Ze Sněžky do Pece přes Výrovku (07/2015)
Trasy • Pěší trasa • Střední náročnost
 |
horní stanice lanové dráhy na Sněžku |
|
0,0 km | |
 |
Sněžka |
|
0,1 km | |
 |
Slezský dům |
|
Šotolina | 1,1 km |
 |
Luční bouda |
|
Šotolina | 3,6 km |
 |
chata Výrovka |
|
Asfalt | 6,0 km |
 |
\richtrovy boudy |
|
Asfalt | 7,6 km |
 |
rozcestí Zelený důl |
|
Asfalt | 9,0 km |
 |
Pec pod Sněžkou |
|
Asfalt | 12,0 km |
Jako první turistický výlet na naší dovolené v Krkonoších jsem zvolil výjezd nově vybudovanou lanovkou na nejvyšší horu ČR, Sněžku, a následný sestup zpět do Pece pod Sněžkou. Sestup by nás měl vést přes několik občerstvovacích stanic jako jsou Slezský dům, Luční bouda, bouda Výrovka a Richtrovy boudy. Mapa dnešního pochodu je ke zhlédnutí zde. Již nějaký čas panuje tropické počasí a i dnes má být pořádné horko, a tak doufáme, že se ve vyšší nadmořské výšce trochu ochladíme.
Ihned po brzké snídani jedeme asi hodinku autem z místa ubytování v údolí Bratrouchov, až na opačnou stranu Krkonoš, do Pece pod Sněžkou. Auto parkujeme bez problémů na záchytném parkovišti a těsně před desátou hodinou přicházíme ke spodní stanici lanové dráhy na Sněžku. Dle informačních tabulí je nyní v Peci 27 a na Sněžce 18 stupňů celsia. Na sluníčku musím vystát asi 30 minut frontu, zakoupit lístky za 730Kč a už konečně můžeme nasednout do kabinky. Cesta nahoru trvá necelých 15 minut. Po výstupu si kupujeme v bistru v horní stanice lanovky nějaké pití a také turistické vizitky do deníku a pohlednice. Vystoupáme od lanovky posledních pár metrů a již stojíme na vrcholu Sněžky, nejvyšší hory naší republiky. Vzhledem k vysokým teplotám je bohužel docela opar a viditelnost je tedy poněkud omezená. Zároveň se zdá, že se začínají mraky trochu seskupovat.
Na Sněžce nás čeká hned několik budov a místeček k prozkoumání. Naše první kroky vedou do České poštovny Anežky na Sněžce. Jedná se samozřejmě o nejvýše položenou poštovnu v České republice a já naváhám a posílám odsud pohlednici rodičům, včetně místního razítka. Zároveň kupuji další turistické vizitky. Za poplatek 10Kč se dá vyjít i na vyhlídkovou plošinu na střeše poštovny, která je prakticky nejvyšším místem kam se v ČR dá dostat. My si jdeme udělat několik fotek na vyhlídkách do Obřího dolu, prohlédnout si kapli sv. Vavřince a krátce se pokochat výhledy do všech světových stran. Nenavštěvujeme jedinou budovu, a to polskou restauraci, která je již teď v obležení turistů. Před půl dvanáctou pak začínáme náš sestup.
Nejprve vede cesta prudce z kamenitého vrcholku, ale asi po kilometru přicházíme na rozcestí Obří sedlo a také k první občerstvovací stanici naší cesty, k polské horské boudě Slezský dům (Dom Slaski). Dáváme první občerstvovací pauzičku, já si dávám do deníku místní razítko a úspěšně kupuji za koruny zmrzlinu pro synka. Chvilku sedíme v trávě a já jdu ještě fotit nějaké ty výhledy. Nevěřícně koukám, jak se z Polska očividně žene nějaká bouře. Takže jako obvykle, i když je všude jinde jasno a sucho, tak my opět zmokneme. Vracím se za rodinkou z těmito novinkami, ale ti už vyrazili napřed beze mne, směrem na Luční boudu. Nezbývá mi tedy už nic jiného než se vydat za nimi a doufat, že to nebude zas tak hrozné.
Bohužel ubíhá jen pár minut cesty a už na mně dopadají první kapky. Přidávám do kroku a před začátkem Úpského rašeliniště doháním zbytek rodinky. Bohužel déšť zesiluje a všichni jsme rádi za bundy s kapucí, které jsme pro jistotu do batohu přibalili. Nedá se nic dělat, a tak svižným krokem míříme přes rašeliniště směr Luční bouda, kde se doufám před deštěm ukryjeme. Jsem poměrně dost nešťastný, že nemohu pořádně fotit, protože zrovna na tato místa jsem se nejvíce těšil. Není čas hledat v dešti ty nejlepší kompozice, nemluvě o tom, že je zataženo a světelné podmínky, nejsou také ideální. Jenže přírodě člověk jak známo neporučí a i my se musíme sklonit před jejímy rozmary. Cesta rašeliništěm vede přes pohodlný dřevěný chodník a netrvá tedy příliš dlouho a už je před námi Luční bouda. Tento obrovský horský hotel se pyšní údajně nejvýše položeným pivovarem ve střední Evropě, kde stáčí pivo jménem Paroháč.
