Golfový výlet - Hamry se nezdají…

Golf - Svobodné Hamry  •  Fotografie (4)  • Foto: Ivo__

Kam a jak jedeme?

Kdysi dávno vloni jsem se domluvil s Petrem Bartákem, manažerem Golf&Country Clubu Svobodné Hamry, že si za ním někdy přijedu zahrát, že mi pořádně ukáže hřiště a poví mi o něm. Už jsem tam hrál dřív, ale tohle mělo být něco jiného – exkurze s panem domácím!

Trvalo to víc než půl roku, než se naše časy sešly – většinu té doby ovšem pokrýval hřiště sníh. Dnes ne: Krásné dubnové ráno, teplo jako v létě, sedím v autě a uháním od Brna směrem na Vysočinu. Miniaturní lístečky na břízách kolem silnic jsou s přibývající nadmořskou výškou stále menší, mají ještě takovou tu směšnou předjarní žlutozelenou barvu, někde jsou břízy ještě holé.

Golf - Svobodné Hamry, jamka číslo 2, 3 par  •  Foto: Ivo__

U Brna už kvetly pampelišky, tady ještě ne… jaro sem přichází později. Svobodné Hamry mi vždycky připadaly jako příjemná zašívárna – takové to hřiště, které vyhledáte, když si chcete zahrát v klidu, bez toho že byste na každé jamce potkali několik známých. Ten den to tak opravdu bylo, zvlášť dopoledne. O víkendu tu ale bývá tak živo, že se auta nevejdou na parkoviště. Hamry se nezdají…

Za čím jedeme?

10:20Petr už na mne čekal u pultu recepce. Na tom pultu stála dížka se škvarkovým sádlem, vedle chleba, miska se solí, nůž byl familiérně zapíchnut mezi ty škvarky… hned jsem si namázl krajíc. Místní pohostinnost je příslovečná a stylová. Po nezbytné kávě jsme přešli rozlehlou louku, jejíž částí je driving, pak most přes Chrudimku a už jsme byli na prvním odpališti. Nespěchali jsme, bylo opravdu krásně, Jarní tráva byla při Pohledu proti slunci šíleně zelená, přímo irská barva. Zajímala mne historie hřiště, jak se vzalo tady uprostřed lesů, nestydím se napsat v lůně vysočinské přírody.

Golf - Svobodné Hamry, flajt  •  Foto: Ivo__

„To bylo tak,“ začal Petr. „Rodina mé manželky dostala v restituci pozemky, na nichž dnes máme hřiště, k tomu ještě místní zámeček a statek. Všichni byli nešťastní, co s tím – obrovský zamokřený prostor, na něm metrová ostřice. Místní družstvo nám platilo pronájem v naturáliích – za 60 hektarů čtyři krůty ročně.“ Pak přišel jeden z příbuzných, golfista, s nápadem postavit tady hřiště.

Petr, v té době aktivní hokejista na vrcholu sil, se pohoršeně ptal: „Co je to golf? Pupkatí pánové, co nedokážou ani jít normální rychlostí, a proto pořád zastavujou?“ Naštěstí pro budoucnost hřiště vozil ten příbuzný Petra po drivincích tak dlouho, až mu to nedalo, zkusil, míček vzlétl a Petr byl – podle svých slov – hotovej.

Golf - Svobodné Hamry, klubovna  •  Foto: Ivo__

To už jsme scházeli z odpalu první jamky. Hamerské hřiště leží v téměř absolutní rovině, jen první a devátá jamka se chlubí jakž takž převýšením. Ta první je dost dlouhý čtyřpar, krásný odpal s kopce na rozlehlou fairway, lemovanou zleva Chrudimkou. Mírný levý dogleg, pěkný rovný green není z odpaliště vidět. Délka je umocněna tím, že je tu hodně vysoko spodní voda, fairwaye jsou měkčí, rány po dopadu moc neběží. „Dnes obdivuju naši obrovskou drzost“, pokračuje Petr Barták v sondě do historie. „Při dnešních zkušenostech bych se do toho s tím rozpočtem absolutně nepustil.

