Jablonné nad Orlicí a jeho okolí (Kobylí důl, Suchý vrch)

Kam a jak jedeme?

Druhý srpnový pátek jsme s dvojčlennou zlínskou turistickou ekipou vyrazili na další společný výlet. Tentokrát jsme nehodlali opouštět domácí luhy a háje a naším cílem bylo okolí třítisícového východočeského městečka Jablonné nad Orlicí. Většinu trasy naplánoval v bezesných nocích Franta, na mnoha místech jsme byli vůbec poprvé a – celkem nepřekvapivě – se nám všude líbilo, i když počasí opět nebylo takové azuro, jaké signalizovaly předpovědi meteorologů z televizních obrazovek i monitorů počítačů. Jeli jsme opět autem a tento „nedostatek“ jsme ihned kompenzovali přesuny „po svých“.

Naší první krátkou zastávkou se stává Celné, respektive zdejší neobvyklá kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1825. A potom nás již čeká první z hlavních pátečních cílů, Kobylí důl. Údolíčkem Čerňovického potoka prochází modrá TZ a všude kolem se nachází Přírodní park Suchý vrch – Buková hora. Uvidíme památník mrtvým, kteří neuspěli při odstraňování vojenské munice i krásné kaskády Čerňovického potoka, připomínající v některých úsecích zmenšené světoznámé národní parky v chorvatské Dalmácii. A hlavně skály, které Franta často označoval jako hovado, Tedy ne, že by na něj byly nějaké zlé a vulgární nebo že by u nich na něj zaútočil zdivočelý hmyz, zvaný ovád. Známý zlínský rocklover tak pouze obdivně hodnotil mohutnost některých zdejších skalních útvarů.

Za čím jedeme?

Jako úvod velmi pěkné, takže se hned přesuneme do druhého etapového cíle, kterým je již zmíněné město Jablonné nad Orlicí. Tady je to pro změnu hlavně o památkách. Vždyť i zdejší čtvercové náměstí je památkovou zónou a najdete na něm například několik pozdně barokních domů, dva roubené domy s charakteristickými lomenicemi, mariánský morový sloup se zlatou Pannou Marií z roku 1748 a gigantickou lžíci. Škoda jen, že jeho plocha je pokryta množstvím automobilů. Za pozornost určitě stojí také barokní kostel sv. Bartoloměje z roku 1680 (dnes už ovšem v podobě z roku 1725 a rokokovým mobiliářem z poloviny 18. století) i velká budova fary, pocházející rovněž z roku 1725. Nedaleko kostela se nachází zdejší smírčí kříž – nebo spíše křížový kámen – takže Frantu s Janou na chvíli opustíme, protože je zkrátka čas, abych si udělal radost. Zlínští na nás mezitím počkali v hospodě a příjemné okamžiky tak pokračují.

Po dobrém obědě a pivku nás čeká procházka k mostu s barokními sochami z 18. století a návštěva Zverimexu s mnoha zajímavými potvůrkami. To jsme už s Martinou opět sami, protože Franta ještě plně nezasytil břuch pevnou ani tekutou stravou a navíc už tady s Janou byli. No a pak už následuje odjezd kolem několika skalek a krátká fotopauza v obci Orličky, kde zaujme především sloup Nejsvětější Trojice a kostel sv. Jana Nepomuckého. A v této chvíli už nás čeká poslední etapová i vrcholová prémie. Tisícovka to sice nebude, ale Suchý vrch určitě stojí za to. Po znovuotevření Kramářovy chaty v roce 2012 jsem se sem chystal kolmo už několikrát. Zánět achilovky a jiné zdravotní problémy mi v tom zabránily, takže musím potupně absolvovat výjezd po čtyřech kolech. Na druhé straně je to tak lepší, než nebýt tady vůbec. Suchý vrch nabízí všechno možné od rozhledny přes stádo jelenů, různé skály, bufet, hraniční kámen i informační centrum.

V každém případě se v té chvíli nacházíme ve výšce 995 metrů nad mořem a z rozhledny je nám umožněn – tedy pouze teoreticky – výhled do širokého okolí, například na Šerlich, Kralický Sněžník, Kladsko, Hrubý Jeseník včetně Pradědu a za dobrých podmínek i Krkonoše a Sněžku. Problémem jsou však nepředstavitelně špinavá okna, přes která je problém vidět, natož pak cokoliv vyfotografovat. Kriticky bych se vyjádřil i k cenám jídla (toleruji ovšem vysokohorskou přirážku) a funkčnosti vstupního turniketu, ale přesto jsme všichni rádi, že jsme tohoto vrcholu dne dobyli. I proto bych přidal alespoň pár historických informací a technicko-taktických dat.

Zdejší turistická chata se začala stavět podle vítězného projektu pražského architekta Jaroslava Stejskala v roce 1924 a v červenci roku 1928 byla slavnostně otevřena. Stalo se tak za přítomnosti prvního prvorepublikového předsedy vlády Karla Kramáře, podle kterého byla chata pojmenována. V červenci roku 2003 chata vyhořela a následně byla téměř celé desetiletí ve stádiu rekonstrukce. Dnešní rozhledna byla postavena v sousedství Kramářovy chaty v letech 1931 až 1932, a to podle návrhu architekta A. Patrmanna. Je vysoká 33 metrů a původně sloužila pouze jako vodárenská věž.

Závěr dne je jasný. Čeká nás nějakých 750 metrů pěšky ke skalnímu útvaru Bradlo. To se nachází v nadmořské výšce 983 metrů a tvoří se Suchým vrchem pomyslný dvojvrchol. Pro „hnidopichy“ dodám, že se stále pohybujeme v Bukovohorské hornatině, což je součást Orlických hor. A nás už čeká jen dlouhý sjezd do Červené Vody, odvoz našich přátel do Králík a cesta do Šumperka. A také slib, že se nejpozději v listopadu zase uvidíme.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Oběd jsme si dali v Jablonném nad Orlicí, v zahradní části restaurace - nebo spíše hospůdky - Na Mýtnici, kterou někteří místní nazývají láskyplně Prdýlka. Cena jídla, velikost porcí i prostředí velmi slušné. Navíc se nachází nedaleko centra městečka, tedy Náměstí 5. května. A jako dezert jsme si pak cestou k autu dali ještě zmrzlinu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Plusy a mínusy výletu jsou víceméně vyjmenovány v předchozím textu. Vítěží ale asi opět pestrost, která tentokrát spojila údolíčko potoka s mohutnými skálami nebo rozhlednu se sakrálními památkami. A já si mohl odškrtnout další smírčí kříž.

Ostatní informace

Obvyklé náklady na pohonné hmoty pro automobil i tělesné schránky "účastníků zájezdu" tentokrát doplnila také koupě jedné vstupenky, resp. žetonu. Za výstup na rozhlednu na Suchém vrchu se platí 30,- Kč. A nějaké peníze padly také na nákup několika málo pohledů a jedné mapy.