V útrobách Luční boudy se tísní desítky turistů, kteří se zde také schovali před deštěm. Někteří ve vestibulu rozbalují svačiny, jiní jen odpočívají, ale největší část jich pak je v restauraci a přilehlém bufetu. Marně vyhlížíme volné místo a už to vypadá, že budeme muset sedět na mokrých lavicích na terase. Tam ale bohužel jídlo nenosí, a tak musíme dál zkoušet štěstí. Další pokus už je úspěšný a podaří se nám zasednou v restauraci ke stolu. Na to, jak je zde narváno, obsluha stíhá naprosto bez problémů a během chvíle mají synek a dcerka před sebou borůvkové knedlíky, manželka teplý vývar a já to slavné pivo Paroháč. No popravdě 50Kč bych za něj už znovu nedal, ale zkusit jsem ho musel. Chvíli ještě po obědě posedíme, nabíráme síly pro další cestu a pomaličku vyrážíme dál. Počasí se již uklidnilo, sice nad námi se ještě drží oblačnost, ale směrem na Špindlerův Mlýn je již vidět opět čistě modrá obloha.
Vyrážíme vzhůru do asi jediného kopce dnešní výpravy, a to do sedla mezi druhou a třetí nejvyšší horou ČR, mezi Luční a Studniční horou. Cestou míjíme Rennerův kříž, od kterého se při pohledu zpět nabízejí krásné výhledy na Úpské rašeliniště, Luční boudu a především na start naší cesty, na Sněžku. Krátce se kochám a již zase cupitám za rodinkou, která mi stále utíká. V samotném sedle pak stojí kamenná kaplička, zbudovaná jako památník obětem hor. V blízkém okolí je také několik meziválečných bunkrů, které měly strážit naši hranici. No popravdě být v zimě v takovém betonovém ŘOPíku a ještě k tomu tady, na vrcholcích Krkonoš, to není zrovna můj sen. Raději opouštím černé myšlenky, které mi v těchto místech vyvstávají a zrychlím krok, abych cestou z kopečku dohnal rodinku. To už se nad námi opět kompletně projasňuje obloha, nabízí se nové výhledy do Modrého dolu a před sebou už vidíme další zastávku našeho putování, chatu Výrovku.
U Výrovky si jen na chvíli sedáme do stínu a krátce se občerstvujeme a doplňujeme tekutiny. Já samozřejmě u obsluhy kupuji pohlednici a turistickou vizitku a už se vydáváme dál po zelené TZ, která vede po asfaltové silnici k našemu dalšímu zastavení, k Richtrovým boudám. Naštěstí jsme již v pásmu, kde stromy dorůstají i vyšších výšek, a tak můžeme jít alespoň chvilkami ve stínu. Po cca 1,5km se před námi objevuje louka a na ní Richtrovy boudy. Zde je pauza na občerstvení delší, dáváme si s manželkou ledovou kávu a děti limonádu. I ceny jsou zde již s ubývající nadmořskou výškou trochu přijatelnější. Richtrovy boudy vypadají velmi útulně, zřejmě po rekonstrukci, a je zde k dispozici jak tenisový kurt či ohniště (ze kterého se dokonce zrovna kouří, i když je docela parný den a jsme v národním parku!), tak i volně přístupné hřiště pro děti, kde si může synek alespoň chvilku zadovádět.
Odpočatí vyrážíme na závěrečnou část našeho putování, na sestup do Pece pod Sněžkou. Hned na rozcestí u Richtrových bud však díky nepozornosti volíme jinou cestu, než jsme plánovali. Místo sestupu do Modrého dolu sestupujeme do dolu Zeleného. Obě dvě turistické trasy jsou značeny červenou značkou, a to nás zřejmě v kombinaci s lehkou nepozorností zmýlilo. Cesta je však jen o pár stovek metrů delší a nemusíme se tedy vracet. Po několika metrech asfaltové silnice odbočuje turistická značka na lesní cestu, která začíná prudce klesat po břehu Divokého potoka právě do Zeleného dolu. Nabízí se nám zde romantická zákoutí o samozřejmě také možnosti osvěžení v této horské bystřině. Pokračujeme až na rozcestí Zelený důl, kde se Divoký potok vlévá právě do Zeleného potoka. Odsud již jdeme po asfaltové silnici, u Liščího vodopádu opouštíme břehy Zeleného potoka a po chvíli se objevujeme na horské louce, zvané Chaloupky. Zde již potkáváme první lyžařský vlek a horské chaty. Na rozcestí využíváme posezení u božích muk s plastikou Krakonoše ke krátkému odpočinku a následně již po překonání posledního lesíka vstupujeme na pláně nad Pecí pod Sněžkou, poseté rekreačními chalupami a pensiony.
Po silnici sestupjeme až do centra Pece, kde navštěvuji infocentrum a nakupuji všemožné suvenýry. Za perfektně zvládnutou tůru jsem synkovi přislíbil, že se povozí na místní bobové dráze a je tedy čas sliby splnit. Kupujeme 5 jízd a alespoň párkrát si to děti užijí. Já mezitím jdu pro auto, platím parkovné 125Kč a pomalu odjíždíme zpět na ubytování.
Nutno říci, že tato tůra je krásná, nenáročná a nabízí krásné výhledy v těch nejvyšších partií Krkonoš. Kromě poledního deště, který nám poněkud znepříjemnil kus cesty vedoucí přes Úpské rašeliniště v nadmořské výšce přes 1400 m.n.m., můžu říci, že i počasí nám vyšlo pěkně. Navíc je po cestě několik občerstvovacích stanic, Ze Sněžky se dá jít dolů do Pece několika dalšími cestami a i na samotnou Sněžku se dá dojít z různých stran. Proto doufám, že toto nebyla má poslední návštěva v okoloí této české velehory.
Kompletní fotogalerii z výletu najdete zde.
Více výletů pak můžete shlédnou na JakNaNudu.cz
Autor : Doc
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Pec pod Sněžkou
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Ze Sněžky do Pece přes Výrovku (07/2015)
