Nice
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Vycházka - půldenní • Celodenní výlet • Za kulturou • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Vyrazili jsme s cestovkou na dvoudenní zájezd na jih Francie. Jeden den budeme v Monaku a druhý den se projdeme po Nice. Takže program docela zajímavý.
Za čím jedeme?
Město Nice se rozkládá na pobřeží Středozemního moře na jihovýchodě Francie jen asi 30 km od Itálie. Moře zde tvoří záliv, zvaný Baie des Anges – záliv Andělů. Severní část města se rozkládá již v podhůří hor.
Podle archeologických nálezů město založili v období zhruba 350 let před n.l. Řekové. Kromě ostatních nálezů jsou z té doby i nalezené důkazy o používání ohně. První dochovaný název osady byl Nikaia/Nike – podle řecké bohyně vítězství. Té údajně vděčili za vítězství nad sousedním Ligurianem. Brzy byl zde – na pobřeží Ligurského moře vybudován obchodní přístav. Město obsadili později Římané, proto jsou zde i římské vykopávky.
Ve středověku patřilo město do hrabství Provence, okolo starého města byly vybudovány městské hradby. Od pevniny ho chránila řeka Paillon. Na východní straně bylo chráněno opevněním na Castle Hill. To je velká vápencová skála vysoká 93 metrů, kde byla vybudována pevnost, odkud byl perfektní výhled na celý záliv. Těmto účelům sloužila od 11. do 18. století. R. 1706 byla zničena na příkaz Ludvíka XIV. Stejně tak i městské hradby, které byly vybudovány na straně od moře. Při budování obchodního domu na náměstí Place Garibaldi byly objeveny zbytky městské brány – chránila město při vstupu po silnici z Turína.
Město patřilo také Savojsku, ale od r. 1860 se definitivně dostalo pod francouzskou vládu. Stalo se vyhlášeným letoviskem pro bohatší vrstvy obyvatelstva.
Za 2. světové války se do města stěhovalo mnoho vysídlených cizinců, zejména Židé, kteří prchali před nacisty. Bohužel si životy nezachránili. Většinu francouzského území obsadili Němci, tady na jihu Francie se usadili Italové. Ti však museli r. 1943 kapitulovat. Partyzáni byli mučeni, zdejší gestapo a francouzská milice byli popraveni. Když se Američané chystali ve Francii vylodit, zničili bombardováním část pobřeží – také Nice. K osvobození americkými výsadkáři došlo 30. srpna 1944.
Ve 2. pol. 20. století zdejší klima, hory, moře lákalo stále více lidí k návštěvě. Došlo k rozmachu cestovního ruchu a s tím spojeného i rozvoje stavebnictví. Bylo postaveno nové divadlo, kongresové centrum, vznikly nové čtvrtě, rychlostní komunikace.
Rozvoj západní části města zbrzdily dne 16. října 1979 dvě vlny tsunami, které způsobily sesuv půdy. Došlo i ke ztrátám na životě.
Ve městě je přístav, trajektové spojení je s Korsikou, jezdí sem i vysokorychlostní plavidla.
Jen nedaleko centra města je letiště. Je to třetí největší letiště ve Francii (po letištích Charles de Gaulle a Orly v Paříži). Odtud také létají vrtulníky do městského státu Monako. Často si tam žijící majetní obyvatelé objednávají vrtulník, aby je z letiště dovezl domů a naopak. Je to něco jako létající taxík. Denně letí zhruba 40x.
U letiště jsou také velká parkoviště autobusů i osobních automobilů.
Nice je samozřejmě spojeno s ostatními francouzskými městy i železniční Dopravou. Nádraží je skutečně téměř v centru města. Vysokorychlostními vlaky se dostanete do Paříže za 6 hodin, do Marseille za 2,5 hodiny. Můžete odtud vyrazit ale i do Itálie, Švýcarska, Belgie a Ruska.
První místní Doprava byla r. 1879, kdy zde jezdily tramvaje tažené koňským spřežením. R. 1900 došlo k elektrifikaci. Dnes zde jezdí tramvaje s elektromotorem. Většinu trasy projedou po kolejích s trolejemi, ale v některých úsecích v centru města troleje nejsou – tramvaj přechází na pohon elektrickým motorem. Jezdí tu samozřejmě i autobusy.
