Hřebenem nad Vrátnou dolinou

Chvíli jsem přemýšlel, jak nejlépe charakterizovat Malou Fatru, která je z Ostravska vzdálená pouze 130 km a tím pádem autem dosažitelná zhruba za 2 hodiny. Na konec bych asi citoval Chřestýška ze stránek http://mujweb.cz/Cestovani/chrestysek/fatra/fatra.html : „Je v něčem podobná Vysokým Tatrám (skalnatá část), Nízkým Tatrám (travnaté velké kopce), ale i Slovenskému Ráji (neprojít úsek Diery by byla velká chyba!). Je třeba počítat na některých místech i s řetězy, kovovými žebříky“. A tak ve čtvrt na devět parkuji na parkovišti ve Vratné dolině pod lanovkou. Přestože k lanovce přicházím o půl stíhám ještě první várku. Obloha je v tuto chvíli ještě skorojasná. Mám naplánovanou tradiční hřebenovku přes Chleb, Poľudňový Grúň a Stoh do Štefanové. Protože počasí přeje, „odskakuji“ si na Velký Kriváň(1670m). Na hřebenu je už celkem živo, kromě slovenštiny je hodně slyšet češtinu a taky polštinu. Z Kriváně se vracím do Snilovského sedla a pokračuji nepříliš prudkým stoupáním na Chleb (1645m). Z hřebene jsou pěkné výhledy do Vratné doliny a občas i na Velký Rozsutec, který sluncem zalitý vypadá vskutku impozantně. Při cestě přes Hromové sedlo si vždy vzpomenu na tůru zhruba před deseti lety, kdy sedlo dělalo čest svému jménu a hromy a blesky mě hnaly do nějakého bezpečnějšího místa. Na Poľudňovém Grúni tankuji nějaké pohonné hmoty do mého organismu. Počasí přeje, zkrácení tůry k chatě pod Grúněm proto v žádném případě nehrozí. Klesání do Stohového sedla (1230m) je už poněkud prudší a zpočátku celkem nevinně vyhlížející Stoh (1607m) se začíná proměňovat v pořádný a obludný kopec. Čtyřistametrové prudké stoupání na vrchol mi dává pořádně zabrat a organizmus mi dává jasně najevo, že bych měl zhubnout. Jako odměna je mi nabízen krásný výhled do údolí Váhu, Žilinu a přehradu, která tady při mé poslední návštěvě ještě nebyla. Cestou dolů pozoruji spoustu drobných postaviček, které se pokoušejí zdolat přes prázdniny přístupný Velký Rozsutec (1609m). Poslední část sestupu je prudká a zábavu ještě vylepšuje terén, který je ještě poznamenán minulými vydatnými dešti. V sedle Medziholie se chvíli vyvaluji v trávě a pálím si obličej, který následně večer ošetřuji nemalým množstvím panthenolu. Cesta do Štefanové je v horní části, kdy vede převážně lesem, bez problémů, avšak horší je to v lukách těsně nad Štefanovou, kde si připadám, jako bych šel po pořádně nasáklé houbě. Do vesnice přicházím ve stavu, za který by se nemuselo stydět ani pravé divoké prasátko. Pamatuji dobu, kdy ve Štefanové nebylo možno dostat ani sklenici vody, dnes je tam restaurací, bufetů a penziónů podle mého subjektivního pohledu až přespříliš. V jednom z nich si dávám velice chutný oběd a vydávám se na zastávku, kde chvíli čekám na autobus, který mě zaveze k autu na parkoviště pod lanovkou. Malá Fatra, která byla v nedávné době vyhlášena národním parkem, patří k tomu nejhezčímu, co může Slovensko nabídnout. Mně se na Slovensku velice líbí a nikdy jsem tu neměl sebemenší problémy, ale je pravda, že parkuji vždy jen na velkých parkovištích a do Bratislavy nejezdím. Jiří Slíva jsliva@cmail.cz

Fotogalerie