KRAVAŘE

Tipy na výlet • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Na golf

Nejvýš leží grín čtyřky.

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (4 fotografie)

Kam a jak jedeme?

Když mne kamarád vyzval, abych ho doprovodil do Kravař, neváhal jsem – rád poznávám nová hřiště. Jel jsem tam jako zcela nepopsaný list, bez představy o tom, co mne tam může čekat. Lokální klub, devítka v zámeckém parku, ale prý jsou tam dobří lidé – to bylo všechno, co jsem věděl.

Splnilo se to vlastně všechno. Zámecký park je krásný, stromy tam mají pozoruhodně veliké a určitě hodně staré – mnohé z nich jsem ohrozil svými údery, což tady činívají mnozí. Je to asi tím, že jsou tu doglegy ohýbající se hodně daleko. Ale v ohrožení nejsou jen stromy v zatáčkách – některé ferveje jsou dost úzké. Jinak hřiště není moc obtížné, a hlavně není záludné, dá se hrát i při první návštěvě.

Za čím jedeme?

V Kravařích vyrostlo na podhoubí vcelku průměrného hřiště něco, co by asi měli rádi v každém klubu. Přirozená pospolitost lidí, jež si nehrají na hogo fogo, golfem se především baví a jeho společenskou stránku povýšili nad ty ostatní. Celistvé jádro,na které se nabalují další členové. Už jich mají 800…
Celé to popohání svou aktivitou prezident klubu Mirek Tošer. Jeden ze spoluhráčů mi ho přirovnal k učiteli v jednotřídce – ten nemůže dělat rozdíly v přístupu. A stejně to řeší Tošer. Tady neexistují VIP, preferovaní jedinci – všichni jsou si rovni. Sám se nechává titulovat dělnický prezident, v klubu je ohromně populární a uznávaný.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na obědě jsme byli v restauraci barokního zámku, který vznikl přestavbou dřívější vodní tvrze a je centrem hřiště.

Na křižovatce u odpaliště druhé a zároveň šesté jamky se během hry všichni několikrát potkají. Tam stojí bar, každý se tam rád zastaví, dá si pauzičku.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Mne nejvíc zaujalo, jak to tady běží. Turnaje klubu probíhají každou sobotu a neděli, všechno cannon start, to se nás vejde nejvíc. Limitní počet je 68 hráčů, na osmi jamkách nasazujeme po dvouflajtech, na jedné startuje jen jeden flajt. Všichni jsou smíření s tím, že budou trochu čekat. Vypisuje se to v neděli, v pondělí ráno se to dá na server, sobota bývá obsazena už za dvě hodinky, neděle tak mezi třetí a čtvrtou. Turnaje jsou pověstné – lidi se sem jdou i pobavit, nejen bojovat.
Ráno zahajuje snídaní, klobáska a tak, pak ten, kdo turnaj pořádá, má za úkol pronést nějakou báseň, poté si vezme slovo prezident, vybere si pár lidí a má k nim všelijaké poznámky. Lidi se baví… Zvenčí to vypadá až dětinsky, ale pro uvolnění nabuzených hráčů se to stoprocentně osvědčuje, často se hlásí i další se svou básničkou.

Hřiště je v téměř absolutní rovině. Nejvýš leží grín čtyřky – půldruhého metru nad ostatními částmi hřiště. Z něj se prý hráči chodívají dívat na vodu, která jednou za rok či dva hřiště zatopí.Pro mne jako příchozího nebyla největší překážkou voda, ale všudypřítomné stromy. Obrovské duby, tři sta let staré ořešáky a další a další – některé ferveje jsou úzké, sem tam překáží solitérní strom či dva přímo na ferveji nebo kousek před grínem. Moc místa není, když se zahraje nepřesně, hned je další ráně v cestě strom.

Když vystoupáte do prvního patra klubovny, tedy do sekretariátu klubu, uvítá vás na dveřích nápis „Pozor, otvírejte opatrně, možná je vypuštěn orel“. Vejdete, a orel sedí paní recepční na rameni – je to velký papoušek. Podobných hrátek tady mají řadu.

Kvůli focení jsem požádal o buginu. Dostal jsem ji, ale místní hráči si mne prohlíželi s takovým údivem, že jsem neodolal a zeptal jsem se. Dozvěděl jsem se, že tady na vozíku nehraje nikdo, v podstatě se to nesmí nebo přinejmenším se to nedělá, jedinou výjimkou byl kdysi Milan Kňažko…