Nejvýchodnější místo České republiky

Je to trošku ostuda. Více než třicet let žiju na severovýchodě a ještě jsem nenavštívil nejvýchodnější obec naší malé republiky - Hrčavu. A tak v sobotu krátce po osmé vystupuji z vlaku v Mostech u Jablunkova, na posledním nádraží v této části republiky. Trať se tady noří do tunelu, aby se za Jablunkovským průsmykem pokračovala na česko-slovenské hranici. Je trošku mlhavo, ale teplo a nefouká. Přecházím mezinárodní silnici a po červené značce pouze v košili stoupám do kopce směrem na Girovou. Ze začátku záměrně zrychluji, abych utekl školní výpravě za mnou, kterou sice není vidět, ale slyším je dokonale. Má fyzička na úprk zatím stačí, a tak můžu vychutnávat nejprve klid ve zdejších lesích. Posléze procházím kolem osamocených domků, venku nikde ani živáčka. Na chatu pod Girovou přicházím těsně po deváté. Uvnitř je kromě jedné zamilované dvojičky pusto a prázdno. Zdržuji se asi dvacet minut a dopřávám si druhou snídani v podobě fazolové polévky, čaje a vládního nápoje. Pak vycházím ven, mezi mraky začíná prosvitávat sluníčko. Dělám pár kroků nad chatu, abych si ji vyfotografoval trochu z jiného pohledu než posledně inspirován obrazem visícím v jídelně. Červenou značku měním za zelenou a sestupuji směrem na Markov. Uvědomuji si, že po této cestě jsem asi nikdy nešel. A to těch značených cest v Beskydech, které neznám, moc není. K mému překvapení zelená značka končí na autobusové zastávce, i když by podle mapy z roku 1998 měla pokračovat až do Hrčavy. Koukám do jízdního řádu na zastávce, kde se dovídám, že do Hrčavy je to odsud 3 kilometry. Pokračuji tedy po jediné příjezdové cestě do vesnice a přemýšlím, jak to tam asi bude vypadat. Za tu půlhodinku, co jdu po cestě, mě minula pouze dvě auta. Hrčava leží na kopci a je z ní nádherný výhled směrem do Polska a na Slovensko. Přicházím na žlutou turistickou značku a po zpevněné cestě nejprve kolem pastvin a luk, později kolem několika domků pokračuji na Trojmezí vzdálené dva kilometry. Potkávám starostlivou stařenku, která mi doporučuje zkratku, ale já se držím turistické značky. Trojmezí je zvláštním místo, protože se na něm sbíhají hranice tří států – České republiky, Polska a Slovenska. Na chvilku si zde sedám a baštím něco ze svých zásob. Přepadá mě myšlenka pokračovat už odtud po polské turistické značce, ale po zkušenostech mých osobních s polským celníkem v Krkonoších a mých přátel z KČT, se řídím literou zákona a poslušně se vracím po žluté do Hrčavy. Vzpomínám si na stařenku a tentokrát použiji zkratku. Ouha, počasí se začíná trošku kazit, sem tam začínají na mě padat kapičky vody. Navštěvuji místní restauraci, která na mě dělá dojem svým dřevěným interiérem. Dřevěný interiér potěšil ducha, čepovaný Radegast zase tělo. Venku se rozpršelo, ale přesto nechávám odjet polední autobus a vracím se na žlutou značku. Pokračuji po ní, avšak obráceně. Za hustého deště míjím nádherný dřevěný kostelík. Je zasvěcen Cyrilu a Metodějovi a postaven v roce 1936. Přicházím na turistický hraniční přechod a na půlhodinku si odskakuji do polské Jaworzynky. Příjemně jsem překvapen , že značené cyklostezky se začínají rozrůstat i na polské straně hranice. Vybaven patřičnými doklady (pasem), nemám s překročením hranice žádné problémy a koukám se na Trojmezí trošku z jiné strany. Počasí mi v tuhle chvíli vůbec nepřeje, a proto se vracím zpět na české území; dávám kus řeči s příslušníkem pohraniční policie, se kterým společně nadáváme na počasí. Po chvíli pokračuji po žluté značce na rozcestí pod Komorovským Grúněm. Už po červené sestupuji do Bukovce. Přestává pršet, dokonce se tu i tam začíná objevovat sluníčko. V této vesnici po patnáctiminutovém pochodu objevuji hospodu, ve které trávím pár příjemných chvil do doby, než pro mne přijede autobus, který mě odveze do Jablunkova. Trasa byla i s hledáním pivního zdroje dlouhá 21 km a patří dle beskydských poměrů k těm středně náročným.

Fotogalerie