Island - vyhlídka Skaftáreldahraun na lávová pole ze sopky Laki

Projíždíme podle jihovýchodního pobřeží. Naše poslední zastávka na tomto pobřeží je právě tato vyhlídka. Parkoviště je u hlavní okružní silnice č. 1.

Pod pojmem vyhlídka si asi každý představuje vyhlídku na něco skutečně hezkého. Tohle je asi výjimka. Tady se nedá říct, že by zdejší krajina byla hezká. Trochu však k historii tohoto místa a k jeho vzniku.

50 km severním směrem se ve vnitrozemí nachází sopka Laki, resp. sopečná prasklina, jejíž součástí je 25 km dlouhá řada sopek Lakagígar, které od června r. 1783 do února 1784 způsobily jednu z největších sopečných katastrof v historii lidstva, tedy v době, kde se takovéto katastrofy zaznamenávaly. V té době Island praskl a tím se vytvořila tato prasklina, kterou jsme viděli již v národním parku Þingvellir a při výletu na sopku Hverfjall.

Sopky byly aktivní 8 měsíců. V té době veškerou okolní krajinu zničila nejen tekoucí láva, ale také oblaka jedovaté kyseliny fluorovodíkové a oxid siřičitý. Bylo zničeno 20 vesnic a prakticky všechny zde pěstované plodiny. Uhynulo 50 % koní a skotu a až 80 % ovcí, hlavně proto, že se i nadále živili kontaminovanou trávou. Propukl hladomor, zemřelo tak dalších 25 % obyvatelstva. Tohle vše však mělo dopad i na celou severní polokouli, kam vítr jedovatý oxid siřičitý donesl. Ten se totiž dostal až do výše 15 km. I v Evropě byly proto plodiny kontaminované, i tam zemřelo tisíce lidí. Následovalo období sucha. Byly oslabeny i africké a indické monzunové deště, v Nilu bylo málo vody. Tyto erupce ovlivnily i Arabský poloostrov a Indii. Extrémní změny počasí trvaly několik let. Bylo sucho, hlad. Dokonce se tvrdí, že to vše mělo za následek francouzskou revoluci r. 1789, kdy prostý lid byl přesvědčen, že to vše zavinila vláda, protože se o ně nepostarala.

Naopak v Severní Americe byla zima r. 1784 nejdelší a jedna z nejchladnějších, tam došlo ke sněhovému kolapsu.

Láva z této sopky se dostala až do těchto míst. Jen 10 km severovýchodním směrem je malá osada Kirkjubæjarklaustur, tam se prý věřící sešli v kostele a modlili se, aby k ním láva nedotekla. Ta se skutečně zastavila jen kousek od kostela.

Právě na této zastávce je vidět, jak vypadá lávové pole po necelých 250 letech. Krajina se z toho stále vzpamatovat nemůže. Lávu pokrývá téměř jen mech a lišejníky, tu a tam se tu uchytává trošku trávy. Ta je zde však stále vzácná. Zde je možno si udělat malý okruh a porovnat různý povrch tohoto území.

Je zajímavé, že vlastně islandskou krajinu hodně ovlivnili sopky, přesto se tyto lávou zasažené plochy od sebe hodně liší. Tohle se nedá srovnat s tím, co jsme viděli, když jsme navštívili např. Dimmuborgir a sopku Hverfjall. A přitom je to oboje naprosto pustá krajina. Ale takových různých oblastí je zde víc.

Z parkoviště vede jen skutečně krátký okruh. Na druhé straně silnice – jen kousek od silnice vede pěšina, na kterou je možno se ze silnice dostat, ale asi kus od parkoviště. Možná by byl zajímavý cca 20 km dlouhý okruh, jehož část vede podle silnice v této zajímavé krajině, ale pak odbočuje vpravo (pokud se jde severovýchodním směrem) proti proudu řeky Skaftá. Tato až 120 metrů široká řeka se před erupcí rozvodnila, postupně však vysychala. Dne 12.června 1783 se vyschlé koryto zaplnilo proudem do ruda rozpálené lávy, která při kontaktu se zbytkem vody explodovala. Od řeky se pak opět nechá vrátit k silnici. Aspoň na mapě to tak vypadá.