Vojtíškov – Dolní Morava (Sedm cest i Slaměnka)

Králický Sněžník, to dnes letí. Co si budeme povídat, nemalou zásluhu na tom má bouřlivý až přemrštěný rozvoj střediska na Dolní Moravě, kde už si pamětník jen povzdychne, jaké to tu bylo před nějakými deseti a více léty, kdy tu byl konec světa a lišky tu dávaly dobrou noc. Nicméně fakt je že lidský mumraj se tu odehrává převážně kolem atrakcí, které mají za úkol vytahat z návštěvníků všechny bankovky a drobné (případně vyluxovat konto, skoro všude se dá platiti kartou) a pak je oškubané propustit do civilního života. Lišku jsem nakonec potkal relativně nedávno takřka ve vedlejším údolí u Sklaného kde je naštěstí pořád bohorovný klid.

Nicméně nemusíme se jen oddávat utrácením peněz na dolnomoravských atrakcích, ale na hory se jezdívalo taky kvůli turistice, nově tedy i cykloturistice.

Vlastně i díky požadavkům resortu vzniklo kolem Dolní Moravy, ale vlastně v celém pohoří dost nových značených tras, ačkoliv ta popisovaná je vlastně kombinací tras relativně známých i popsaných, každopádně patří k zajímavým možnostem, které se nabízejí i těm, co jsou kolem Dolní Moravy zrovna ubytovaní.

Jak se dostat do výchozího bodu netřeba příliš popisovat, jde o odbočku ze státní silnice č. 312 (Hanušovice – Králíky), silnice v údolí Moravy je součástí i značených cyklotras, konkrétně dálkové Českomoravské cyklotrasy (č. 52), nás více bude zajímat pomístní červená terénní s č. 4071, ačkoliv tato trasa je vlastně také takovou dálkovou trasou, ta ale spojuje přeci jen bližší okolí (Bukovohorskou hornatinu, Jeřábskou a právě sněžnické pohoří).

Odbočujeme tedy ze silnice u bývalého vojtíškovského mlýna (opodál najdeme odpočinkové místo na 333,3 km Moravy). Hned v počátku poznáme strmost zdejších hor, ač silnice sleduje nějaký potůček (asi bezejmenný), hned svižně stoupá. Zhruba po kilometru se objevují první chalupy Vojtíškova. Kdysi poměrně velká obec (má vlastní kostel) je dnes součástí Malé Moravy a současné obyvatelstvo se počítá na desítky. Cesta je vedena v několik serpentinách, asi hlavní památkou je ve vsi kostel Narození Panny Marie ze začátku 19. století obklopený hřbitovem. Pokud budme mít štěstí můžeme se občerstvit ve vedlejším penzionu Sport. Ten se zaměřuje na pobyt sportovních výprav a skupin, dokladem toho je i poměrně početné antukové kurty.

Za penzionem se neděje ohledně trasy nic nového, pořád do kopce. Ještě kratší odpočinek se nabízí u konečné točny autobusu, už kvůli tomu, že se tu dají objevit hezké výhledy na blízký Hrubý Jeseník, byť dopoledne je to proti slunci.

Určitou útěchou může být fakt, že máme za sebou něco přes 200 m výškových metrů, pořád ale čeká ta větší dávka. Ta nijak nečeká a jižním úbočím Sviní hory (neboli Srázné) v nezměněné intenzitě pokračuje ve zdolávání převýšení. V rozcestí Nad Vojtíškovem nás opouští červené značení cyklotrasy 4071 a doprovází nás je modrá pěší. Nemusíme si zoufat, cyklotrasa je po kamenité šotolině, my se vezeme pořád asfaltkou. V závěru před serpentinou jen vytrváme na lesní asfaltce, odbočka modré do lesa je jen zkratkou. Po serpentině se opět setkáme u textačního místa Pomocná, na místě přístřešku kdysi stávala lovecká chata.

Dál zase pokrčujeme asfaltkou a modrou značkou, stoupání se o fous (o jedno kolečko na pastorku) zmírnilo, nakonec už jsem za polovinou kopce. Víceméně vše se odehrává v lese bez nějakých výhledů, tady ještě zůstává les relativně neporušený.

