Klášterec nad Orlicí, červení čerti, mysteriózní areál smrti i Nejsvětější Trojice a mrtvý pasáček v lípě

Kam a jak jedeme?

Hned na úvod si musíme prozradit, že tento výlet bude tak trošku jiný, až neobvyklý. Jeho hlavním cílem bude návštěva sakrálního areálu v centru Klášterce nad Orlicí, v jehož podobě se nenásilně až harmonicky kloubí pozdní gotika s renesancí i barokem, Máme zde před sebou místo po všech stránkách mimořádně cenné, navíc svým způsobem i patřičně tajemné a magicky přitažlivé. Koneckonců, který venkovský kostel vám nabídne na své fasádě podobenky čertů připomínajících majora Gagarina nebo lebky hledící na vás z hřbitovní zdi. Chtělo by se možná říct „vítejte v pekle“ nebo alespoň „zdravíme z temnot areálu smrti“, ale toto místo ve skutečnosti působí až neobvykle uklidňujícím dojmem.

Vypravit se sem můžete, samozřejmě, kdykoliv, ale skutečně ideálním obdobím pro návštěvu hřbitovně-kostelního areálu je nějaký patřičně pochmurný a mlhavý podzimní den. V Orlických horách se takový jistě najde …

Za čím jedeme?

Pro upřesnění bychom si ještě měli prozradit, že jako nejvýznamnější památka historické obce na Divoké Orlici bývá vždy uváděn - původně gotický a klášterní – kostel Nejsvětější Trojice. Tato informace je ovšem pravdivá jen částečně, protože se jedná o unikátní areál kostela Nejsvětější Trojice tvořený samotným hřbitovním kostelem, budovou pozdně barokní kostnice nebo márnice, sousoším Kalvárie z konce 18. století a kamennou ohradní zdí s neobvyklou výzdobou. Ti „bulváru znalejší“ sem ovšem opravdu míří hlavně kvůli těm venkovním malbám červených postaviček, které údajně pocházejí z II. poloviny 15. století.

Odborná i laická veřejnost se totiž dodnes zarputile pře, co že vlastně ty malby z půvabného podhůří Orlických hor zobrazují. Jestli jde skutečně o zplozence pekla, středověké rytíře nebo snad dokonce o tajemné ufony …

Než budeme pokračovat, musíme si připomenout, že ještě před kostelem zde ve 13. století vznikl klášter cyriaků, tedy křížovníků s červeným srdcem. A také, že zdejší jednolodní kostel si víceméně zachoval svoji podobu z roku 1452, kdy byl po husitských válkách obnovený. Tak se mohlo stát, že když tady v letech 1955 až 1961 pracovali restaurátoři, odhalili podivné červené malby na jeho jižní fasádě. Ty zobrazovaly dvě - přibližně půlmetrové – postavy a nad nimi tajemný nápis. A hned začaly dohady. Řešili se čerti i mniši, středověcí rytíři i návštěvy z dalekých civilizací a pera pana Dänikena. Jsou na hlavách čertí rohy, ozdoby přilbic nebo „anténky ufonů“? Směrem dolů míří meče nebo čertí ocasy? Názory se dodnes různí …

Poměrně častá je rovněž interpretace, podle níž postavičky namalovali husité, kteří roku 1421 zdejší klášter Orlík vypálili. Mají prý představovat čerty, kteří se vysmívají krutě umučeným mnichům (tuto verzi považuje autor článku za pitomost, protože husité kostel téměř zničili a ten pak musel být téměř znovupostaven). V této souvislosti je potřeba ještě zmínit, že sluneční hodiny s latinským nápisem (Každá hodina je nám počítána. Ne jak dlouho, nýbrž jak dobře žijeme.) vznikly na jižní straně kostela až v průběhu minulého století.

