Obtížný výlet k Vysutému vodopádu, kolem Ropice až před Babí vrch a do Bocanovic jako velký test vlastního odhodlání a odolnosti aneb jak jsem před mnoha lety neumrznul.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Za sportem • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Další dlouhý a obtížný výlet výlet v sychravém počasí, kdy by snad ani psa nevyhnali. Já jsem se ovšem ven vypravil. Přece by byla škoda promarnit dva dny volna a někam nezajít. Jeden den – většinou na sobotu se snažím vymyslet nějakou cestu, které by měla být dostatečně zajímavá, abych měl později na co vzpomínat. To v překladu znamená, že většinou nemohu příliš počítat s odpočinkovou „procházkou“. Snažím se o to, aby to byl velmi silný zážitek. Takové nebývají zadarmo. Počasí již prakticky od začátku testovalo sílu mého odhodlání. Nevzpomenu si, před kolika lety jsem tuto cestu šel, ale atmosféru a „sílu“ míst, kterými jsem procházel si pamatuji jako by to bylo včera. Určitě jeden z „nejsyrovějších“ výletů, které jsem uskutečnil.
Z Ostravy jsem autobusem dorazil do Pražma k hotelu Ondráš. Zde mě přivítalo sychravé mrazivé počasí s vcelku výrazným mrholením. Pohled na oblohu také příliš mnoho nadějí na zlepšení nedával. Už jsem ale tady, tak zkusím alespoň někam zajít. Na cestě bylo několik zajímavých oblastí, které jsem do té doby neznal a mohly by být zajímavým zpestřením. Od autobusového stanoviště procházím po modré turistické trase kolem kostela svatého Jana Nepomuckého. V dřívějších dobách na západněji umístěné louce stával i kostel dřevěný.
Tímto směrem jsem ovšem nešel, pokračoval jsem podél hlavní silnice po turistické trase, která mě za necelý kilometr dovedla k menšímu mostu přes nejvýznamnější řeku oblasti, přes řeku Morávku.
Přes nevlídnost počasí nabízela poměrně zajímavé pohledy, kterým jsem neodolal a pokusil se je zvěčnit. Pomalu to vypadá tak, že mrholení se mění na déšť. Po modré turistické trase pokračuji doleva přibližně severozápadním směrem. Cílem je pohled na přírodní rezervaci Kršle, na strmé náplavové plochy. Podle rezervační knihy je pohyb v této oblasti omezen jen na značené turistické trasy. Na mysli mám níže umístěnou oblast podél řeky Morávka. Jedná se o v Beskydech ojedinělý příklad říčního nárazového svahu a ukázku drobně rytmického flyše godulského souvrství. V tomto čase jsem měl pohled na tyto nevšední svahy zpestřen menšími „jezírky“ vytvořenými vydatnými dešti v předešlých dnech. Po chvíli i pohledem na několik malých vodopádků bezejmenného potůčku, který ani není v mapě naznačen. Pod napadaným listím přesto vypadal kouzelně. Udělal jsem několik fotek a vypravil se zpět po turistické trase k mostíku, který jsem nyní nepřecházel, ale pokračoval cestičkou vedoucí chvíli lesem a později už jen přes menší louku. Jen pár metrů po překročení Vysutého potoku jsem za několika chalupami odbočil po asfaltové cestě doleva a jen mírným stoupáním pokračoval k jejímu konci. Po asi 700 metrech v ostré zatáčce již touto asfaltovou cestou nepokračuji, ale vydávám se po obyčejnější lesní cestě podél potoku nahoru. Najednou i tato cesta přestává stoupat tím „správným“ směrem a odbočuje doprava. Mým cílem je ovšem potok Vysutý. Hledám tedy rozumnou cestu kolem jedné chalupy, ale tak abych nešel někomu přes pozemek. Také se snažím držet potoku. Rozumnější by asi bylo pokračovat tou lesní cestou doprava, protože nakonec bude právě tato cesta pokračovat nad hranicí přírodní památky Vysutý.
Cesta lesem je zajímavá a stoupání svahu stále větší. Výška i strmost svahů potoku se taktéž zvyšuje. Postup už není tak snadný, ale na druhou stranu jsem předtím a hlavně později stoupal i strmějšími svahy. Na nohy vcelku solidní posilovačka. :-) Pohled na některé menší stupně potoku jsou také krásné. Už se mi nezdá, že by tolik pršelo. Po poměrně dlouhé době se konečně dostávám na lesní cestu, ale zatím jsem nic co by se dalo byť jen nazvat větším vodopádem neviděl. Po posledním nejstrmějším úseku se konečně dostávám na horní cestu a ta je pro mě odpočinkem. Asi jsem šel po špatném přítoku a vydávám se tedy trochu doleva. Po své levé ruce vidím strmý svah. Hledám i případný druhý potůček na němž by se již vodopády nacházet měly. Při tomto pohledu je mi jasné, že sestup nebude ani trochu jednoduchý. I proto jsem chtěl k vodopádu jít zdola nahoru. V naprosté většině případů bývá tento postup výrazně snadnější.
