Dvě věže (Hraniční vrch u Města Albrechtic)

Kam a jak jedeme?

Konkrétně jsem k cíli dorazili při pravidelném srpnovém zájezdu, který je spojen s cyklistickým putováním po okolí místa, kde jsme ubytovaní a protože tentokrát to byl Krnov, bude to okolí tohoto krásného hornoslezského města. Krnov leží na severních výběžcích Nízkého Jeseníku, kterým se ti říká Brantická vrchovina. Nejsou to však jediné kopce, o něco severněji navazuje na kopce pohoří Zlatohorské vrchoviny, která se postupně snižuje od západu k východu, až rozplyne jen v mírně zvlněné rovině kolem Osoblahy. A protože jsme blízko státní hranice, dál už se rozkládá značně placatější povrch polských nížin.

Za čím jedeme?

Nějakých 10 km severozápadně od Krnova najdeme poslední trošku větší osídlení našeho území, Město Albrechtice, pak už jsou v okolí samé vesnice, a ani samotná Osoblaha už dávno nevypadá jako město, kterým už není ani podle titulu. Tak daleko ale nepojedeme, naším cílem je kopec nad Městem Albrechticemi, kde je značně vyhledávaným cílem rozhledna, která svou konstrukcí přeci jen vybočuje z fádního vzhledu konkurenčních staveb, ač její konstrukce zas tak mimořádná není, což ovšem platí pouze u použitého materiálu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ať už se k Hraničnímu vrchu blížíme odkudkoliv, vždy musíme počítat s nějakým převýšením. Ačkoliv absolutní výška kopce není nijak závratná (536 m), od Albrechtic (západu) musíme počítat s rozdílem necelých 200 m, od východu (Piskořova) je to sice míň, ale vlastně je to téměř z pustiny, od severu jsou pěší turistické značky. V blízkém okolí navíc nepotkáme jedinou hospodu, takže občerstvení musíme mít sebou a nakonec i ty další restaurace (i ubytovny) jsou právě v těch Albrechticích.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Drtivá většina návštěvníků sem tedy dorazí nejspíš po místní silničce z Města Albrechtic do Piskořovic (kde vlastně sjízdná cesta končí), v malém sedélku pod blízkým Pěnkvčím vrchem mohou parkovat automobilisté, na samotný vrchol už ovšem musí po svých (modrá TZ, ačkoliv dá se dojít i po červené TZ po státní hranici. Tu ale používají hlavně Poláci, protože jde o turistickou trasu z polského východiště Opawica (protější strana přesříční naší Opavice).

K vrcholu vede spíše pěšina, kterou je ale schopen vyjet i trénovanější cykloturista (elektrikář i méně trénovaný).

Stavba sice není položena na absolutním vrcholu (527 m) ale svou výškou umožňuje v podstatě kruhový rozhled, který není téměř ničím rušen. To téměř spočívá v přeci jen nezvyklé konstrukci, vlastně nejde o jednu rozhlednu, ale o dvě. Prapůvod nezvyklého řešení je v tom, že prazáklad věží jsou bývalé telekomunikační věže, které jejich majitel (radiokomunikační společnost) přestal využívat. Za téměř symbolickou cenu 1000,- Kč konstrukce získalo město. Statikem Stanislav Danko posoudil, jsou-li nosné prvky dostatečně pevné, je-li dostačující technický stav a nosnost věží. V roce 2009 projektant Rudolf Hon navrhl úpravu věží na rozhlednu. Hlavní změnou bylo určité snížení konstrukcí, dostavba schodiště ale zejména spojovací lávka, která učinila z fádních ocelových věží nevšední cíl výletů.

Dvojice vyhlídkových plošin (a spojovací můstek) jsou ve výšce 25 nad terénem a protože okolní porost takových výšek nedosahuje, je vyhlídka velmi půvabná. Výstupové schodiště je na jižní (spíše dle orientace jihozápadní) věži, blíže nad Albrechticemi. Celkem logicky tedy přitáhne pozornost tato strana nejen se samotným městem, ale i kopci, které se kolem vypínají. Je to spíš takový hřebínek, kde je nejvyšším bodem Karlova hora (717 m). Jednotlivé cíle popisují naštěstí panoramatické fotografie, takže když si nejsme jistí, ubezpečíme si, že vyčnívající hora na obzoru je skutečně Biskupská kupa nad Zlatými Horami. Opticky nižší vrch vedle by snad mohl být i Příčný vrch (nejvyšší hora Zlatohorské vrchoviny). Celkem logicky se nabízí, nenajdeme-li Praděd, ale informace jen nabízí Orlík v Medvědské hornatině. Zhruba severně se táhne údolí Mušlova s blízkou Třemešnou. Směrem na severovýchod se kopce snižují do Osoblažského výběžku, pozorné oko objeví zámek ve Slezských Rudolticích. Jak se otáčíme k východu až jihovýchdou, hned pod úpatím vidíme rybníčky na horním toku prameniště Złote Opawice, které ještě naznačují značnou novost. Potok se vlévá do větší Opavice (nebo polsky Opawica), ta ale pramení nad Heřmanicemi pod Příčným vrchem. Říčka (nebo potok) od Albrchtic z velké části tvoří státní hranici a vlastně i nenápadně odděluje kopcovitější terén na české straně od rovinatějšího na polské straně (záměrně uvádím česko/polské, protože vlastně je to na obou stranách země Slezská). Malé lesnaté návrší z větší části zakrývá Krnov, z něhož vidíme hlavně vysoký komín teplárny a část západní čtvrti. Dobře je ale vidět oblý vrch nad městem, Cvilín s rozhlednou a poutním kostelem.

Ostatní informace

O rozhledně jsem sice už věděl delší dobu, ale až teď se mi tedy podařilo unikátní konstrukci vidět (a vystoupit) na vlastní oči. Jakožto příznivci rozhleden jsem nejen já i zúčastnění společníci byli značně spokojeni. Nějaký ten kopec se sice překonat musí, výhled je ale velkolepý a navíc vše je zadarmo. Lepší než nějaké monstrum v oblacích.