Když mluvím o Dopravě, nemohu vynechat cyklodopravu. Ve městě se můžete zaregistrovat a na několika určených místech si vypůjčit kolo – samozřejmě za nějaký poplatek. Ale viděli jsme hodně cyklistů, kteří na těchto městských kolech jezdili.
My jsme do města přijeli s cestovkou, takže autobusem. Abychom nemuseli z parkoviště u letiště jít do města asi 5 km pěšky nebo platit za místní Dopravu, dovezl nás autobus až k hotelu Le Negresco na hlavní třídě - Promenade des Anglais. Tento honosný hotel byl postaven r. 1912 stavitelem stejného jména. Pro nás byla důležitá jeho výrazná kopule, která je zdaleka vidět, takže by neměl být problém se na tomto místě večer zase sejít.
Dál jsme pak šli v doprovodu našeho průvodce, který nás provedl po nejvýznamnějších místech centra města. S památkami a jejich historií nás seznámil již v autobusu, nyní nám to již jen připomínal. Jen kousek jsme pokračovali po promenádě Promenade des Anglais podle zátoky Andělů Baie des Anglais. Když jsem si přečetla, že se projdeme po promenádě, jejíž celková délka je 15 km, těšila jsem se na procházku podél pobřeží. Trošku to nakonec bylo jinak, ale i tak to bylo fajn. Zdejší promenáda je vlastně chodník u hlavní silnice. Byla vybudována r. 1820, kdy krutá zima přivedla ze severu do města žebráky, kteří byli zaměstnání právě výstavbou tohoto chodníku na straně u moře. Je to široký chodník nad úrovní oblázkové mořské pláže, kde je vyznačen i pruh pro cyklisty. Je lemován palmami. Jsou zde i lavičky, které vybízí k posezení. Obzvlášť o víkendu je promenáda plná cyklistů, skateboardistů a in-line bruslařů, ale i pěších, rodin s kočárky apod. Dokonce 2. června 2013 se zde jela i časovka cyklistického závodu s mezinárodní účastí Tour de France.
Na této promenádě je ještě jedna zajímavá věc. Lavičky, ale i slunečníky na pláži jsou v typické modré barvě, která je patentována pro použití pouze v Nice - má připomínat zdejší azurově modré moře. Stejně jsou zbarvena i městská kola.
Po chvíli jsme odbočili do Avenue de Verdun, resp. do parku, který za touto ulicí začíná. Uprostřed parku je divadlo Theatre de Verdure a hned za ním kašna se sousoším Tři Grácie. Jen o kus dál v parku je kovová skulptura, která sem byla instalována 26. 7. 1988. Je to vlastně oblouk, který má zakřivení 115,5 stupně. Přesně takové zakřivení má i Zátoka Andělů.
Abych řekla pravdu, mne ještě snad víc zaujal vodní jev, který byl těsně za touto skulpturou. Vypadalo to, jako by ze země stoupala pára. Nebylo to však teplé. Ale bylo to nádherné. Je to řízeno nějakým programem, protože se měnil prostor, odkud tato „pára“ vycházela. Zajímavé je, když jsme se odpoledne vraceli, chodník byl suchý a Nic nenasvědčovalo tomu, že by tam někdy něco mohlo mlžit. Ale fotky jsou toho důkazem.
Došli jsme na na náměstí Place Masséna. Bylo pojmenováno po význačném generálovi Napoleona Bonaparte. Po něm je pojmenována i ulice Rue Massena, která vede asi čtyři bloky ze severní strany vlevo. Je to pěší zóna, kde je velký výběr světových restaurací (francouzské, japonské, čínské, vietnamské, španělské a italské). Jsou tam i kavárny a malé obchůdky se značkovým oblečením, obuví a upomínkovými předměty.
Toto hlavní náměstí je prý typické středomořské náměstí, projíždí přes něj pouze tramvaj. Silnice vede přes náměstí jen uprostřed tohoto velkého obdélníku a na jeho jižním okraji. Jinak je upraveno jako pěší zóna s lavičkami, rostou tu borovice i palmy, ale jsou tu i vysoké stožáry s bílými sochami. Z jakého materiálu jsou, to netuším, ale nasvícené sluncem vypadaly skoro jako lehce průsvitné. V nejjižnější části náměstí je velká fontána Slunce Fontaine du Soleil. Zde se vždycky konaly a stále konají velké veřejné události, koncerty, masopustní průvody, vojenské přehlídky a další různé tradiční oslavy.