Najednou na cestě vidím výrazné kamenné koryto i zbytky sněhu. V tom okamžiku by mě ani nenapadlo, že o pár set metrů výše se budu propadat ve sněhu několik desítek centimetrů hlubokém. Za tímto orientačním bodem vidím silně kamenitou cestičku. Vydám se po ní a poměrně rychle klesám, ale také se i dosti vzdaluji od kamenného koryta v němž bych čekal i potůček. Zdá se mi, že už jsem se odchýlil od té správné cesty příliš a v obavě abych zbytečně nesestoupil se vydávám jakoby zpátky doleva do lesa. Po chvíli vidím úzkou šikmě stoupající pěšinku. Vydám se tedy po ní a skutečně po několika minutách se dostávám k potoku. A co jenom k potoku, také vidím velmi strmé svahy. Jen těžko bych přemýšlel, kde jinde jsem tak děsivě „spadající“ svahy viděl. Budí ve mně úctu a krevní tlak i tep výrazně stoupá. Začínám být ve svém živlu. Obtížný terén, kde je třeba přemýšlet nad tím kam právě jdu, abych se nedostal v zápalu nadšení příliš rychle do míst, odkud již bude návrat poměrně riskantní. Párkrát jsem tento pocit zažil a příliš příjemný určitě nebyl. Už si s odstupem času příliš neuvědomuji kudy přesně jsem šel, ale nakonec jsem se dostal do míst, kdy postup dále byl velmi obtížný především z hlediska odhadu vlastních možností a míry snesitelného rizika.
Ne nadarmo je toto místo v Moravskoslezských Beskydech považováno za jedno z nejstrmějších. Strmější snad už budou jen skalní stěny. :-) Místo ze kterého mi svým způsobem mírně běhá mráz po zádech ještě dneska. A to jsem byl teprve na „vrcholu“ pravého říčního svahu který pode mnou spadal ještě děsivěji. Před sebou jsem měl několikametrovou část k „jistícímu“ stromu, kde byl ostrůvek malé, velmi malé jistoty. Toto asi může být vidět i na některých fotkách. Nebudou asi tak ostré jak by mohly, ani nemusí vždy úplně platit plavidlo „zlatého řezu“. V podstatě jsem byl rád, že jsem v jeden okamžik dokázal hlídat sám sebe abych neudělat nějaký nevhodný pohyb a mnoho fotek jsem pořizoval v ne příliš pohodlných úhlech. Představu, že bych sestoupil ještě níž a měl „bližší“ fotky jsem hned zavrhl. Jednak bych se již patrně dostal za hranice této přírodní památky a hlavně by již postup nebyl ani trochu bezpečný. Abych měl lepší úhel pohledu, tak jsem sestoupil podél toku ještě níž, ale pod sebou vidím něco jako skalní stěnu a výšku do údolí hádám tak minimálně na deset metrů. Určitě netoužím abych si udělal neplánovanou velmi rychlou zkratku tímto směrem. Provedu ještě několik fotek a videonahrávek až se nakonec vracím do místa, které již není tak strmé a já se mohu také konečně trochu vydýchat. Až teprve tady si mohu začít ukládat tento velmi silný zážitek do paměti a pomalu trávit jeho jemné odstíny. Na dnešní cestě by už nemělo být nic tak obtížného a nic vyžadující tak přesné odhadování jistoty a nejistoty každého kroku jako tady!
Je to asi zvláštní, ale v ten okamžik jsem byl velice rád, že už to mám za sebou. Na druhou stranu nelituji, že jsem zde byl, ale bližší pohled je již vyhrazen těm, kteří mají více odvahy, zkušeností a určitě s podporou lezecké techniky.
Pro zájemce o přesnější popis místa uvedu, že vodopád patří k nejvyšším vodopádům v Beskydech s výškou kolem patnácti metrů. Strmost některých svahů zde má dosahovat až 50 stupňů! A pokud se podívám na některé stupně vodopádů vyvinutých flyši godulského souvrství, které mají mít shora výšky osm, dva a necelých pět metrů, tak jsou určitě ještě strmější!
