Kolem Chlumu u Třeboně

Kam a jak jedeme?

Vyrazili jsme po červené, která vedla kolem penzionu, na kraji Chlumu jsme maličko zakufrovali (odbočka byla dost neviditelná), ale včas jsme se vrátili a pokračovali do luk a potom do lesů. Kabonilo se čím dál víc, v lukách, na kraji lesa, byl pěkně vypadající statek, ale z menší vzdálenosti se ukázal obklopený dost nevzhledným shlukem aut. Pokus o obrázek jsem předem vzdal. První použitelný obrázek jsem pořídil až na hrázi rybníka Starý Kanclíř.

Kolem rybníka vedla silnička, kterou jsme sice jen přecházeli, ale poprvé jsme se tu potkali s novou turistickou značkou – trasa pro vozíčkáře. Velmi dobrý nápad, asi by si měly vzít příklad i jinde.

Kolem velké hájovny a stále po červené jsme se dostali až k soustavě rybníků s názvy Staré jezero, Výtopa, Nový Hospodář, Starý Hospodář, Podsedek a Humlenský rybník. Na břehu Starého jezera, už za poměrně vydatného deště jsem se u průhledu mezi stromy zarazil. Letělo tam k lesu něco velkého, čapího vzhledu (krk za letu natažený, na rozdíl od volavek), až na barvu. Bylo to černé, inu čáp černý. Zaparkoval na stromě asi sto metrů od nás. Pokoušel jsem se ho ukázat Pavlíně, ale mám dojem, že mi nevěřila, že ta tmavá větev na vzdáleném stromě je vlastně čáp.

Z toho místa by byl, za použití deštníku (to aby nenakapalo na objektiv) pěkný obrázek. Shromáždilo se tu u břehu velké hejno kachniček. Než jsem ale mohl předat deštník Pavlíně a sáhnout pro fujinku, ozvalo se z dálky něco, co nápadně připomínalo volání o pomoc. Nastal zrychlený přesun. Volání bylo čím dál blíž, až jsme na břehu Výtopy zjistili, že tu dvě cyklistky volají na zaběhlou fenku. Zrovna se vrátila, v přívěsném vozíku za jedním z kol měla štěňata. Popošli jsme už volným tempem k dalšímu z rybníků, Starému Hospodáři, a tam konečně deštník posloužil jako fotografická pomůcka.

Tohoto obrázku si docela cením.

Po břehu téhle vodní soustavy jsme šli dál po červené, ale zároveň i po značce pro invalidy. Cesta tedy příslušně pohodlná. Před koncem Starého Hospodáře jsme přešli na žlutou značku a zamířili do vesnice Lutová. Trvalo to chvíli, ale přestávalo pršet. Dokonce jsem si mohl zapálit bez nebezpečí uhašení cigarety deštěm.

Vesnice byla tak upravená, že jsem měl problém kam nedopalek odhodit. Stejně je většinou na zem neházím, ale tady jsem dlouho hledal nějaký kanál, kde bych se ho mohl zbavit. Upravenost vysvětlila cedule na návsi. Byli jsme v památkově chráněné obci. Byla tam i hospoda. Sotva jsme tam zapadli, dalo se zase do deště. Pojedli jsme, počkali, až to, alespoň na chvíli přestane a vyrazili dál. Chvíli louka, chvíli lesík, krajina mírně zvlněná, sem tam samota nebo rozložitý strom.

Ale pořád zataženo a před dalším dílčím cílem, Staňkovem, začalo pršet znovu. Pavlína zase trochu poodešla, takže neviděla podivnou postavu, kterou jsem potkal já. Cyklista proti mně jedoucí v jedné ruce třímal deštník, druhou rukou zároveň psal SMS a řídil. Jsou to opravdu podivná stvoření.

Ve Staňkově pršelo už dost hustě, chtěli jsme se chvíli schovat. V první hospodě měla Pavlína na předzahrádce chabě zastřešené pacienty až z Kladna a zařízení vypadalo moc noblesně. Druhá, sympatičtější hospoda byla narvaná. Třetí, u rybníka, byla plná řvoucích mladíků, kteří s nadějí hleděli, jestli vejdeme, neboť se pravděpodobně chtěli poprat. Pěkně děkuji. Vrátili jsme se do té první a dali si nekuřácké pivo. Dokonce jsem tu snad porušil zásadu, že jedno pivo si v hospodě zásadně nedávám.

