Jihlavsko-Velkomeziříčsko

Kam a jak jedeme?

Řeknu to rovnou. Mám naplánovanou ochutnávku produkce dvou minipivovarů s projitím několika pěkných tras v přírodě, které jsem dosud nenavštívil. Začínáme ve Střížově u Jihlavy. Auto necháváme na prvním volnějším prostoru v horní části vesnice.

Za čím jedeme?

Podle mapy 1:50tis. by někde od Střížova měla vést neznačená cesta k Doubkovu. Tam předpokládáme lávku přes potok. Bohužel cestu nenalézáme, ani přes dotazy u několika domorodců. Po prokřižování celé jižní strany Střížova volíme nakonec jakousi pěšinku lesem prudce dolů. Ta se však záhy ztrácí. Vybíráme tedy co nejschůdnější cestu při zachování relativního směru k domnělé lávce. Kličkujeme tudíž i tímto lesem až na dolní okraj. Tady nás zastavuje obtížně překonatelná hradba nejprve z kopřiv a pak ostružin. To jsme nepředpokládali a mačeta zůstala bohužel doma. Nakonec jsme pronikli na pěknou louku na dně údolí s protékající říčkou Brtnicí. Pesimisticky z tohoto začátku nám připadá, že už jsme ušli polovinu dnešní plánované kilometráže. Hledáme přechod přes vodu, abychom nemuseli znovu prorážet kopřivový val. Jdeme na opačnou stranu, než jsme chtěli a najednou hle, opravdu lávka! Sláva. Dokonce modrá TZ. No, lávka. Jeden tenký, prohýbající se kmen ze břehu na břeh a druhý v určité vzdálenosti a výšce, spíš jako duševní opora. Na druhé straně se vydáváme tentokrát už správnou cestou krajem lesa podél potoka. Na dně údolí se střídají louky, na úbočích převážně borový les s občasnými romantickými skalami. Překračujeme úzkou silnici a po chvíli uprostřed údolí vykoukne silueta zříceniny hradu Rokštejn. Stavební materiál kolem hradu naznačuje jeho postupnou opravu. Pokračujeme po modré dál a podél potoka dál zelenou. V malé trampské chatové osadě si prohlížíme dřevěné postavičky hejkalů a v podkroví jedné u horního okna i pěkného vodníka. Na konci u části ohrady pak řetězy pro přivázání a zaparkování psích spřežení, koňů a manželek. Po asi půl kilometru přecházíme pěknou lávkou potok a za menším železničním viaduktem přicházíme do širšího údolí řeky Jihlavy. Zde v ní Brtnice končí svůj tok. Dáváme se doleva za železničním náspem. Na druhém boku údolí prochází červená TZ a současně frekventovaná cyklostezka. Cesta nás dovádí na spodní konec Přímělkova s pěknou hospůdkou „U Přejezdu“ za tratí. Zde jsme se občerstvili slušným Ježkem a už po silnici došli posledních tři a půl kilometru k autu. Odsud jsme přejeli do blízké Jihlavy zakončit dnešní den do Radničního minipivovaru ochutnat všechny druhy zde uvařených nefiltrovaných a nepasterizovaných piv. V pěkném interiéru se pilně činila výborná obsluha. Naproti výčepnímu pultu svítily měděné varné a rmutovací kotle, vzadu v nekuřáckém prostoru byla za prosklenou stěnou vidět spilka, další zařízení minipivovaru a na konci klenuté dveře do ležáckého sklepa. Ze sortimentu zde uvařených lahůdek nám nejvíce chutnal světlý ležák Ignác a polotmavý speciál Zikmund. Zajímavé bylo svrchně kvašené Pale Ale.