Inu místo, které si dokáže „sjednat“ úctu. Těžko popisovat pocity které jsem tady měl. Jeden z velmi výrazných byl ryzí pocit strachu, který mě určitě držel v dostatečné vzdálenosti od nebezpečí. V některých místech je svírající pocit rizika ošemetného pádu velmi výrazný. Druhý pocit je žasnutí a otevřená pusa nad tím co obrovského dokáže sama PŘÍRODA vytvořit. Vodopády nejsou na vodu příliš bohaté, ale mohutnost i velikost skalních stupňů majestát tohoto přírodního zázraku dokáže nepochybně posunout ještě o trochu výš. Přirozený pocit strachu zde umí velmi výrazně promlouvat. :-) Nádherné místo nad kterým, ač jsem jej viděl pouze jednu jedenkrát, stále žasnu a vlastně ani nechápu. Nával adrenalinu je třeba ze „srdečně-bezpečnostních“ důvodů utlumit, proto využívám svahu a stoupám opět do kopce abych se připojil na horní cestu. Za chvíli jsem na ní, ale hledám si ještě snadnější směr o pár desítek výškových metrů výše, kde se již připojuji na červenou značenou cestu, která již jen mírně stoupá doprava.
Padá mlha. Přicházím se k rozcestníku „Pod Čuplem“. Zde už je i sněhu více a počasí začíná „přiostřovat“. Dostávám se k chatě Kotař, kde si dávám krátký a zasloužený odpočinek. Ač je poměrně chladno, jedno pivo pochopitelně je za to, že se mi podařilo vodopád „objevit“ i na to, že překonal veškeré i ty nejsmělejší představy. Kdo ví jestli si ještě někdy budou moci lidé dát v horských chatách úplně v klidu pivo, kolu, polévku nebo třeba oběd jako za starých dobrých časů? :-(
Nemám ovšem mnoho času na nějaké otálení musím pokračovat dále, cesta bude ještě dlouhá a obtížná. A nemýlil jsem se! Jedno pivčo musí stačit. Pokračuji po červené turistické trase nahoru. Na chatě Kotař jsem již dlouho nebyl, naposledy s průmyslovkou a to již bylo hodně dávno. Od té doby se zde vystřídala již řádka majitelů, ale vzpomínky na staré dobré časy zůstávají. Kolem chaty již bylo počasí výrazně zimní a to jsem mohl jen hádat jak bude výše. Pokud v nějakých sedmi stech metrech byl jen náznak sněhu, tak tady možná o sto metrů, možná 200, již bylo sněhu „hromada“. Za chatou Kotař se cesta větví a mohu buď pokračovat po červené výše nebo po modré sestupovat do údolí řeky Morávky. Já jsem vyšel pochopitelně vstříc zážitkům po té červené. Za určitou dobu jsem se měl totiž dostat do míst, které popisoval nepříliš přesně jeden dokument ,myslím série „Nedej se“, jakési suťové nebo spíš balvanové pole, přesněji dokonce nazvané „kamennou lavinou“ nebo popisem „skalní řícení“. Něco takového nemohlo mé zvědavosti uniknout, navíc v popisovaném dokumentu, který jsem viděl jen z internetu, bylo toto místo zobrazeno jen na okamžik a „z dálky“ a s dalším popisem „pseudokrasové jevy“. Tedy dost na to aby se zavrtalo někde do hloubi mé paměti. Po několika letech jsem na to skoro zapomněl, ale naštěstí ne úplně. Začal jsem tedy zjišťovat přesnější informace. Pro zachování tajemnosti místa ani já nebudu uvádět žádné přesné souřadnice. Navíc v tomto výletu jsem se sice pokoušel uvedené skalní i ty pseudokrasové útvary a jevy najít, ale nepodařilo se. Přesto i hledání samotné bylo zážitek a drsnost krajiny se posunula opět o další příčku výš.
Od chaty Kotař se vydávám nejprve prudším stoupáním po červené vedoucí lesem, který na mě v tomto okamžiku působí zvláštním, těžko popsatelným tajemným kouzlem. Míjím pomníček štábního kapitána Rudolfa Blechy, který zemřel prakticky na konci druhé světové války v Mauthausenu. Cesta obchází kopec Lipí s nadmořskou výškou 902 m.n.m. a pokračuje k další turistické chatě Ropička. Mlha začíná houstnout a zdá se, že i teplota klesá. Naštěstí prakticky nefouká. Po pravé straně míjím jednu část přírodní rezervace Ropice. Cesta v délce více než kilometr se poměrně táhne. Z pravé strany míjím vrchol Příslop pod nímž je na severovýchod lyžařská sjezdovka, ale hlavně následuje nejrozsáhlejší oblast PR Ropice. Podle informační tabulky je zde požadavek aby se používaly spíše značené turistické trasy a cesty lesní. Naštěstí zde není napsané striktně ZÁKAZ a toho bychom si měli vážit a hlavně podle toho chovat, aby tato možnost nahlédnutí byla zachována i v dalších letech.
Delší dobu jsem přemýšlel jestli informaci o tomto zajímavém místu uvedu nebo ne, ale myslím si, že čtenáři turistiky jsou zodpovědní a tato mírnější omezení tak zůstanou zachovány i našim následníkům. Na mnoha místech už je to spíše tak, že se vše zakazuje a „poznávání“ přírody by asi mělo být jen na teorii z knih nebo filmů a to není to „pravé ořechové“.