Vlastně jsme stavěli teprve dvanácté hřiště v republice! S relativně malou zásobou vlastních peněz, šetřili jsme jak se dalo, pozvali jsme si třeba stroj, ale jen na hrubý rozvoz materiálu a zbytek už vlastními silami, stálo nás to doslova krev a pot, možná i ty slzy.“

10:50Druhá jamka je pověstná. Třípar přes Chrudimku, úzký průstřel mezi stromy, hrává se přes ně, ale slabší paliči to nedokážou a pak musí být přesní a do té mezery se trefit. Ne všichni, ne pokaždé – zbloudilé míčky končí po odrazu od stromů většinou ve vodě. Ani když přestřelíte, není vyhráno, zatažené rány končí v lese, kde není aut ani podélná vodní překážka a je tedy potřeba míček hrát dál… když ho najdete… Green malý, rovný. Poslouchal jsem ten příběh s čím dál větším úžasem a se vzrůstající úctou. Neuměl bych si představit, že takhle z ničeho může vzniknout hřiště. „V roce 95 jsme založili klub. Na ustavující schůzi se nás sešlo devět, z toho sedm z rodiny. Ti dva, co z rodiny nebyli, do toho nakonec nešli… Dokonce jsme hned založili výbor!

Byli jsme všichni z Prahy, v restituovaném zámečku jsme si zprovoznili bydlení. Na louce u dnešní klubovny jsme udělali driving, trávu jsme sekali pomocí traktoru z té restituce – z dnešního Pohledu to byl normální rough.“ První rok přibyly tři jamky, ve dvou následujících letech byla zkompletována devítka, na poměry dost dlouhá – ze žlutých 5900 metrů, par hřiště je 72. Jak přibývalo členů, rostl i vstupní poplatek: prvních deset platilo čtyři tisícovky, dalších deset už sedm tisíc a tak dál až u 120 členů to dosáhlo závratných 25 tisíc, pak se rozhodli srazit to na 10000 a to je dodnes – asi i díky tomu má klub pěkných 620 členů.

11:15 Na trojce se vyplatí nezašlajsovat: na 120 metrech jde šikmo Doprava přes fairway potok, když zahrajete do toho prava (jako já), tak je potok přesně v dopadové zóně. Případně se trefíte do sice nízkého (jen 6 cm), ale velmi hustého roughu, trest má podobu rány, která určitě nemá plnou délku. U greenu první bunker, s nímž se cestou po hřišti potkáte – ochranáři bunkery nemilují… S ochranáři byly zpočátku vůbec potíže: „přece nenecháme nějaký Pražáky, aby nám tady na Vysočině udělali tingltangl.“ Až časem zjistili, že hřiště je vybudované s citem a v souladu s přírodou a při současném plánování druhé devítky spolupracují. Dokonce se hřištěm chlubí, vodí sem studenty… „V průběhu let jsme sem natáhli hodně lidí“, povídá Petr Barták. „

Někteří hráči, zvyklí na Karlštejn či Mariánky, byli zklamaní, ale začalo to sem táhnout ty, co pocítili, že tenhle klub je provozován na jiném základě. Sem se jezdí odpočinout si od kravaťáků, od návalu, není to tu o komerci, ale o atmosféře. Proto tolik členů – jsou zblízka i zdaleka, hodně z Prahy. Děláme dost velkou osvětu, na Dnech otevřených dveří se sejde až 180 lidí a třeba až třicet se dá k nám.“ Čtvrtá jamka je přímá, na ní mají potíž ranaři, protože na dvou stech metrech zase jdeme přes ten potok. Petr nezapře chlapa – přestřelí. Green je zase dost malý, jako všechny tady, tenhle je navíc dost bombírovaný a těsně u něj leží nepříjemný bunker. Další jamka je dlouhý pětipar, problémy nejsou velké, snad jen zas ta všudypřítomná voda – napřed napříč a pak po celé pravé straně. Green je v pěkném zákoutí, obklopen lesem.

Petr Barták ukončil před pár lety svou činnost v Praze, vystoupil z klubu a stal se zde manažerem. Působí dojmem, že tady všemu vládne a že mu to patří, ale není tomu tak, je kontrolován a usměrňován výborem klubu. Ovšem jisté prvky diktátorství tady vystopujete – jí se tady to, co chutná Petrovi (důraz na místních produktech, zejména vynikajících masech všeho druhu), pije se,

co chutná Petrovi (a on je fajnšmekr, poznáte to na výběru vína i destilátů). Klubové pití je Jameson.

