U města Hankštejna (Horní Město pro běžkaře)

Polovina ledna je vlastně i kalendářně v podstatě polovina zimy. Jestliže tedy ten správný začátek nejchladnější části roku, tedy prosinec byl poněkud rozpačitý, příchodem vánoc se kupodivu nejdříve na horách a časem i v nižších polohách začalo přibývat bílé hmoty i jinde. Oddychli si tak zřejmě i zoufalí epidemiologové, kterým z pohledu na zavřené sjezdovky zaplněné sáňkaři a bobisty, vstávaly hrůzou vlasy na hlavě v předtuše nakažení zbytku ještě nepromořeného národa.

I díky zmíněnému přídělu sněhu i do dostupnějších míst se zimních radovánek chtivému publiku otevřely i jiné destinace, kde si mohou v bezpečnějších rozestupech užít pohodu zimního pohybu.

Jedním z takových míst je i okolí severomoravského Rýmařova, respektive jeho blízké jižní příměstí, které představuje oblast s centrem zhruba kolem Horního Města, tedy rozhraní horopisných celků Hanušovické vysočiny (přesněji Hraběšické hornatiny) a Nízkého Jeseníku. Nadmořské výšky tu dosahují v mírně zvlněné krajině v průměru 700 m, nejvyšší místa téměř 800, takže je tu naděje na slušnou zimu. Vlastně to může být pro někoho alternativa pro ne příliš vzdálený Skřítek s areálem tras směrem k Rabštejnu. Skřítek je totiž už natolik profláklý, že tu leckdy nelze zaparkovat, obzvlášť pokud sem výletníky vyrazí pozdě vlastním autem, tak má v zimě problém (raději jezdíme na Skřítek hromadnou dopravou).

Protože jsem si užili celkem náročnější sobotní tras, tentokrát jedeme autem s tím, že vyjížďka na běžkách nebude dosahovat celodenního termínu.

V Horním Městě sice chybí nějaké větší parkoviště, ale celkem rychle chytáme místo poblíž kostela. K východišti upravovaných tras to je vlastně kousek, hledáme odbočku na Dobřečov, co je vlastně hned u parkoviště.

Kam se přesně vydáme jsem sice studoval doma u počítače, ale kudy přesně vyjedeme nemám dokonalou představu. To by se asi hornoměstským mělo vytknout, že alespoň nějaká centrální orientace blíž k upravovaným trasám by se hodila. Ona tu tuším nějaká je, ale umístění je ne zcela dokonalé. No, naštěstí v současné době chytrých telefonů už to zas tak nevadí. Původně jsem sice měl představu vyrazit směrem k Dobřečovu, ale jak na potvoru, ta stopa tím směrem je vlastně pod silničkou k dané vsi, zatímco my jsem nastoupili nad cestou. Ale nakonec to ani nevadilo. Sice jsme vyjeli do upravené stopy, ta se ale vlastně jen otáčela, jak se rolbař otáčel a dál pokračovala jen prošláplá stopa. Ale byl to jen kousek, ona ta Dobřečovská stopa má odbočku k tomu našemu směru a pak už je všechno v pořádku. Aspoň jsme nemuseli sundávat lyže přes cestu. Pokračujeme tedy už zase upravenou stopou do táhlého svahu. Mapově to odpovídá červeně značenému okruhu, mapy.cz jej popisují jako Jesenickou magistrálu, ale ta prvá vede poněkud jinudy, tady se to týká projektu Moravskoslezského kraje, který tady tu úpravu tras podporuje. Stopy vedou zhruba směrem k vrcholu Dobřečovské hory, ale postupně se otáčejí nad neuspořádaným lesním porostem. V tom se ukrývá chráněné Skalské rašeliniště. V lesíku pramení jeden z prvních přítoků Huntavy, která na dolním toku vytváří známé Rešovské vodopády. Stopa postupně stoupá k severnímu temeni Dobřečovské hory, kam odbočuje modrá trasa zpět k Dobřečovu. Protože vlastně celé lyžařské trasy vedou po loukách a pastvinách, mimo občasných solitérních stromů či remízků se lyžař může kochat výhledy na široké okolí. Pomineme-li fakt, že beztak asi nejvíc přitahují vrcholy Hrubého Jeseníku, které tu dominují, dozajisté za pozornost stojí i některé vrcholy Nízkého Jeseníku, hlavně snad typický Velký Roudný, případně Uhlířský vrch nad Bruntálem se svítícím kostelem. Paradoxně Slunečná (800 m), která je nejvyšším kopcem Nízkého Jeseníku se jeví jako takový táhlý hřeben a jediným poznávacím znamením je vysílač.

Pod Dobřečovskou horou se nám objeví i „naše“ známé kopce Hraběšické hornatiny, tedy hřeben Volyně, Smrčníku a Kamenného vrchu. Ty ale vidíme normálně z opačné strany z naší Šumperské kotliny. Zasněžené skály prozrazují skalní města na masivu Maliníku a Mazanců. Vracíme se ale zpět a jak jsme blíže silničce k Ferdinandovu, konečně se objeví celkem utopený Rabštejn. Silnička se v zimě neudržuje, ale i přesto poblíž parkuje pár vozidel, ano na stopy se tady dá nastoupit skoro kdekoli, podle toho, jak to tu kdo zná. Za silničkou pokračuje značení trasy v barvě žluté a vlastně pro nás tvoří takový apendix. Hlavním cílem je totiž „výstup“ (v pohodě mírně) ke Kamenné hoře. Cíl je to ovšem důležitý, nejen kvůli turistickému přístřešku, ale hlavně kvůli kamennému útvaru. Jde skutečně o hodně velké kamenné seskupení než o skálu. Díky přeci jen netradičnímu tvaru se útvaru dostalo pojmenování, dříve Čertův kámen, Ovečka a zřejmě po objevech v Egyptě Kamenná Sfinga. Okolí skály je celkem zalidněné a samotná skalka i obsazená dovádějící mládeží, což dokazuje, že díky zavření škol a online výuce jsou přehlceni nevybitou energií. Od Kamenné hory se dá dojet skoro do Rýmařova (přesněji Janovic) nebo např. do Žďárského Potoka. Asi před třemi lety jsme sem dorazili právě odtamtud, ale z Ovečky jsme neviděli skoro nic, bo byla hustá mlha.

Rolbař si tu trošku pojezdil, takže k Ferdinadovské silničce vede druhá široká stopa po druhé straně stromy zarostlé meze, takže nám tu vytvořil menší okruh.

Za silničkou se červený okruh stáčí zhruba ke Stříbrným Horám, ale po sléze se obrací v oblouku nad remízek a pokračuje nad mělkým údolím Huntavy, kde se odehrává zástavba Stříbrných Hor. Ta vlastně navazuje na níže položenou osadu Skály, kde se stopa obrací k jihozápadu a překonává údolíčko pod Skalským rašeliništěm. Aktuálně strojová stopa pokračuje vzhůru, aby chráněné území objela, ale protože před námi projela skupinka běžkařů po hrázi vypuštěného rybníčka, vydáváme se tam. A ani tak moc nevadí, že se vracíme k východišti neupravenou hlubokou stopou, kterou tu projel zřejmě nějaký místní znalec poměrů. Oproti zmíněné dřívější výpravě jsem tedy daleko více spokojeni, hlavně kvůli těm výhledům. Snad jen malé upozornění na konec. Určitého zklamání se kolem Horního Města můžou dočkat vyznavači běžkařské techniky, zvané volný styl, neboli bruslení. Trasy sice upravuje rolba, ale nemá momentálně lištu, která vytváří manšestr, jen stopovače na klasiku.