Adamstal Forgolf

Kam a jak jedeme?

Adamstal. Hřiště superlativů. Hřiště v nejlesnatějším kraji Rakouska, vykousané do svahů vyloženě horského údolí v předhůří Alp, hodinku jízdy od Vídně. Hřiště Franze Wittmanna, nejúspěšnějšího rakouského jezdce rallye a dnes prezidenta rakouského golfového svazu.

Podle pověsti hřiště v pohlednicové krajině s kostkovanými fairwayemi kobercové kvality, vyťatými doprostřed horských lesů, s dokonalými greeny, kde se putuje jako na parketách. Uši nám hořely zvědavostí celou cestu, tep znatelně zvýšen už pár dní předem.

Na to hřiště jen tak náhodně nenarazíte. Jeli jsme z Brna, projeli Znojmem, Hollabrunem, podjeli dálnici Vídeň – Salzburg a vjeli do kopečků. Posledních deset kilometrů už se klikatí horským údolím – opravdu, pověsti nelhaly, bude to, jak nám lidi říkali – na golf velmi neobvyklé místo. Za jednou ze zatáček parkoviště a přes silnici klubovna a malý hotel. Údolí se ani v nejmenším nerozestupuje.

Za čím jedeme?

Pan domácí, Franz Wittmann, nás už čeká. Vyptáváme se na spoustu věcí, ale o samotném hřišti si chceme utvořit názor sami. Dozvídáme se, že pan Wittmann zbudoval toto hřiště s partnerem Hansem Zöchlingem, prvních devět jamek se začalo hrát v roce 1995, ty jsou všechny na jedné straně údolí, pak bylo vybudováno dalších devět a vznikla osmnáctka, která už budila respekt, ale to pořád nestačilo a vznikl plán doplnit jamky na té novější straně na mistrovskou osmnáctku.

To byl pořádný úkol, jamky se šplhají po úbočích dosti strmých kopců do velké výšky, bylo potřeba provést značné terénní úpravy. Číselně se to dá vyjádřit lapidárně: na každou jamku padlo přibližně 300 000 eur, třikrát víc než je běžný průměr v normálních podmínkách budovaného hřiště.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Z Brna se to dá strhnout za den bez noclehu, ale přímo v budově restaurace proti klubovně je několik pokojů a o dva kilometry výš údolím je velký hotel Annental s nízkými cenami, kde spává většina golfistů. To je rozumná cesta, zvlášť když v nabídce hřiště jsou celoročně dvou a vícedenní balíčky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Paní Wittmannová nám vydala klíčky a nasměrovala nás k první jamce. Ta jediná je na původní straně údolí, na níž teď „zbyla“ ta rekreačnější devítka Wallerbach, kde to všechno začalo – všechny další jamky šplhají po druhé straně.
Jednička: pohodová, rovná, podél silnice, která vede nahoru údolím. Jamka na rozehrání.
U dvojky jsem si poznamenal mnohem víc. První větička zní „a už to začíná“. Za silnicí stoupá jamka prudce vzhůru, není dlouhá, ale HCP pět, úzká dopadová zóna...
Na třetí jamce se nám to začalo opravdu líbit. Pohledný pětipar, druhá nejlehčí, odpal přes obzor naširokánskou fairway, ta se zužuje až u greenu.
Při přejezdu na čtvrtou i na ní samé je člověk opravdu rád, že má buginu. Třetí nejtěžší, nádherná, stoupá, dogleg, horský charakter. Green je jako všechny tady téměř rovný, po těžkém přístupu k němu bývají samotné greeny velice férové, nezáludné.
Šestka je třípar s kopce, do greenu se zleva zakusuje jezírko (asi spíš naopak, jezírko je větší než ten green).

Vyvrcholení, dlouho očekávaná nejdelší a nejtěžší jamka hřiště: z bílých 555 metrů dlouhý pětipar, ze žlutých jen o mizivých patnáct metrů míň. Dvojitý dogleg, odpal dolů na širokou fairway, kde se to lomí doleva, pak to stoupá do druhé zatáčky a odtud už je to „jen“ asi 100 metrů ke greenu, kolem nějž je spousta bunkerů a za ním aut a les. Říká se tomu tady „green monster“, zelená příšera, jasně nejtěžší, signature hole, pan Wittmann ji ještě nezahrál na par, a to má, oprávněně handicap 11.

Hřiště nic neslevuje ze své krásy ani po „monstru“. Hned za ním je dlouhý třípar přes pořádnou rokli, jako všude jsou u greenu bunkery, moc místa na chybu na tomhle hřišti není. Další jamka má green na výhledu nad údolím, superlativy nepřestávají. Tady stojí domek, v němž se znavený poutník může občerstvit, a pokud na něj nedotírá další flight, každý tak činí. Desítka vede ještě dál nahoru, pod námi je vidět několik patrovitě naskládaných fairwayí, ale nejsou to stupně nad sebou, každá má jiný směr. Tam už se pohybuje několik flightů. Jedenáctka vede zběsile dolů, jednotlivá odpaliště jsou jako obří schody. Třináctka je bývalá nejtěžší jamka toho původního osmnáctijamkového hřiště až po dostavbu před čtyřmi roky.
Další a další pěkné jamky, nahoru dolů, ale pak už spíš jen dolů. Na sedmnáctce je dvojitá fairway, rozdělená kopečkem.
Hřiště končí netradičně: po osmnácté jamce, což je třípar dlouhý jako všechny třípary tady, jste ještě dost vysoko nade dnem údolí, ale čeká tam devatenáctá jamka, další třípar!
Architekt nechtěl, aby hřiště končilo dvěma třípary za sebou, a tak tato prudce klesající jamka už je mimo hru a slouží k různým sázkám, k závěrečnému zúčtování nerozhodnutých soubojů a podobně.

Ostatní informace

Bugina je nutná – nejen kvůli foťáku, ale hlavně kvůli kopcům. Pan Wittmann odhadl, že 90 % fee hráčů ji použije, pověst hřiště je v tomto směru jednoznačná. Taky jich mají 62! A stojí rozumných 28 euro.

„Tady je vítán každý“, říkal nám dole pan Wittmann, „od sedláka po generálního ředitele, nejsme VIP klub. Taky nechceme zvyšovat green fee. (Mají ho 70 a o víkendech 85 euro.) Golfový den s rodinou stojí hodně a my nechceme vytvářet elitní klub, kde by se hráči nedoplatili.“