Tady na náměstí Massénqa jsme byli upozorněni, že park Promenade du Paillon, kterým jsme procházeli a který následuje i za náměstím, je vlastně obrovský most přes řeku Paillon. Tato řeka teče z hor a v době Jarního tání je to jistě široká řeka. Jenže pak je to téměř suché kamenité koryto, které v centru města asi nevypadá pěkně. Proto toto koryto v centru města zakryli a nad řekou vybudovali nádherný park plný vodotrysků i dalších atrakcí pro děti. Ve stylovém dřevěném domku je umístěné infocentrum, ve stejném domku jen o kousek dál jsou pak i toalety, myslím, že placené.
Dříve řeka, nyní park město rozděluje na dvě části. Na severní straně je nová část města, na jižní – směrem k moři je staré město. Tam jsme se vydali s naším průvodcem. Chtěl nás zavést na obrovské zdejší tržiště. Okolo fontány Slunce jsme prošli do úzké uličky Rue de l'Opéra a hned vpravo do ulice Rue Sainf-Francois de Paule.
To už vidíme vlevo přímo mezi domy kostel Saint-François de Paule a naproti impozantní budovu – hlavní městskou operu. Již v r. 1776 zde bylo postaveno malé dřevěné divadlo, které bylo r. 1826 rozebráno a postaveno divadlo nové, které bylo slavnostně otevřeno v r. 1828. V r. 1860 zde představení zhlédl Napoleon III. Při této slavností příležitosti orchestr dirigoval sám Johann Strauss.
Bohužel 23. března 1881 v divadle začalo hořet, jenže tam unikal plyn a uhasit se ho podařilo až druhý den. Prakticky ale shořela celá budova. Město se rozhodlo zde postavit nové divadlo a již 7. února 1885 se zde při slavnostním otevření hrála Verdiho Aida. Kromě opery se zde hraje i balet a pořádají koncerty městské filharmonie.
Současně se před námi otevírá obrovské tržiště Cours Saleya. Zaujímá celé náměstí Place Charles Felix. Průvodce tvrdil, že kdo navštíví Nice, musí vidět tento trh. A měl pravdu. Nejen že to je trh s tradicí, který se zde koná již staletí, ale je veliký, zajímavá je i jeho pestrost. Jsou zde květiny, zelenina, sýry, ryby, čokolády, občerstvení. Vše nádherně upravené. Radost se podívat. Nejezdíme na výlety za účelem nákupu, spíš se podívat po památkách, ale projít jsme si aspoň kousek museli. Dokonce i sýry jsme nakoupili. A byly vynikající.
Od moře je tržiště odděleno pravděpodobně bývalými hradbami. Nyní jsou tam uvnitř malé kavárny, restaurace nebo krámky s rychlým občerstvením, upomínkovými předměty apod. Tento blok malých obchůdků je přerušen vstupními branami. Dříve se nahoře mohlo chodit, nyní je prostor uzavřen, ale prý se uvažuje o rekonstrukci a navrácení této možnosti.
Zhruba uprostřed na tržiště navazuje další náměstí Place Pierre Gautier s úřadem prefekta, kde je nádherný barokní kostel de la Miséricorde. Byl postaven v letech 1747 až 1770. Interiér kostela je kulturní památkou. Bohužel dovnitř jsme se nedostali. Dříve na tomto místě býval sklad soli.
Během volna jsme si to zde ještě obešli. Na nedalekém náměstí Place du Palais de Justice jsme objevili další obrovské tržiště – tam nabízeli knihy nejrůznějších žánrů, staré pohlednice, obrazy, gramodesky. Náměstí dominoval justiční palác v neoklasicistním slohu z r. 1185, vysoká hodinová věž a další velká fontána.
