Deštivý Bouzov v době koronavirové

Kam a jak jedeme?

Do obce Bouzov se většinou jezdí kvůli tamnímu pohádkovému hradu a za hezkého počasí. My to pojali zcela opačně a zajeli sem v době, kdy lilo jako z konve a všechny naše památky jsou neprodyšně uzavřeny. Dokonce se nám povedlo přijet na adresu, kterou mj. proslavily princezny Jasněnka a Fantaghiró, v den, kdy byla tato „zavíračka“ uplatněna poprvé, takže í na hradní pokladně se ráno ještě svítilo. Hradní pán či paní se zřejmě snažil(-a) dát dohromady veškerá svá letošní má dáti – dal(-a).

Na Bouzov jsme zajeli víceméně náhodou a autem. Měli jsme zde jen něco přes hodinu a půl času, a tak jsme se rozhodli pojmout návštěvu této obce olomouckého okresu, ve které přebývá nějakých patnáct stovek duší, tak trošku netradičně. Řekněme, že bez – v souvislosti s Bouzovem často skloňovaného - Řádu německých rytířů (úplně to ale nešlo) i „zavlečeného“ Trojského koně. Zaměřili jsme se tedy spíše na příjemnou procházku (pokud to v hustém lijáku vůbec je možné), památky hlavně drobné i stavby poněkud méně známé.

Za čím jedeme?

Začít ale stejně musíme zdejším hradem. Přece jenom se jedná o romantickou pohádkovou stavbu, která svou historizující podobu definitivně získala až na počátku minulého století a která patří mezi nejnavštěvovanější památky České republiky. Parkoviště liduprázdné a bezplatné (to se tady opravdu běžně nevidí), v hradním parku kromě nás jen pár informačních tabulí, spadané listí a – před hradní bránou zaparkované - auto toho počtáře z kasy. Kdyby tak nečvachtalo pod botami (po chvíli i v botě) a neustále nepadala vláha z vyšších pater, jednalo by se až o chvíle něžné až romanticky hladící …

Po krátké procházce parkem, s nímž sousedí mj. také komplex budov z přelomu 19. a 20. století, který je znám jako lesovna nebo myslivna Jägerhaus, jsme se přesunuli ke hřbitovnímu kostelu sv. Máří Magdalény. Ten býval až do počátku 18. století kostelem farním a podle některých odborníků je jednou z nejstarších sakrálních památek na celém historickém území Moravy. Této skutečnosti si však běžný pozorovatel nevšimne a ani my zde dnes nejsme kvůli tomuto svatostánku. Zajímá nás empírový pískovcový kříž před ním. Přesněji řečeno reliéf Posledního soudu s dvojicí hříšníků v ohni pekelném.

Vzhledem ke stále sílícímu dešti se fotodokumentace pořizovala dost špatně, a tak jsme se přesunuli zpět do centra obce (tedy ne, že by tady pršelo méně). Zdejší náměstí, za které by se nemuselo stydět mnohé městečko, patří od své rekonstrukce v roce 2013 k největším chloubám obce. Z jedné strany náměstí uzavírá Hotel Bouzov, z té druhé monumentální budova obecního úřadu. V jejím dvoře sídlí od roku 2010 Muzeum místní historie a řemesel.

Když už jsme na bouzovském náměstí, neměli bychom minout ani zdejší Památník obětem obou světových válek. Jedná se o černý pylon od neznámého autora pocházející z roku 1946. Ještě nápadnější a pro mnohé jistě i podstatně zajímavější je další památkově chráněný empírový kříž, tentokrát z roku 1816. Pískovcový kříž zdobí nejen tradiční korpus Ukřižovaného, ale také reliéf Máří Magdalény s lebkou v pravé ruce a kamenné „ohradní“ zábradlí. A přehlédnout nelze ani netradičně pojaté sluneční hodiny z roku 2019.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že to byla akce „na otočku“, tak jsme s žádnými vymoženostmi typu jídlo, pití a spánek ani nepočítali. V době koronavirové bychom se navíc tvrdě přepočítali …

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Podzimní romantická nostalgie a netradiční pohled na Bouzov, jak ho už ani neznáme. Tedy bez komerčních cingrlátek, nekonečných davů turistů a barevných šňůr automobilů …

Nelíbilo: Počasí a „zavřený svět“.

Ostatní informace

Kromě nákladů na dopravu už jsme utráceli jen jednou. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v Lošticích a nakoupili tvarůžkových pochutin v takovém množství, jako by opravdu přicházela apokalypsa, kterou nám dnes a denně se šíleným výrazem v oku vyhrožují všichni redaktoři České televize i „věštec koronaviru“ Flégr.