Semily - Lomnice nad Popelkou přes Pupíkov

Vždy, když přijedu do Semil, vzpomenu si na jednoho svého spolubojovníka z vojny. Říkali jsme mu Rudík. Vystudoval sedm tříd základky a už v průběhu školní docházky si přivydělával spolu s bráchou sběrem starého železa. Bohužel za staré železo považovali i vagóny odstavené na semilském nádraží, za což býval odměněn hned dvakrát: ve Sběrných surovinách a u soudu pro mladistvé. Jako mladistvý na tom byl ještě dost dobře, pak byl ale přichycen při činu dva dny po svých osmnáctinách, a tak se stalo, že k nám na útvar do Hlohovce narukoval v 21 letech. Zaujal významnou funkci kotelníka a když zjistil, že v kotelně je nejen klídek a teplíčko, ale i nějaké barely bůhví po čem, dobrovolně si ke své práci přibral ještě funkci alkoholizátora roty. Spočívala v tom, že hledal, nacházel, sbíral a přemisťoval vše, co podle jeho názoru bylo schopné kvasit, do "své" kotelny a s pomocí cukru kradeného v kuchyni produkoval neskutečné patoky, které ale pro jemu podobné měly obrovské kouzlo - obsahovaly alkohol. Bohužel, když se dostal na dovolenou, stačil opět rozebrat jeden vagón, porvat se s vojenskou hlídkou a z dovolené se "zapomněl" vrátit, takže jsem pro něho jel do semilské posádky jako člen eskorty. Než si odseděl trest útvarový, přijeli si pro něho z vojenské basy ze Sabinova a bylo po Rudíkovi.

Proč o něm píšu? Rudík byl "vod Semil", jak sám říkal a dodával k tomu, že Semily jsou "hrozná p...". Když jsem mu odporoval, že mně se Semily líbily, prohlásil, že možná v létě, ale jinak je tam zima, mlha a kouř a tudíž smrad, protože jsou utopený v díře. Jó, to prý u nich v Čikváskách (proč zrovna tam, když trvalé bydliště měl v té p..., to nevím), tam to je něco jinýho. Svým způsobem měl pravdu. Semily leží opravdu v dolíku modelovaném Jizerou. Ze Semil vychází celkem 11 turisticky značených cest, ale jen dvě trasy podél řeky nejdou do pořádného kopce. Když ale na ty kopce okolo vylezete, to je nádhera. Ty výhledy kolem dokola, to by se doktoru Skružnému z Vesničky střediskové kochalo! Se ženou jsme prošli ty trasy postupně všechny, scházela nám poslední. Zeleně značená, právě kolem těch Rudíkových Čikvásek (nebo Čikvásků? Nevím.) Ta zelená vede do Jilemnice, ale protože naším oblíbeným cílem je Lomnice nad Popelkou, propojili jsme si onu zelenou značku se žlutou přes Košťálov.

Ať už začneme trasu u nádraží nebo v centru Semil, důležitým bodem je most přes Jizeru. Tady se totiž zelená značka štěpí do tří větví. Jedna vede na Kozákov, druhá k Sejkorské kapličce a ta třetí, odbočující společně s modrou značkou proti proudu Jizery, je "ta naše" na Podkamínky a do Jilemnice. Pod zahrádkářskou kolonií (má krásný název - Treperka), opustí i modrou a samostatně začne stoupat na kopec Varta. Skoro na vrcholu je lavička a Semily s okolními kopci máte jako na dlani.

I dále vede značka po nevýrazném otevřeném hřebeni, výhledy nás tedy neopouštějí. Asi po 5 km lehce štrejchneme ony Rudíkovy Čikvásky. Pokud byste si tam chtěli zajít, potkáte pár roubenek a kapličku a zase se vrátíte zpátky na zelenou. O kousek dál je farma a za ní křižovatka s rozcestníkem Podkamínky. Zde odbočíme vpravo po žluté značce. Po pár stech metrech příchází recesní rarita, nejkratší "vesnice" republiky. Tvoří ji tři chalupy, měří asi 100 metrů a říká si Pupíkov. Aspoň tak to hlásají po domácku vyrobené dopravní značky. Je tu i autobusová zastávka, ale autobus tu jel prý jen jednou a ještě k tomu omylem.

Z Pupíkova sejdeme do Košťálova. Tady se značka centru vyhýbá. Pokud byste náves mermomocí chtěli vidět, přejděte řeku Olešku, zde najdete Centrum volného času (hodně povedené) a dejte se doleva. My ale odbočíme vpravo. A protože jsme ztratili získanou nadmořskou výšku, za Košťálovem začneme opět stoupat. Projdeme kolem koupaliště a za železničním viaduktem odbočíme vpravo do kopce. Zde je několik lomů kamene, docela zajímavý pohled. Na kopci vstoupíme do lesa a pro změnu zase klesáme na okraj Stružince.

Tady žlutá značka končí vyústěním na značku modrou. Kolem zvířecího ráje a památné lípy sejdeme do Nových Dvorů. Obejdeme je zadem kolem kapličky a čeká nás poslední "dokopeček" pod vrchol vyvýšeniny s příznačným názvem Na Kopci. Odtud už jen sejdeme rovnou na okraj Lomnice nad Popelkou, jejímiž ulicemi se propleteme na náměstí a případně k nádraží.

Celá trasa měří asi 16 km a je celkem pohodlná. Těch pár výstupů se dá zvládnout snadno. Kdo chodí do kopce nerad, může si trasu otočit. Lomnice nad Popelkou leží výše než Semily, nějaký ten metr nahoru se tedy ušetří.