Když jsme restaurační zařízení opustili, déšť byl řidší. Chvíli jsme řešili, jestli půjdeme po silnici nebo po značce. Ona ta značkovaná cesta byla stejně asfaltová, ale byl tu menší provoz. Zvolili jsme ji. Prošli jsme několika kempy a tábořištěm v lukách, okolo dalšího v lese, potom byla křižovatka, u které jsem viděl šipku doleva a Pavlínu mizející za zatáčkou rovně. Zařval jsem na ni tak mocně, že ojedinělé auto, které zrovna projíždělo, raději zastavilo. Když ale viděli, že nejde o přepadení, jeli dál. Pavlína se kousek vrátila a ukazovala mi na značku, podle které šla. Vedla opravdu rovně. Při bližším ohledání jsem zjistil, že původně opravdu trasa vedla doleva, ale nový soukromý majitel tu průchod zakázal. Jen tu šipku zapomněli odstranit.

I oklikou jsme se dostali na předměstí Chlumu, do Moštěnic. Zase se rozpršelo, ale byla tu lákavá šipka k hospodě. Pavlína chvilku protestovala, ale šli jsme si odpočinout. Tady byla atmosféra poněkud jiná, než ve Staňkově. Výčep nevelký, stůl u dveří byl volný, tam jsme si sedli my. Podél stěny další dva stolky, u našeho sousedního velmi silný a fousatý pán, u dalšího společnost v čele s děvenkou, v jejímž držení byla kytara. Společnost jí dělala ještě jedna dáma a dva pánové. Ti už byli po namáhavém deštivém dni poněkud uondaní, ale jinak v pohodě. Uprostřed se nacházel delší stůl, který měli zadán místní (nebo místní chalupáři, to se nedalo poznat). U protější zdi byly ještě dva tři stolky, kde seděl ještě nějaký pán a u toho bližšího k výčepu obsluha.

Když jsme se usadili a obdrželi nápoje (já pivo, Pavlína kofolu), hrábla děvenka s kytarou do strun a dala Osamělý město. Hrála pěkně, ale zpěv se mi nezdál. Pavlína mi vzápětí vysvětlila, že zpívá druhý hlas a já si ten první jen prozpěvoval pro sebe. Hospodu jsem nepřehlučel a nikdo jiný tu evidentně nebyl ve stavu, aby si pamatoval text. Následovala písnička za písničkou, přidala se celá hospoda, začalo se tančit, tlustý pán od vedlejšího stolu se začal kamarádit a vyklubal se z něho majitel hospody. Dal jsem si druhé pivo a text mužského partu u Panenky (kdyby tady byla…) jsem zase uměl jen já (ti chlapci od toho děvčete normálně určitě taky, ale teď už ne). Pavlína mi navrhovala, ať si tu ještě zůstanu, že půjde napřed. Klíče přeci má (při ubytovávání jsem vyškemral dvoje). Malou chvilku jsem o tom uvažoval, ale potom jsem uznal, že to tu je nebezpečné. I ctihodné dámy sedící u toho prostředního stolu to do sebe začaly lejt ve velkejch. Tady to nemohlo dopadnout dobře. Šel jsem ještě na záchod a zjistil jsem, že jsem udělal chybu. Nevzal jsem si foťák. Jinde mají proti počuranému okolí mušlí na obranu více, či méně vtipné nápisy typu: „Přistupte blíže, to co držíte v ruce, není tak dlouhé, jak si myslíte.“ Tady měli v mušlích pověšené malé míčky a chlap, který by se do nich netrefoval, není normální. Ale už jsem se nevracel. Raději jsme vypadli znovu do deště a kolem rybníka Hejtman a dvou dalších kempů na jeho břehu jsme došli až do Chlumu.

Za čím jedeme?

Jdeme za krásnými rybníky s množstvím vodního ptactva. Vidět volavku je běžné, kachniček a racků přehršel druhů. I orel mořský tu má hnízdit, ale toho jsem, na rozdíl od čápa černého, ani nezahlédl.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v penzionu Dagmar je, i přes poněkud omšelý venkovní vzhled, příjemné. Hospoda v Lutové, kde jsme obědvali spíš průměrná a ta na předměstí Chlumu svérázná a příjemná. Hostinské zařízení U Řezníka lze jen doporučit.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Teoreticky by se nám mělo nelíbit počasí, poněkud jsme omokli. Mělo to ale výhodu skoro naprosté cyklystoprostosti. Nikdo se nám nesnažil vjet na záda. Druhý den bylo slunečno a celý jsme ho strávili uskakováním.

Ostatní informace

Na našich cestách jsme vstupné neplatili. Velmi sympatické jsou turistické trasy pro vozíčkáře. Bohudík jsme nezažili jejich střety s cyklisty, kteří se občas chovají poněkud bezohledně.