Hrádecké poutě

Kam a jak jedeme?

Dnešní nenáročný výlet nás zavede do oblasti Podblanicka. Možností Dopravy se nenabízí příliš mnoho. Vlakem či autobusem je možno dojet do nedaleké Vlašimi a k Dopravě na Hrádek použít vlastní nohy nebo kolo. Nejjednodušší je pochopitelně Doprava osobním automobilem. S parkováním není problém. V době poutí je na okraji Hrádku vyhrazené parkoviště, v ostatním čase bez problémů zaparkujete na místní návsi, nebo na prostranství pod kostelem.

Za čím jedeme?

Ač nevěrec a ateista, přesto se rád toulám nejen přírodou, ale i místy, kde stovky mých spoluobčanů praktikují svou víru a já jim to neberu. I když s jiným názorem na svět, přesto rád juknu do kostela, kostelíka, kapličky,….. když se nám při našich toulkách Českou republikou i zahraničím „přimotají“ (v nejlepším smyslu slova) do cesty.

Nádherné prosluněné červencové dny nás s partnerkou zastihly na romanticky osamělém Hrádku u Vlašimi v době, kdy se tu vše chystalo na, ve zdejším kraji oblíbené a hojně navštěvované, Hrádecké poutě. Už během sobotního podvečera doléhaly do údolí Blanice zvuky zkoušené zvukové aparatury, neklamné to znamení, že druhého dne se bude na kopci nad řekou něco dít.

Hrádek u Vlašimi nebyl nikdy hojně navštěvovaný, ale jako poutní místo získal skutečně velkou oblibu. To zase jo! A jeho obliba jako místa setkání věřících přetrvala i do současnosti. Tradiční poutě k milostné sošce Panny Marie se datují někdy od doby pobělohorské (1620). Kupodivu ne komunističtí mocipáni, ale jiní „šikulové“, dali sošku Panny Marie již v roce 1765 odstranit, nicméně hojné zástupy lidí sem na oblíbené poutě přicházely stále. A máme tu další paradox. Soška oblíbené Světice se na své místo na oltáři nevrátila po „velkém třesku, tedy v roce 1989, ale již v roce 1970, kdy se všude kolem „radostně“ budoval komunismus. Za svatou přicházela procesí nejen z vlašimského nádraží, ale třeba i z Benešova u Prahy, Humpolce, Sázavy a řady dalších míst Podblanicka. No turistika tu prostě vzkvétala. Jen se tomu říkalo trochu jinak..

Kdy jindy se pustit do poutí, než v létě, že?! Proto je na Hrádku především v červenci pěkný „šrumec“. Hned první tři červencové neděle to tu žije!. Kostel sv. Matouše se „hodí do pucu“, soška Panny Marie z lipového dřeva a čtrnáctého století se taky trochu „vyfikne“ a už to lítá. Dobrovolní hasiči se starají o žíznivé, vietnamská menšina pak o hladové a ostatní stánkaři o výdělky. My jsme sem dorazili 4. července hned po ránu, kdy se malá náves teprve zaplňovala návštěvníky. I přes časnou hodinu už slunko pěkně pálilo a poutníci v okolí kostela vyhledávali stinná místa. S úderem deváté hodiny celou slavnost zahájil správce zdejšího poutního místa P. Edward Tomczyk, ale tím hlavním pro dnešní den byl Monsignor Dr. Michael Slavík – generální vikář pražské arcidiecéze. Nechci svou neznalostí náboženských slavností ani v nejmenším shazovat význam podobných poutí pro věřící a proto říkám. Přátelé, bylo nám mezi vámi hezky! Nádherné počasí, nádherné místo, milí lidé, dobře vychlazené pivo – prostě pohoda.

Pokud by jste sem snad v následujících červencových dnech chtěli zavítat, vězte, že poutě zde pokračují i o nedělích 11. a 18. července, přičemž druhá zmiňovaná pouť dokonce za účasti samotného arcibiskupa pražského – Dominika Duky.

Nejsme s partnerkou vyznavači masových akcí a tak nás zdejší poutě oslovili svou, dá se říci až sousedskou atmosférou. Na žádném Velehradě, ale v obyčejném podblanickém Hrádku jsme našli místo, kde si užijete úplně všeho. Milého slova, dobrého jídla i pití, procházek stinným údolím Blanice, okolními lesy nebo krátkého zastavení u lesní studánky, vyvěrající ve stráni nad řekou pod zde vybudovanou kapličkou.

Až poutě skončí a takřka osiří ostroh nad řekou a údolí i se studánkou, opět přijde čas ticha, rušeného jen zpěvem ptactva a šuměním větru v korunách stromů. Ticho a klid tu vládne po celý rok, a právě proto se sem s partnerkou tak rádi vracíme. Teď už ale víme, že červenec je měsícem, kdy se toto místo na pár dní každoročně probouzí ze své sice příjemně, ale přesto ospalé atmosféry. A je tomu tak dobře. Jako kdyby těchto pár dní ruchu a shonu dodávalo nový impuls romantickému místu nad údolím Blanice. Tak tedy zase za rok na Hrádku, přátelé!

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

S jídlem, pokud si nepřivezete vlastní zásoby, budet odkázáni na zdejší pouťové stánky. Tedy obligátní klobása, pivko, limo, nějaké to masíčko, nebo u vietnamských stánkařů jejich těstoviny. Ceny jsou tu docela slušné. 10,- Kč za půl litru limonády a 20,- Kč za velké pivo v dnešní době asi díru do rodinného rozpočtu neudělají.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Klid, pohoda, vlídnost jsou pojmy, které zřejmě nebudou v souladu s představou hlučné, pouťové atmosféry. Tady jsme však opravdu všechno zmiňované našli. Přijeďte se přesvědčit!

Ostatní informace

Snad jedinými náklady kromě ceny benzínu, vlaku, autobusu, ev. parkovného, jsou již zmiňované výdaje za jídlo, které však snad nebudou přemrštěné ani v nedaleké Vlašimi.

Na výlet vlakem

Vlaku se dá použít k Dopravě do nedaleké Vlašimi, odkud už na Hrádek dorazíte pěšky nebo na kole (cca 5km). Snad je dobré upozornit jen na prudké klesání k řece Blanici a následné stoupání k Hrádku.