Dál jsme společně mířili k dalším památkám města, a to na kopec Castle Hill, také nazývaný Colline du Château, který je zdaleka vidět na jihovýchodním pobřeží. Je to místo 92 metrů nad mořem, které si oblíbili turisté i místní. Kdysi zde stála středověká pevnost, jejíž základy jsou ještě vidět. Zde vlastně začalo první osídlování města. Jsou zde i zbytky kostela, katedrály Santa Maria Akhelis. Byly to vlastně dva kostely, první z 5. století, na jeho troskách pak byl další kostel postaven v 11. století. Na kopci je parková úprava, rostou zde borovice, palmy, aloe, fíkovníky, svatojánský chléb, byl zde vybudován i umělý vodopád. Také je odtud nádherný výhled na město i na azurové pobřeží. Prostě místo k odpočinku jako stvořené. I když je zde parková úprava, není zakázáno běhat po trávníku, takže se zde vyřádí i děti.
My jsme vyrazili nahoru z ulice Rue des Ponchettes, i když výstup je možný i od severu, kde jsou vyznačená parkoviště. Z naší strany jsou dvě možnosti, jak se dostat nahoru. Jednak tam jezdí výtah, ale tam bývají fronty. My jsme zvolili cestu pěšky – po schodech. Tak daleko to není a je to příjemná procházka. První možná zastávka je na kulaté vyhlídce zvané Bellanda. Dál jsme pokračovali k vodopádu, který je vidět již z města. Cestou zpátky jsme se ještě zastavili na nejvyšším místě kopce. Nejdřív jsme mysleli, že je to další vyhlídka nebo snad jen výstupní stanice výtahu. Nakonec vlastně ani nevíme, kde ten výtah končí. Okuzleni pohledy jsme na to zcela zapomněli. Navíc to pro nás nebylo podstatné. Toto je právě to místo, kde byla citadela, kde stály kostely. Tam jsou ty základy, tam končí výletní vláček, je tam i občerstvení, placené toalety, spousta prostoru – prostě velký nádherný park. Až tam byl slyšet vodopád. Hledali jsme, odkud vytéká – bylo to až z terasy nad restaurací. Kde jsme se zastavili, všude bylo někam do dálky vidět. Moc se mi tam líbilo.
Společně jsme se vydali zpátky, ale trochu oklikou. Kličkovali jsme uličkami starého města, odkud byl vidět vodopád, který jsme nedávno opustili. Směřovali jsme na náměstí Place Rossetti, které se nachází přímo ve středu starého města. Náměstí není veliké, je zde řada restaurací, kaváren. Zde je vyhlášená zmrzlinárna Fenocchio Maitre Glacier, kde vyrábí denně okolo sta druhů zmrzlin a je to prý nejlepší zmrzlina ve městě. Nemohu posoudit, byla tam fronta, která nás od pokusu ochutnat rozhodně odradila. Dominantou je zdejší katedrála - známá jako Cathédrale Sainte Réparate. Byla stavěna od r. 1650, v r. 1699 byla vysvěcena. Je zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie a svaté Reparatě, zdejší mučednici. Původně zde stál farní kostel již v r. 1246, ale nestačil již potřebám města. Nová – současná barokní stavba je podle římského modelu – ve tvaru latinského kříže. Byla však několikrát přestavována. Uvnitř jsou troje varhany. Katedrála byla 27. května vyhlášena za baziliku minor.
Pokračovali jsme uličkami severním směrem. Na náměstí Place Saint-Francois jsou pravidelně rybí trhy. O ty jsme přišli. Už bylo pozdě. Už to zde všechno hadicemi splachovali, jen byla ještě cítit vůně ryb.
Nakonec jsme se dostali do nejsevernější části starého města, kde je náměstí Place Garibaldi. To tvoří vlastně hranici mezi starým a novým městem. Giuseppe Garibaldi se narodil v Nice r. 1807, velel partyzánům proti rakouské a francouzské armádě, dobil Sicílii i Neapol a zasloužil se o založení Italského království. V centru náměstí je jeho socha. Když jsme náměstím procházeli, bylo náměstí obloženo stánky – takže další tržiště, podle našeho Bleší trh. Největším překvapením byla naše česká malovaná keramika.
Tak jsme se dostali zpátky k toku řeky Paillon, která i zde v těchto místech je zakrytá. Tady nad řekou bylo vybudováno nové divadlo, muzeum moderního umění a galerie.
