Na Boskovice !

Kam a jak jedeme?

Na poslední letošní červencový den páteční jsem naplánoval – samozřejmě v dostatečném předstihu a bohužel také na dlouhý čas naposledy - dvoudenní výlet do oblíbeného regionu Boskovicko. Většina programu mě napadla již při Jarní výpravě na Nový hrad, stačilo jen dopilovat drobnosti. Takže ráno - ještě za přijatelné teploty – vyrážíme do Olomouce, nejprve si totiž musím vyřídit přijetí do Fakultní nemocnice. Jsem k okamžitému nástupu schopen téměř bez vady a v neděli večer se mám dostavit, abych mohl využít jejich pohostinství. Naštěstí se vše vyřídilo velmi rychle a tak můžeme (množné číslo je správně, neb s Martinou) již po půl jedenácté opustit areál FNOL a vyrazit na další cestu. Nejprve ovšem povinná rauchpauza; přece jen jsem si této činnosti musel trošku užít, protože bylo jasné, že mám před sebou poslední kuřácký víkend na bůhvíjakdlouho. Kousek ještě popojedeme směrem na Brno a pak se již – dálniční známky nemaje – stáčíme spíše směrem plumlovským. Obtočím se kolem benzinky a již po chvíli jsem - díky nicmoc značení, absenci navigace a tradičním prázdninovým objížďkám – lehce mimo trasu. Času máme dost a nijak moc si nezajedeme, takže je vše v nejlepším pořádku. Nakonec i malé zbloudění může být někdy užitečné. Díky nepatrné zajížďce jsme například neplánovaně navštívili Kostelec na Hané a Bílovice.

Za čím jedeme?

Kostelec na Hané je malé městečko s necelými třemi tisícovkami obyvatel. Někdo si řekne, že to není ani větší vesnice, a i mě překvapilo, že se jedná o druhé největší město prostějovského okresu. Tento fakt mi na chvíli připomněl přelom milénia, kdy jsme začali jezdit na čundry na kolech (zásadně) a do zahraničí (převážně a většinínou k sousedům do německy mluvívích zemí). V RakouskU jsem byl poprvé také velice zaskočen skutečností, že malá městečka se 7-8 tisíci obyvateli jsou v této zemi okresními centry. V každém případě procházka po centru Kostelce byla povinností a o některých jeho památkách jsem se již na Turistice zmínil. Pozornost jistě upoutá zejména zdejší neogotické radnice, barokní Kostel Sv. Jakuba Staršího i množství drobných památek v jeho okolí. Ve vedlejších Bílovicích zase – vedle sebe se nacházející – hanácký žudr a kaple sv. Floriána. Potom již znovu do auta, najet na správnou komunikaci (veškeré objížďky už byly – alespoň pro onen den – za námi. A nás čeká zanedlouho další neplánovaná zastávka, tentokrát v Protivanově.

Na městys Protivanov mám totiž nezapomenutelnou vzpomínku z mládí. Před vojnou jsme jezdili na čundry s jedním spolužákem – dnes úspěšným lékařem – a bývalo to hodně o umění a o památkách. Nějakým způsobem jsme zavítali i do Protivanova a bylo to zrovna při cestě, kdy jsme se dohodli, že těch 5 dní budeme jíst všude jen a pouze guláš. V Protivanové narvaná hospoda, ale pivo máme na stole ihned a vzápětí se malá starší paní řítí po sále se dvěmi obrovskými talíři. Rozhlížíme se po hospodě, kdo že je tím „prasetem nenažraným“, ale talíře přistanou na našem stole. Dodnes jsem snad lepší guláš nejedl (i když možná už to je jistá glorifikace), dodnes se mi asi nestalo, že bych porci guláše v hospodě nedokázal dojíst a přitom jsme už nenarazili na takovou láci (v paměti mi uvízlo, že tenkrát stála tato pochoutka běžně okolo 8,- korun a tady jsme platili 6,60 i se dvěmi knedlíky navíc).

My jsme ovšem teprve na kopci nad obcí, kde si musím nafotit zajímavá sloupková boží muka nedaleko větrných elektráren. Potom sjezd kolem kostela Narození Panny Marie a jsme na náměstysátku (nebo jak chcete nazvat centrum obce, která oficiálně není ani vesnicí ani městem a tudíž nemá ani náves ani náměstíčko). Ona hospoda tu stále je a vypadá pořád stejně. Nemohu jinak a musím zaparkovat. Povinnost mi sice výběr pokrmu velí jednoznačně, ale nakonec zbaběle couvnu. Člověk si nemá kazit krásné vzpomínky … a tak jsem si vybral z jídel na objednávku. Bylo to výborné (dokonce i nealkoholické pivo mi tu „chutnalo“ více než obvykle) a nakonec jsem zahlédl i kolemnesený gulášek. Na chvíli jsem měl pocit, že tady se opravdu zastavil čas.

Konec nostalgie, je čas pokračovat. Boskovice jsou už opravdu téměř na dohled (o 16 kilometrch se mi nechtělo napsat, že bych to kamenem dohodil, a to ani v případě, že by mi říkali Železný Špoták). Takže zaparkovat, vybalit, pohrát si s pejskem, chvíli pohovořit se synem a spol. a vyrazit do města, protože žádné prostoje nejsou povoleny. Projdeme se – tradičně – po náměstí i židovském městu, ale tentokrát máme za hlavní cíl dne zdejší zámek. Je to nepochopitelné, ale jeho interiéry jsmr doposud nikdy nenavštívili. Přitom se jedná o jeden z nejpůvabnějších empírových zámků na Moravě, navíc vzácně dochovaný v naprosté slohové čistotě. Zámek postavili – na místě někdejšího dominikánského kláštera Dietrichsteinové v letech 1819-1826 a ten se později (roku 1850) stal – a dnes už opět je - majetkem hrabat z rodu Mensdorff-Pouilly.

