Stříbrnice – Červený Potok, jarně letní Králický Sněžník

Že bude v dubnu léto, čekal asi málokdo, zvláště po celkem chladném březnu. Nicméně stalo se a když z Budějic dorazil kamarád, vznesl požadavek, který se jen tak neodmítá. V mladších dobách (no ještě nejsme žádní staříci) jsme celkem často lozili na Kraličák, neboli Králický Sněžník v celém názvosloví. A protože už jsme s touto myšlenkou koketovali častěji, nicméně zavrhli pro ne zcela kloudné počasí, když se tak brzy oteplilo, bylo o program postaráno.

Králický Sněžník si dosud uchovává určitý stupeň výjimečnosti. Nevede sem žádná lanovka nebo asfaltka, takže odevšad se musí po svých a někdy je to celkem daleko. A samozřejmě do kopce.

Klasikou, zejména pro nás bývá přístup ze Starého Města, nicméně můžeme si to ještě ulehčit místním spojem do Stříbrnic, což nám zkrátí výšlap o nějakých 5 km. Nicméně zbytek si už musíme vytrpět sami. Paní Kampová má naštěstí otevřeno, takže se můžeme potěšit oroseným Šerákem, než se začne stoupat do hor. První metry nás provází žlutá TZ a to konkrétně k prvnímu významějšímu bodu. Po sjezdovce se poměrně prudkým výšlapem dostaneme k chatě Návrší, neboli U salašních bud, což je původní označení této oblíbené horské chaty. Příjemné je, že si stále uchovává kouzlo takové ošuntělé dřevěné boudy, hlavně co se týče interiéru, ačkoliv přeci jen se v poslední době trošku modernizovalo (hlavně WC či sprchy apod.), na terasu svítí pěkně sluníčko tak je celá obsazená a vevnitř vlastně nikdo nesedí. Pivo lim či káva se podává přes okénko a už po ránu je tu skvělá nálada. Někteří hosté (zřejmě dál nepospíchají) vytáhli karty a flekují mariáš…

Ostatní chvilku posedí, něco vypijí a zkonzumují, nakonec je to poslední výspa civilizace.

Od Návrší žlutá značka sleduje relativně pohodlnou lesní silničku, zpočátku asfaltovou, posléze se mění na prašnou.

V serpentině za Adéliným pramenem opustíme české značené trasy a po hranici stoupáme přímější (a prudší) stezkou. Poláci ji mají vymalovanou zeleně, už jsem kdysi po ní i šel, ale bylo to na podzim a v mlze, tak si to prohlídnu dnes detailněji.

Čím dál víc se objevují zbytky sněhu, inu zima vlastně skončila nedávno a kdyby se tak naráz neoteplilo, sněhu by vlastně bylo daleko více.

Protože stezka sleduje hranici, vyleze i k sedélku pod Sněžníkem (dnes označeno Stříbrnická), tak zase přelézáme na naši značku, stále žlutou. Ona ta naše strana je na konečný výstup přeci jen o něco pohodlnější. Navíc vede pěkně kolem důležitých míst, což je hlavně základ bývalé Lichtenštejnovy chaty a zde sošky slůněte, což je takový maskot celého Kraličáku. Po nezbytném fotu, svačině a malém přípitku k prameni Moravy a závěrečným výpadem na samotný vrchol. Samozřejmě krásné teplé počasí vylákalo celkem hromadu výletníků, troufám si řiíci, že normálně tu v dubnu zas takový nával není. Přes určitý opar je vcelku dobrá dohlednost, tak na troskách Vilémovy rozhledny vybalím i teleobjektiv, abych nějaké body přitáhl. S jedním Polákem diskutuji, co je k vidění za hory (kromě blízkých známých jsou vcelku zřetelné za Kladskem i Soví hory, Kladské hory nebo i Stolové. Samozřejmě ty naše pohraniční Rychleby a jejich polská pokračování (Zlaté, Bialské), na západě Orličky a Bystřické hory. Naše Jeseníky či Bukovohorskou hornatinu nemůžu opomenout.

Na Kraličáku by člověk vydržel hodiny, ale jak jsem naplánoval trasu, máme ještě spoustu kilometrů. Míříme na západ po červené (hranic), krátká zastávka u trojmezního hraničníku a sestup nad Vlaštovčí kameny, zde odbočíme na zelenou polskou trasu, důvod je prostý, je tam hospoda. Schronisko Na Śnieżniku je vlastně nejbližší veřejný útulek kolem Kraličáku a hospodští to náležitě využívají. Na rozdíl od našich chat kde je vcelku běžné točené pivo (a vychlazené) tady dostanete teplý lahváč, Źywiec za 60 Kč, to že se tu dají uplatnit koruny je asi hlavní pozitivum, nakonec i jazykovém složení je to celkem půl na půl, tedy míněno Pl/Cz.

Zelená trasa nás vyvádí nad horskou louku tak mírně do kopce, z kopce, ještě nás čeká výstup na Malý Sněžník. Vlastně druhá nejvyšší hora pohoří je ale kupodivu bez označení vrcholu (on je beztak zarostlý, tak tu ani nejsou nějaké výhledy), trošku víc je odlesněné temeno skoro stejně vysokého sousedního Gowórku (po našem Hraniční skály), to mají na svědomí hlavně exhlace, takže vrchol tvoří polomrtvý les.

Poměrně náročný je sestup po kamenité stezce a únava předešlých kilometrů pomalu začíná přicházet.

Sice jsem si kreslil na mapách.cz trasu přes Hleďsebe (Puchacz) a Klepý (Trojmorski Wierch), ale to oželíme a vlastně pohodlněji po žluté cyklotrase míříme nad Horní Moravu, od parkoviště Pod Klepáčem už víceméně bez značení, naštěstí to vcelku znám, takže přes hřeben Větrného vrchu a přes sjezdovky k polní cestě, která se za lyžařským areálem připojí modře značené cyklotrase od Dolní Moravy. To už je takoví napůl asfaltka a betonka, kterou zrychleným přesunem dorazíme k nádraží Červený Potok. Tak akorát, aby nám neujel vlastně poslední vlak do Hanušovic.