého chodidla pomocí tyčinky compeed, údajně proti vzniku puchýřů. Zdá se, že se nějaký krystalizuje, tak je potřeba tomu zamezit. Přestože jsem po svačině, dávám si tekutou energii – celou tubu slazené smetany. Mám za sebou asi 19 km a je 9:20 hod. 5 minut pauza a pouštím se zostra z mírného kopce na Baldovec. Chytne mně blbá a tak asi třikrát po 300 metrech běžím. Jde to super. Vcházím do lesa, sešup je čím dál prudší, vlevo se připojuje potůček s retenčními hrázemi a už jsem v Baldovci. Baldovec je sympatická vesnička s rybníkem a velkou návsí, na které se zřejmě točí autobus. Na návsi nacházím rozcestník, měním červenou značku za žlutou, ukazatel ukazuje 4,5 km do Holštejna. Tam někde by měla být půlka. Značka je nově značená a vede mne po silnici do lomu. Cestou potkávám obří vanu s kamenem, řidič si to po silničce maže jako to prase, kdyby se potkal s něčím v protisměru, tak Amen Maria. Míjím klasickou ceduli „Pozor, lom, zakazuje se používat vysílače… ble, ble ble“ a už jsem u expedice. Násypka pamatuje cara Klacka, že mu není hanba, panu Pernicovi. Naproti je lom, kde se těží droba (pro laiky: je to usazená hornina šedé barvy), lom však vypadá hezky a funguje. Za lomem se cesta mění na polní, točí se, je zde křižovatka na Vysočany a potkávám zájezdový autobus, který jede prázdný z místního rekreačního střediska. V lese žlutá značka odbočí na pěšinu, která obchází kemp. Slyším řev a vzápětí se mísím mezi účastníky airsoftové bitvy. Všichni mají maskáče a na hlavách kryty a brýle, naštěstí to šijou po sobě a nikoliv po mně, nicméně kuličky kolem mě jen hvízdají a kolem pěšiny jich přibývá. Snažím se nebýt zasažen a vítězně unikám. Vpravo je kemp, kterému vévodí obrovská lezecká stěna. Přecházím louku a vracím se opět k potoku Bílá Voda, který mě před lomem opustil. Stezka kličkuje mezi hranou potoka, který se rozlévá do bažin a močálů a zalesněnou strání. Začínají chaty a dřevěný můstek přes nějaký přítok, když mi navigace hlásí 25 km, což je polovina. Je 10:31, takže jsem dosáhl času 5:45 za 25 km, což v zásadě není průšvih. Klidně můžu zvolnit. Nakonec, budu potřebovat přestávku k revizi pravého chodidla, neboť mám pocit rostoucího puchýře. Je nutno to nějak zastavit. A to se mi daří těsně před Holštejnem, kde si sedám u rybníka na skládku dříví a zouvám botu a ponožku. Puchýř tam ještě není, ale asi bude. Lepím náplast, třeba pomůže. Dobu jsem nepil, takže vytahuju iontový nápoj s příchutí bůhví čeho a leju ho do organismu. Je zde docela provoz, za pět minu kolem mne projede traktor, auto, bagr, asi 5 cyklistů a 4 turisté. Počasí se celkem kazí.
Posílen vyrážím k Holštejnu, který je na dosah. Procházím kolem Restaurace Pod hradem, kde jsem původně zamýšlel oběd, ale je brzy a hlad nemám. Oběd se odkládá do Ostrova. Na návsi si fotím křížek. Mám trochu zmatek, protože značka mne vede nesprávným směrem a navigace to nějak nezvládá. Takže kašlu na značku a nabírám směr hrad. Hrad na skalisku je vidět už zdálky. Zprava se přidala červená značka, takže jsem to asi kousek zkrátil, když jsem minul rozcestník. Ale to nevadí. Mířím ke skalisku, pod kterým je ukryta Jeskyně Hladomorna nebo také Lidomorna. Když zde stál hrad, místní loupeživý rytíř prokopal z hradu do jeskyně vertikální šachtu a na laně sem spouštěl lidi jako do hladomorny. Vchod, kterým se dnes vstupuje, byl tehdy zazděný. Romantické místo. Před jeskyní jsou cykloturisté, nějaká rodinka a asi 5letá ratolest ukazuje na mne a ptá se tatínka, kam pán jde. Nakukuju do jeskyně, ale hned se vracím. Kluk běží do jeskyně, a když se potkáváme, varuju ho před drakem. Za to si vyslechnu tatínkův komentář, že ho nemám strašit, protože mu od malička vysvětluje, že draci nejsou. Argumentuju před maminkou, že draci jsou fajn a ta mi dává za pravdu. Vracím se na stezku, procházím sedýlkem mezi hradem, na ten však nelezu, už jsem tam kdysi byl, takže stačilo. A už jsou tady schody do údolí k Bílé Vodě. Každý stupeň má dobrých 40-50 cm, takže spíše schody pro obra, ale nejsou špatné, je to opravdu sešup.
Pokračování ve 3. dílu
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Stražisko
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Padesátka k narozkám - Drahanskou vrchovinou a Moravským Krasem - 2. díl