Prohlídka zámku byla … taková … řekněme klasicky zámecká. Mám mnohem raději hrady – a jejich zříceniny zvláště – ale tady to navíc bylo opravdu takové zámecky průměrné. Mnoho cenných kousků nábytku zakrývala výstava historických panenek (o kterých nepadlo ani slovo) a také jsme se asi moc namlsali průvodci na Karlštejně a Křivoklátu (v Boskovicích už bylo hodně poznat, že ten kluk toho za celý den má celkem plné zuby, ale dělal, chudák, co mohl). Navíc za jednu z nejcennějších a nejzajímavějších věcí na boskovickém zámku je považováno trojramenné schodiště, které vede ze vstupní dvorany do reprezentačních místností I. patra (z nich bych upozornil zejména na dvoupodlažní taneční a hudební sál, růžový salónek, jídelnu a knihovnu s více než 10.000 svazky), a to je – stejně jako zámecká kaple - volně přístupné. Nechtěl bych však, aby předchozí řádky vyzněly nějak hanlivě. Průvodce sice nebyl top, ale také žádný jouda a neumětel kovový a prohlídku zámku mohu klidně doporučit. Navíc je zde možnost zakusit množství doprovodných aktivit. Přízemní výstavkou o rodu Mensdorff-Pouilly, přes návštěvu zámecké zahrady, parku a obory nebo podvečerního dětského divadelního představení na zámeckém nádvoří. My si dali zahradu, park a na nádvoří točené pivo z nedaleké Černé Hory (neplést s jednou ze zemí, vzniklých rozpadem někdejší SRFJ).

Po regeneraci sil jsme se prošli ještě kolem bývalé zámecké oranžérie a sešli zase zpátky dolů do města. A tím byl program prvního dne většinově vyčerpán. Ale opravdu jen většinově. Čekala nás ještě krátká návštěva infocentra na radnici, druhé kolo procházky po náměstí (ta ulička s prampouchy je prostě kouzelná !) a obkroužení kostela sv. Jakuba Většího. A potom vyzvednout synátora (předtím si chvíli pohrát s jeho milou mladou malou družkou - teď ovšem myslím psa, ne partnerku) a vyrazit do víru maloměsta. Napřed na Plzeň a potom pozorovat nočně blikající pouťové atrakce od osvědčeného černohorského. To už nás doplnily i obě členky synovy smečky.

Vedro bylo celou noc, takže když ráno vstávám a jdu venčit psa, moc mě to ani neochladí ani neprobere. Po snídani necháme mládež ještě chvíli odpočívat a jdeme s Martinou na vyhlídkovou radniční věž. Tady jsme také ještě nebyli, ale abychom tento rest odčinili, musíme se vyhnout mnoha nástrahám u stánků pouťově-tržních prodejců. Jdeme totiž od západu a radnice se nachází na východním konci Masarykova náměstí. Její renesanční věž a dominanta města je vysoká 41,5 metru, ale po vyběhnutí 106 schodů stojíte nohama na Ochozu pouze ve výšce 22,5 m. Výhled je ale pěkný (převážně ovšem pouze na město Boskovice a jeho nejbližší okolí) a navíc je ještě relativně brzy, tak máme celý Ochoz nerušeně jen pro sebe. Pěkný začátek nového dne. A to máme ještě celý hlavní program před sebou. Však také za pár minut přesedáme do Markova (mladšího) auta a vyrážíme směr Doubravice nad Svitavou. Ale o tom zase až někdy příště.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Najedli jsme se dobře, což bývá občas důležité, a to v Protivanově (bližší popis v textu výše). Tady opravdu platí ono známé: "Ceny mírné, obsluha vzorná", zřejmě už desítky let. Mohu jen doporučit. Ubytováni jsme byli v Boskovicích u syna a také si nemůžeme stěžovat.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Co se týče kulturně - poznávací části výletu, neměla chybu a líbilo se nám asi opravdu všechno. Pokud bych měl něco opravdu postavit na pomyslné stupně vítězů, tak asi - když vynechám krátkou návštěvu Protivanova - klasická relaxační procházka Boskovicemi, výstup na radniční věž a - možná překvapivě - drobné památky v centru Kostelce na Hané. A to třetí místo bych dal asi děleně s boskovickým zámkem. Nelíbila se nám cesta. V naší - v mnohém opravdu banánové - republice je kvalita silnic všech tříd opravdu na "vysoké" úrovni a bylo naší velkou letní výhodou, že nás vůbec netlačil čas.

Ostatní informace

Tentokrát se jednalo o výlet, kde jsme "rozmařile rozhazovali peníze plnými hrstmi". Nejprve průvan v peněžence na benzince, potom 30 korun poplatek za rezervaci místa v nemocnici a oběd v Protivanově. Tisícovka pryč a ještě jsme téměř nic neviděli. Vstupné na boskovický zámek přijde jednoho na 90,- Kč + nějaký ten pohled a osvěžení k tomu. Výstup na radniční věž je za dvacku, ale v místním "íčku" jsme nakonec nechali asi 120,- Kč.