12:00 Z pětky na šestku jde pěkná lesní cesta. Čeká nás dogleg v podstatě pravoúhlý, první ránu je potřeba dát 180 a raději 200 metrů, teprv pak je cesta ke greenu volná. Zkracovat si roh se silně nedoporučuje – je zarostlý naprosto neprůchodným

džahirem, kam pronikají jen místní sběrači míčků. Největší ranaři jdou přes roh a končí až u greenu – neumím si to představit, tak mi to Petr předvedl… Sám green je vypouklý, vlajka bývá na vršku a slabší hráči tu hrávají kutálenou tam a zpět. Sedmička je kratinká, třípar 115 metrů, ale tady je nejdůležitější přesnost – vpravo les a v něm (zas) potok, vlevo zas nějaký ten džahir – green je malinkatý, u něj bunker – taky to má svoje. Petr je oficiálně manažer, ale během dne ho najdete u všeho, co se děje. Zahraje si rád, ale nehoní hendikep, důležitější je pro něj celý ten golfový fenomén – akce, organizování, vytváření atmosféry. Za den se musí stylizovat do řady rolí. Od dubna do půli listopadu je tady až na výjimky denně a nezastaví se, 7/24 to sice není, ale skoro

– každý den je v akci 12 až 18 hodin. Projdeme pohádkovým lesem, už podruhé, drkotáme přes kořeny stoletých smrků, najednou není po hřišti ani památky, hned u cestičky rostou houby, maliny… ale už jsme na odpališti osmé jamky. Zas musíme přes potok, green je v kouzelném meandru Chrudimky – krásně čistá voda, vysoké stromy lemují oba břehy. Asi nejkrásnější místo hřiště. Někteří starší členové klubu to tu mají natolik v lásce, že sní o tom, být tady jednou pohřbeni… „Klub žije plným společenským životem“, říká mi Petr. „Dokladem je třeba účast na hendikepových dnech – jinde často trochu skomírají, tady to hráči cítí jako příležitost setkat se s ostatními – není to tu jen o golfu. Ale jsou tu i klidné dny – pokud se chcete se svým golfem někam uklidit,

nepotkat nikoho známého a užít si vysočinské přírody, tady je to na to jako dělané. Taky je tady spousta dalších negolfových aktivit pro rodinu – koně, skanzen, zatopené lomy na koupání… A mnoho možností ubytování v okolí, v případě potřeby recepce

vždycky poradí.“

Ale k tomu klubovému životu: Víte, co je Bartákova koza? Turnaj, už 12 ročníků, pokaždé se to jmenuje jinak – Pravěká koza, Cigánská, Kubánská, Karnevalová… maska k tématu je večer povinná, kdo ji nemá, se zlou se potáže – bývalý kulturista Petr měří 188 centimetrů… tak ji raději mají všichni. Taky tu mají Hamerský osmiboj pro pětičlenné týmy, ale pravým vrcholem společenského života je ples.

12:50 sme u poslední jamky. Na mne je pořádně natažená, dvakrát se lomí, dlouho stoupá a pak zahne doleva a mírně klesá ke greenu ve svahu. Na skórkartě je psaná jako nejlehčí, ale já o tom vím své. Pak jsem seděl na terase klubovny a dlouze zkoumal, co že to ten Petr rád jí. Musím říct, že má dobrý vkus a že místní řezníci mu to ulehčují – už jsem si na ty lahůdky pamatoval z jednoho zde absolvovaného turnaje a teď to nebylo jinačí.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se v klubu, další možnosti jsou v okolí.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Když jsem se s hamerským hřištěm setkal poprvé, už je to pár let, jen jsem projížděl, slunko už bylo nízko a osvětlovalo ze strany driving. Na ten pohled nezapomenu, takové světelné podmínky jsem nezažil, tehdy jsem tam stál o moc dýl, než jsem zamýšlel. Ten driving je asi nejoptimističtější ze všech co znám – ohromně široký, mírně klesající, přeje délce ran. Měl jsem v plánu počkat na to odpolední slunko a pokochat se – ale začalo se zatahovat, tak jsem nastartoval a vyjel z parkoviště, které se postupně plnilo odpoledními hráči. Perfektní den.

Ostatní informace

KO LIK ZAPLATÍTE?

Green Fee

Pondělí – Pátek 500 Kč

Sobota – Neděle 750 kč

mládež do 18 let 50 % sleva

www.gccsh.cz