Následující den jsme si za světla prošli historické centrum Jihlavy. Líbila se nám zejména pěkná parková úprava starého jihlavského Městského opevnění, pěkně zrestaurované domy na náměstí včetně kostela sv.Ignáce. Dále kostel sv.Jakuba většího a městská brána Matky Boží. Autem jsme se přesunuli okolo Kostelecké přehrady plné špenátové polévky (rozuměj sinic) do součásti Brtnické vrchoviny, Přírodního parku Čeřínek. U turistické chaty, kde podle mapy měla silnice končit, byla značka parkoviště s kilometráží 1,2km, tak jsme jeli dál. Na konci bylo oplocené parkoviště – dříve hřiště – v areálu Hospůdky U vleku. Aby to nevypadalo, že využíváme jejich parkoviště bez konzumace, jsme se na chvíli posadili. Zrovna otevírali a na zahrádce byly na všech stolech nabídky králičích hodů. Přijížděla auta a začali se sjíždět hosté. A okolo nás začala obsluha nosit. Králíka na smetaně s bramborovým knedlíkem, někomu s houskovým, se špenátem, pečeného, na špeku, smažené nožičky, na paprice, přes deset způsobů, že jsem kulil oči. A ceny? Dnes, kdy celý králík stojí kolem 140,-/kg a víc než polovina jsou kosti, ceny od 75,- do 89,- Kč za porci! Včetně přílohy. Tak jsme něco pojedli a zapili standardně docela pitelným Jihlavským ježkem. S plnými žaludky jsme vyrazili. Navštívili jsme pěkné partie u Hojkovského rašeliniště, pokračovali v nadtřicetistupňovém dusnu okolo rezervace Na Skalce k rozcestí Dolní Hutě. Zde jsme objevili rybníček, kupodivu bez sinic. Mátožně jsme k němu dolezli a já se rozhodl vykoupat, aniž jsem měl plavky. Koupel byla v tom dusnu velmi osvěžující, ale jen na krátkou dobu. Vzápětí nás tropické dusno opět pohltilo. Podél pěkného Dolnohuťského potoka jsme došli k rybníku Klechtavec, obestavěného chatami, které si usurpují prakticky celý využitelný obvod rybníka až k vodní hladině. Dále jsme pokračovali k NS Čeřínek a po ní na sever. Bohužel to neznamenalo ochlazení. V podvečer jsme se přesunuli do Velkého Meziříčí k hotelu v Jelínkově vile – Malostranskému pivovaru Harrach. V panujících vedrech nebylo divu, že restaurace byla přelidněná a to ještě zvyšovalo vnitřní teplotu. Pocit žízně neuhasil světlý ležák Harrach. Po dobrém tmavém ležáku ještě více pochopitelně chutnalo pšeničné. Pšeničná piva se totiž vařívala v českých zemích přes horké léto, v době žní. Protože je lehčí a osvěžující. Pili ho ženci na poli. Po těžším pivě by toho asi moc nepožali. Obsluha v pivovarské restauraci kmitala nehorázným způsobem. V tom dusnu a při tolika lidech s žíznivými krky měli co dělat. Každopádně zaslouží hlubokou poklonu a uznání. A navíc perfektně ovládali historii jak budovy, pivovaru a jeho jména.

V neděli ráno vyrážíme už za podezřelého počasí. Je zataženo, nijak zvlášť se neochladilo. Popojíždíme pár kilometrů do Oslavice, dnes už jen na kratší trasu. I kvůli počasí. Nejdřív jdeme po neznačené cyklotrase přímo na západ do centra přírodního parku Balínské údolí, patřící do Křižanovické vrchoviny. Na dně údolí, po přejití lávky, se setkáváme s naučnou stezkou. Jdeme po ní proti proudu říčky Balínky. Dno údolí tvoří převážně louky, úbočí jsou porostlá smíšenými a borovými lesy s občasnými skalisky. Jdeme po NS velkým meandrem, když začíná pršet. Vytáhneme nějaké méně promokavé svršky a jdeme dál. Ale ne daleko. Déšť se rychle mění v lijavec a nakonec v bouřku. Chůzi tedy přerušujeme a ukrýváme se pod nejhustší smrk. Po půlhodince bouřka mizí a pokračujeme v mírném poprchání dál. Počasí se nelepší, tak před Balínami otáčíme a pak přes sedlo modrou zkratkou se vracíme. Od rozcestí „Balínské údolí“ překračujeme Balínku a stoupáme vzhůru po jiné, neznačené cyklotrase směrem na Oslavice k autu. Mokří dorážíme k autu. To nám však nezkazí dojmy z pěkně stráveného víkendu. Však se doma osušíme.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Hospůdka "U Přejezdu" v Přímělkově, Radniční minipivovar v Jihlavě, Čeřínek-Hospůdka U Vleku, Malostranský pivovar v Jelínkově vile ve Velkém Meziříčí.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Všechna navštívená údolí byla romantická s málo lidmi, někde jsme nepotkali vůbec nikoho. Pěkná byla i zřícenina hradu Rokštejna a samozřejmě se nám líbilo v obou minipivovarech. Doporučuji k návštěvě. Nemohu říci ani, že by se nám nelíbila nedělní bouřka. I ta patří k přírodě.

Ostatní informace

Vstupné jsme nikde neplatili, v hospůdce U Vleku velmi sympatické ceny za jídlo i pivo. Piva v minipivovarech bývají sice o něco málo dražší než vodnatá z průmyslových velkopivovarů, ale zato pijete hodnotný nápoj nefiltrovaný a nepasterizovaný se všemi biologickými hodnotami, vitamíny, minerály, absolutně bez Éček a chemie. A nemusí se jich vypít hned pět nebo deset.