Makchie

Fotografie (1)

Roccapina je zátoka s krásnou písečnou pláží na jihu Korsiky. Z obou stran je sevřena skalnatými výběžky, přičemž na okraji jižního hřebínku se tyčí stará bašta a o kus dál je mohutné skalisko připomínající ležícího lva. Však také na mapě je uvedeno Le Lion, a mne hned napadá, že by nebylo marné vylézt mu na hřbet, z něhož musí být nádherný výhled. Předchozího dne jsem si v recepci kempu vzal prospekt s informativní mapkou, podle níž má po hřebenu vést cesta, takže jde jen o to dostat se nahoru. Zkouším zlákat více lidí, ale z celého autobusového zájezdu jsme nakonec jenom tři dobrodruzi. Používám-li tohoto výrazu, vím proč. Myslím, že bylo pro mne štěstím, když se kromě mé ženy nechala k výstupu zlákat jenom jedna turistka, jinak bych si přinejmenším vyslechl něco nelichotivého. Nejprve stoupáme po úzké, předem vyhlédnuté pěšince mezi stromy a pichlavými keři. Stezka několikrát zatáčí, jsou na ní i různé odbočky, ale v podstatě stále míří vzhůru. Pod skalami najednou končí, ale s tím jsme počítali a tak statečně pokračujeme lezením po velikých kamenech, nahodile nahromaděných na sebe. Tu a tam mezi nimi prorůstá strom nebo trnitý keř a nám začíná být jasné, že tudy normální přístup nahoru určitě není. Přeskakujeme z jednoho balvanu na druhý, přidržujeme se větví a spletitých kořenů, drápeme se stále vzhůru. Na návrat stejnou cestou už nepomýšlím, jsa skálopevně přesvědčen, že na hřebenu narazíme na cestičku, která nás – když odbočíme vlevo – dovede k baště, odbočíme-li vpravo, tak ke skalám nad kempem, odkud sestoupíme k autobusu. Nakonec opravdu „sedíme lvovi za krkem“, jak s pýchou komentujeme náš prvovýstup. Pohled na obě strany skalnatého hřebenu je podle očekávání úchvatný a v této chvíli jsme ještě přesvědčeni, že za ten krkolomný výstup opravdu stál. Jako na dlani máme před sebou ostrůvky v moři, naši pláž a nad ní skalnatý hřebínek, po kterém vede silnice, jíž jsme přijeli. Rozhodně je to nejkrásnější snímek, který jsem o této dovolené pořídil. Když se dostatečně vynadíváme, přichází trpké poznání : žádná cestička po hřebenu nevede - a co je horší, ani pod ním! Jinak řečeno, žádný přístup sem neexistuje a způsob, jakým jsme sem vyšplhali, nepřipadá pro sestup v úvahu. Co teď? Myšlenku, že se podíváme k baště, zavrhujeme jako první, mnohem důležitější je dostat se vůbec dolů, lhostejno kudy. Zpočátku je to poměrně jednoduché, jsme na skalách a tak přelézáme, přeskakujeme a seskakujeme. Postupně se však dostáváme do nižší polohy mezi porost a pak teprve poznáváme, co je to maquis neboli makchie. Doslova na vlastní kůži se přesvědčujeme, že je opravdu neproniknutelná. Co chvíli sice objevíme jakýsi náznak pěšinky, ale jakmile se po něm pustíme, už po pár metrech zjišťujeme, že zase končí … Pokoušíme se proplížit při zemi, ale také tyto pokusy končí nezdarem. Vracíme se podrápáni a ujištěni, že ani tudy cesta nevede… Kličkujeme, vracíme se a znovu vystupujeme na skály v naději, že vypátráme nějakou schůdnější cestu. Je to však marné, nezbývá než opět sestoupit a prodírat se křovím, rukama odhrnovat trnité větve od těla a krok za krokem pomalu postupovat vyvoleným směrem. Nějakých dvě stě metrů před námi se náhle objevuje poměrně široká cesta, jediným problémem je, jak se k ní dostat. Za cenu krvavých a bolestivých škrábanců se nám to nakonec daří a pak už pohodlně sestupujeme dolů. Pointa na sebe nechává čekat ještě dlouho po návratu z Korsiky. Teprve doma při podrobném studování již zmíněného prospektu zjišťuji, že čára, o níž jsem se domníval, že na schématické mapce znázorňuje hřebenovou cestu, je ve skutečnosti hranicí vyznačující chráněné území … Převzato z časopisu Turistika a Hory číslo 9 - 10/2000