Geschaderovo podzemí

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Vycházka - půldenní • Za kulturou

Geschaderův dům • Fotografie (35) • Foto: Bobkart

Vstoupit do fotogalerie (35 fotografií)

Čert nikdy nespí

Místa s čarodějnicemi

Vstoupit do fotogalerie (35 fotografií)

Kam a jak jedeme?

Když už se na víkend ochladilo a Jarní počasí vystřídal návrat nevlídného chladu, vlastně jako spása se jeví skutečnost, že na 18. dubna vychází den nazvaný Brány památek dokořán. Jakožto domorodec volím pěší přesun, Šumperk není žádné velkoměsto a ačkoliv nám tu jezdí jakási městská Doprava, o jejich trasách nemám většího ponětí.

Za čím jedeme?

Pořadatelé nám na víkend připravili možnost navštívit místa sice notoricky známá, ale přeci jen možnost nějakou tu korunu ušetřit kupodivu vyhnala spoustu zájemců do kulturních stánků. Jako vydatný předkrm tak vychází návštěva Pavlínina dvora, tím tedy Vlastivědného muzea s aktuálními výstavami (kříže, krucifixy, včelky, Radek Pilař, šperky všeho druhu). Další volně přístupnou atrakcí je sice klášterní kostel, kde ale probíhá festiválek dětských souborů, čímž je volnost pohybu poměrně omezena. Ale hned vedle kláštera se nabízí sklepení měšťanského domu s expozicí, mapující jedno temné období v kraji pod horami.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Občerstvení tentokrát nebylo nutné, stačily pozůstatky ranní snídaně a chladné počasí příliš neodvodňuje, takže i tekutin nebylo potřeba.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Patrně nejkrásnější měšťanský dům v Šumperku se paradoxně nenachází v centru města, tedy na historickém rynku, ale poněkud níže v ulici Radniční, nicméně podle pramenů patřila lokace místa prvním“otcům zakladatelům“, dům měl vždy ve svých privilegiích právo várečné i šenkovní, tudíž kromě vaření piva i prodej vína. Nakonec umístění v ulici směřující k hlavní městské bráně vůbec nebylo špatné a vedlejší dominikánský klášter byl rovněž zdrojem slušných příjmů majitelů. Bez zajímavosti není, že badatelé se domnívají, že nějakou dobu i dům nějakou domu i ke klášteru patřil.

Paradoxně jméno Geschaderův dům objekt nese až od počátku 19. století, kdy se dostává do rukou jednoho z předních obyvatel města. Klidně by se mohl jmenovat dům Peškův (přesněji Peschkeův), čímž se dostáváme k důvodu naší návštěvy. V polovině 17. století se dům dostává do rukou rodiny předního šumperského řemeslníka Valentina Peška, soukeníka, výrobce tripu. V jeho řemesle pokračují i jeho synové, jeden z nich, Heinrich Peschke (Jindřich) pokračuje v otcově díle v místě zděděného domu.

V období po 30. leté válce přichází nejen do kraje pod Jeseníky inkvizice. Ačkoliv podle časového určení máme představu, že 17. století patří již do novověku, po dlouhotrvající válce se spíš vrátil středověk, možná i daleko temnější období. Pravda, z dějin jsou známy příklady upalování čarodějnic v období vrcholného středověku (12.-14. století), vždy šlo spíš o jednotlivce, pravého vrcholu dosáhly hony na domnělé čarodějnice právě v období 17. století, kdy už nešlo o jednotlivce, ale o desítky, leckdy až stovky obětí nepochopitelného běsnění. Dnes se všeobecně tyto tragédie kladou za vinu zjitřeného náboženského boje, právě skončená válka se odehrával i na pozadí sporů mezi katolíky a protestanty, kdo byl nepohodlný, leckdy upadl do podezření. Procesy s čarodějnicemi a čaroději probíhaly svorně po celé Evropě, bylo jedno, byla-li v zemi katolická nebo protestantská vláda. Nejvíc horliví v boji proti temným silám byli v Německu, kupodivu silný boj řádil ve Švédsku (dnes příklad tolerance). Silné protičarodějnické hnutí sílilo tehdy ještě v „našem“ Slezsku a právě odtud na Šumpersko dorazily i procesy s místními zaprodanci ďábla. Historie čarodějnic ve Velkých Losinách a Šumperku je poměrně dobře známá. Díky románu Václava Kaplického a stejnojmenného filmu Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice je tragické období v patrnosti u širší veřejnosti. Jednou z obětí procesů se stal i Jindřich Peschke. Nejdřív byla zatčena manželka, později i sám pláteník. Marie Peschkeová byla jednou z prvních obětí inkvizitora Bobliga, ta se celkem rychle přiznala a v roce 1683 by jedno z prvních popravených. Na manžela se dostalo později, ten ovšem po několika mučeních nikdy nepřiznal své provinění a zřejmě zemřel ve vězení někdy před rokem 1696, kdy už procesy dávno skončily.

Ve své době byly procesy s čarodějnicemi těžkou ranou v slibném rozvoji města, které se vzpamatovávalo z válečného období. Sklepení Geschaderova domu se věnuje právě této temné historii v dějinách kraje pod Jeseníky. Román i film líčí inkvizitory jako určité požitkáře a prospěcháře, kteří se snažili napakovat na účet křivě obviněných. Výlohy soudních tribunálů byly totiž placeny z majetku odsouzených. Až na výjimky, tedy nemohly být z čarodějnictví obvinění nějací chudáci. I to se uvádí jako jedna z příčin, proč se upalovalo v Šumperku. Původně inkvizitoři přišli do nedalekých Velkých Losin, kde ale mezi vesničany a sedláky nebylo z čeho výdaje hradit.

Bohatší město slibovalo lepší pokrytí výdajů. Nicméně nemůžeme si představovat Bobliga jako bestii, lačnící po majetku. Dnešní pohled na tuto osobu se spíše jeví, že na boj s čarodějnictvím skutečně věřil. V dnešní ateistické době se nám to tak nezdá, ale tehdy byl ďábel všudypřítomný. Nakonec se nemusíme divit, stačí i příklady z nedávné minulosti. Kdo někdy viděl záznamy z procesů v 50. letech, projevy prokurátora Urválka a nakonec i naučené přiznání odsouzených pochopí, že lidstvo se ve své tuposti příliš nezměnilo.

Temná expozice v Geschaderově je tvořena panely s protokoly výslechů, mapami míst čarodějnických procesů, najdeme tu mučící zařízení, celu odsouzeného či boží muka, která měla upomínat na oběti těchto tragédií. Návštěvník dostane elektronického průvodce, kde mu sám Boblig cynicky líčí průběh procesů. K tomu najdeme v jedné z místnosti i video s čarodějnickou problematikou. Logicky v něm uvidíme i ukázky ze slavného Vávrova filmu. Jen mimoděk se člověku mihne myšlenka, kde že tento sice skvělý, ale jinak protřelý filmař našel odvahu (ve své době) natočit film, který byl jasným příkladem ukázky zneužití absolutní moci. Další Vávrovy filmy (Dny zrady, Sokolovo či Temné slunce) se dnes jeví jako prorežimní bláboly, které už dnes zaujmou spíš nějakého postbolševika.