Tím jsme ukončili společnou prohlídku a mohli se už sami podívat tam, kde se nám líbilo nebo objevovat sami další zajímavá města. My jsme si chtěli projít celý park nad řekou Paillon a ještě se vrátit do starého města a vychutnat atmosféru úzkých uliček, když nás najednou zaujala nám již známá velmi silná vůně – vůně pomerančovníků. Tuto vůni jsme znali z Ameriky, když jsme projížděli okolo plantáží, jenže jsme nedostali odvahu zastavit a jít se podívat. Pomeranče byly již zralé, padaly a my měli strach, aby nás hlídač neviděl a nakonec nás ještě nezastřelil. Tam je prý možné vše. Takže až tady jsme zjistili, že pomeranče zrají, ale současně znovu kvetou. A ty květy právě mají strašně silnou vůni. Bylo to v parčíku před kostelem De la Madone des Graces.
Dál jsme si to už jen užívali. Pozorovali jsme děti, jak dovádí v parku Promenade du Paillon, na chvilku poseděli ve starém městě u jednoho bistra - Ota u piva Kroner Bourg, já i dvou deci růžového vína. A ještě jsme se stačili vykoupat v azurové zátoce. Je pravda, že teplé moře vypadá trochu jinak, ale nebyli jsme jediní, co se koupali. Oblázkové pláže byly plné skoronaháčů, kteří chytali první sluneční paprsky, až nás to překvapilo. I když to moc na koupání nebylo, byly už zprovozněné i sprchy na plážích. Tam ta voda se dokonce zdála teplejší než v moři. Také jsme objevili místo, kudy řeka Paillon vtéká do moře. Nyní se spíš vsakovala do moře. Na konci tunelu byl z oblázků vytvořen val, který vodu nepustil, takže tam byl malý rybníček. Ale byla tam i cedule, která upozorňovala na možnost prudkého toku vody. Nějak jsme nezjistili, zda voda vytéká samovolně, nebo zda ji někde zadržují a v noci vypouštějí. A do tunelu se nám nechtělo.
Začalo se rychle ochlazovat a tak jsme se jen procházeli po pobřeží, pozorovali moře, loďky i letadla, ale i výstavné budovy na nábřeží. I když se blížila 19. hodina našeho odjezdu, život zde na pobřeží ani zdaleka neutichal.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Cestovka zajistila nocleh i se snídaní v Inter-Hotelu Sea Side Park ve městě Biot na jihu Francie, zhruba 18 km od Nice. Pokoje byly pěkně vybavené, byly to spíš apartmány i s kuchyňkou. U hotelu je bazén, daleko to nebylo ani k moři. Jenže jsme přijeli docela utahaní, navíc už venku byla zima a tak koupačku neabsolvoval nikdo. I když v hotelu nebyla restaurace, nikdo nešel ani do města. Pivo z autobusu nám na večer stačilo.
Snídaně byla pravděpodobně typicky francouzská, lehká. Jen chlapi z ní moc nadšení nebyly. Chyběli jim salámy, bohužel tam nebyly ani francouzské sýr. Nebyly ani tolik vyhlášené francouzské bagety. Byly jen nějaké dalamánky, toustové chleby, k tomu máslo, med, marmeláda, jogurt, vločky a ovoce a ještě káva, čaj, džus. Ale bylo toho dost, tak se snad každý najedl.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Těžko říct, co se nejvíc líbilo. Mne nejvíc snad zaujaly uličky starého města, ale protože miluju přírodu, tak i upravený prostor na kopci Castle Hill s úžasnými vyhlídkami a samozřejmě Promenade du Paillon. Určitě to nebyla levná záležitost, ale město tak získalu úžasný prostor na relaxaci.
Ostatní informace
Kdo by chtěl ve městě být delší dobu, tak by se mohl vydat ještě kousek dál na východ. Za přístavem je ještě jeden kopec, je vyšší a větší. Na nejvyšším místě je hrad Fort du Mont Alban, kde je označeno i místo dalekého výhledu, na jihu je zřícenina Fort du Mont Boron a ještě víc na jihu je bunkr. Na východním pobřeží je ještě hrad Citadelle Saint-Elme a několik muzeí, ale až tak daleko jsme nebyli. To jsem pouze vyčetla z mapy.