Vraťme se ale k dávnému tajemnu. Aby toho totiž nebylo málo, došlo také k objevu záhadné a strašidelné lidské tváře u někdejšího vchodu v jižní hřbitovní zdi (tento gotický vchod snad kdysi vedl z klášterního ambitu přímo do chrámového patra). Tato tajemná nevelká plastika možná někdy bývala součástí nějakého náhrobku, dnes se ale nachází na zdi mezi nimi. I proto se objevily teorie, že plastika vznikla dávno před zdejším klášterem. Mnozí jí také přisuzují zvláštní silnou energii (ty hlavy jsou zde údajně dvě, my ale našli jen tu jednu a k tomu klasickou náhrobkovou lebku).

Na vítězném oblouku ve – většinou nepřístupném - interiéru kostela si také můžeme přečíst, že „Chrám tento Nejsv. a nerozdílné Trojice Boží vystavěn jest v Létu 453 od Narození Božího.“, což už vypadá spíše jako chyba než historický fakt. Přesto se však i mezi odborníky najdou zastánci této datace, kteří poukazují na to, že zde - na staré kupecké stezce - mohl už tehdy skutečně stávat nějaký menší svatostánek. Hovoří se ale i o mohutné pohanské svatyni, která se změnila na první křesťanskou stavbu u nás.

Tady je totiž vážně možné všechno. Koneckonců zdejší farnost i hřbitov už budou zřejmě navždy spojovány také s příběhem stigmatizované Anny B. Tomanové. Této po úrazu ochrnuté dívence se objevila stigmata na rukou, nohou, boku i na hlavě. Dále zde byly nalezeny lidské kosti, z neznámého důvodu navršené do metrové výšky. Jako „bonus“ je pak hřbitově pohřben i někdejší hudbymilovný farář František Chaloupka, o kterém píše v jedné své povídce sám Alois Jirásek.

Tajemna a příběhů smrti však v malebné krajině orlického podhůří zůstává mnohem více. Komu by nestačil Klášterec, může se ještě vydat – stejně jako my – k asi 2,2 km vzdálené části Pastvin známé jako Na Vejdovně nebo U Vejdových. Vejdovnu proslavila tzv. Vejdova lípa, která patří k nejmohutnějším památným stromům v ČR (podle některých pramenů je dokonce oním Number One - strom je vysoký 20 - 25 m a obvod jeho 4 m vysokého kmene je přibližně 13 m). Tato lípa velkolistá byla pravděpodobně zasazena již někdy okolo roku 1200 a je v ní rozsáhlá dutina, ve které podle pověsti zemřel malý pasáček. V této legendě se praví, že do dutiny kdysi onen pasáček zapadl a nikdo jej nenašel. Po čase začalo být o půlnoci z lípy slyšet sténání a v její koruně se zjevovalo světlo. Až když se kmen stromu rozevřel a kostru malého pasáčka pohřbili, vše ustalo.

Památkově chráněnou lípu (původně zde prý byly čtyři a kostru pasáčka tady skutečně na počátku minulého století našli, ale v jiném stromě) u bývalé hájovny (a před tím selského dvora) jsme si prohlédli, její stříškou krytou dutinu řádně „prošmejdili“ (ta stříška je ve skutečnosti něco mezi kapličkou a autobusovou zastávkou) a pokračovali zase dále. Co kdyby zde ještě své řemeslo provozoval známý loupežník Ledříček …

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že jsme se pohybovali v blízkosti věhlasné a oblíbené Pastvinské přehrady, možností bylo dost. My byli ale natolik plni magie a tajemství, že jsme si pouze nalili odpověď na několik otázek. Nejen ti, kteří pijí vodku, ale v těch červených postavičkách na kostelní zdi nadále viděli toho Gagarina (s tím, že je – podle výrazu v obličeji - možná i varianta s rytířem, zobrazeným krátce po sexu) …

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Ano, skvělý výlet pro podzimní dny

Nelíbilo: -

Ostatní informace

V tomto případě je asi zbytečné cokoliv dodávat. Vyrazte raději do tajemného podhůří Orlických hor a zažijte zdejší atmosféru na vlastní – někteří pak možná i husí – kůži sami …