Jednou z nových křižovatek na nových značkách je rozcestí U Johanesa. Tabulka odkazuje na fakt, že tu poblíž má někde sluj zdejší lesní skřet Stamichman (je to spíš takový drobný škůdce než nějaký vážený Rýbrcoul). K naší cestě se připojila červeně značený cyklotras 6267. Pokračuje k dalšímu rozcestí U Čtyř rohů (tam pro změnu začíná nová zelená trasa 6274). Původně se křižovatka se 4 rohy ta o kilometr vzdálenější U Sedmi cest (skutečně jich 7 napočítáme). Za sebou máme většinu převýšení a opustíme i asfaltku, kterou provází již zmíněná zelená 6274 (na Mokřiny, je to bývalá vojenská silnice).

Povrch vyměníme za jemný štěrkopísek a již méně znatelně stoupáme se značením červené 6267. Konečně si můžeme užívat i nějaké ty rozhledy. Na tom se podílí jak těžba, tak následky emisí a už i do Králického Sněžníku dolehly ozvěny přítomnosti lýkožrouta, byť zatím mírněji.

V úžlabině horního toku Malé Moravy křížíme zelnou pěší Pod Babuší, nějaké dvě stovky metrů míří k dalšímu rozcestí U štěrku, kde podle vyjádření končí jedna z větví vojenské silnice (budovla se ve 30. letech s pohraničními pevnůstky). Za zatáčkou máme už před sebou stavby v okolí horní stanice lanovky s dominující brutalitou Stezky v oblacích. Přejíždíme sjezdovku na Slamník, sice by se dalo nějak prudce po sjezdovce, ale přeci jen je to pohodlnější pokračovat k vyhlídce U Laviček. Už kvůli skvělému výhledu na Kraličák.

Ač se nám tedy jeví stavby kolem chaty Slaměnky přemrštěné, široko daleko jiná hospoda není. K mohutné oblačné stezce brzy přibude další tahač peněz ve formě nové „Mamutí“ bobové dráhy, která je pře dokončením (a to jednu skromnější bobovku tu mají v areálu U Slona), ta nová bude ale hodně přes kilometr dlouhá. Ve Slaměnce je narváno (a draho), ale dá se koupit i laciněji ve stánku před chatou, další stánky jsou u Stezky a novinkou od zimy je restaurace Skalka na hraně černé sjezdovky. Ta má vynález ve formě otevírací střechy, ale je tu tak větrno, že ji ještě nikdy neotevřeli celou. No a Plzeň za 55. Tím máme odbyty všechny vymoženosti civilizace a zpět k lavičkám. Vlastně tu začíná asi to nezajímavější co se v této části Králického Sněžníku dá zažít. Cesta a tras 6267 se kroutí vlastně ve vrstevnicích nad hlavním údolím Moravy a postupně zajíždí do okolních údolíček mezi jednotlivými vrcholy. I díky silné absenci porostu se tak dlouho kocháme jednotlivými kopci a horami. Mohutné sutě prozradí blízkou Podbělku, pak cesta podjíždí Uhlisko a v závěru údolí si ještě drží slušnou výšku někde pod vrcholem Sušiny a až pod Černou kupou začne nejdřív mírně, brzy prudčeji klesat. V úžlabině pod Stříbrnickou se cesta zase změní na asfaltku.

Chata Vilemínka stojí u 352 km Moravy a za vysokého stavu vody je prý už říčka sjízdná (ovšem je to vysoký stupeň divoké vody. Opodál Vilemínky je vybudován zánovní turistický přístřešek, kde ovšem přeplněný odpaďák příliš nekoresponduje s naučnou tabulí o horské přírodě. Podle potřeby už dál volíme trasu buď po asfaltce (ta není značená), značení přechází na druhou stranu Moravy v souběhu se žlutou pěší či trasou naučné stezky. Tvarožné díry jsou beztak nepřístupné a jinak je to vše v lese, takže kdo by chtěl vidět Hluboký potok, musel by se vrátit.

Obě cesty se nakonec spojí pod odbočkou k Mléčnému prameni a svorně dospějí na parkoviště u točny autobusu v Dolní Moravě, kde můžeme popis trasy ukončit.

A ještě bonus ce se odehrálo u chaty Na Rozcestí.