V době, kdy jsem šel touto cestou jsem ještě neznal příliš přesně umístění skalních útvarů. Pohled přes stromy do hluboce spadajícího svahu nebo naopak do kopce mi příliš nepomáhal. Moc toho vidět nebylo a cesta se poměrně táhne. Náhodné procházení sem a tam většinou mnoho úspěchu nepřináší. V tom případě by se jednalo o obrovskou náhodu a štěstí. To jsem nyní neměl. :-(
Ale alespoň trochu jsem se o něco pokusil. V místě které se mi zdálo kamenitější a průhledem mezi stromy snad možná bylo vidět něco co by se mohlo podobat skalním výchozům jsem se vydal hlubokým sněhem nahoru. Za chvíli se sníh snažil dostat všude. Stoupám do solidního kopce. Překračuji padlé kmeny stromů a snažím se našlapovat opatrně. Po chvíli jsou spodní části maskáčů tvrdé jako kámen. Asi skutečně mrzne. :-)))
Snažím se hledat něco zajímavého, ale příliš úspěšný nejsem. Ne, že by zde neexistovaly kameny i balvany, ale nic co by se dalo nazvat byť jen malilinkou skalkou. A to se zde někde má nacházet výrazný mrazový srub. Začíná mi být už dosti chladno od noh, jsem už i vcelku unavený. Cítím, že i prsty na nohou se nepochybují tak lehce jak by měly. Pokud si nechci udělat zbytečné problémy na ještě dlouhém pochodu cestou, kterou moc neznám (vlastně vůbec), tak je nejvyšší čas se vykašlat na průzkumy a přepnout se na standardního turistu. Pokud se mi nepodaří nohy a především prsty na nich rozhýbat, budu se muset vykašlat na pokračování v cestě a pokusit se někde sestoupit do „mírnějších pásem“ kdy bych čekal, že už bude tepleji. Naštěstí jsem dobře připraven i vybaven a prsty na nohou se mi daří pomalu, ale jistě pohybem po již pohodlnější cestě rozehřát. Když procházím žlutou turistickou trasou konec přírodní rezervace, tak už je zase vše v nejlepším pořádku a jsem odhodlán k dalšímu postupu na této dlouhé cestě. Jsem v takových místech, že návrat do bodu odkud jsem vyšel by byl asi stejně dlouhý jako cesta do cíle a tak pokračuji dále. Musím se snažit jít svižněji. Každý ušetřený kilometr je jen k prospěchu věci. Jakmile se zešeří, tak se dá reálně čekat, že začne mrznout ještě víc a neznámá cesta po tmě určitě není něco na co bych se těšil. Pokud jsem doteď sem tam nějaké lidi potkával, tak se již blíží čas, kdy už půjdu jen a jen sám.
Za pár hodin, až se začne stmívat, tak si velice silně uvědomím závažnost situace. Již budu jen sám a pomoci mi budou moci už jen nasbírané zkušenosti. Už dávno není cesty zpět…
Po žluté docházím k rozcestníku „Šindelná – sedlo“. Kdybych odbočil doleva dostal bych se přes vrchol Šindelná, Velký Javorový (nad PR Gutské Peklo) až na Malý Javorový, kam jsem před nějakou dobou dojel na kole (udělal si výlet Ostrava – dřevěný kostel v Gutech až na Malý Javorový a z něj dolů přes Dobrou do Frýdku až konečně domů do Ostravy – také krásná vyjížďka na kole). Nyní jsem pokračoval opačným směrem na asi 3km vzdálený Kalužný, ale cesta vypadala jako výrazně delší než uváděné tři kilometry. Zde už jsem poměrně pozdě, stále se více a více stmívá. Cestu musím „řezat“. To se ovšem v hlubokém sněhu lehce říká, ale hůř dělá. Nakonec docházím k rozcestníku „Babí vrch“. Odtud bych už měl spíš klesat než stoupat. To mi alespoň trochu zvedne náladu. Počasí je tady velmi, velmi vlezlé. Každé zbytečné zastavení je spíš ke škodě. Nohy už začínají také bolet více. Prohlížím si mapy i kontroluji směrovky. Jsem teď v situaci, kdy si nemohu dovolit sestoupit na špatnou stranu. Potřebuji se dostat v rozumný čas k vlaku. Pokud bych sestoupil opačným směrem dostanu se mezi kopce, kde nebude ani vlakové ani autobusové spojení. To by bylo velmi, velmi špatně. Přemýšlím jak bych zde v případě nejhorším poprvé naostro tvořil nějaký bivak. A to ještě zimní! Už teď není nijak teplo a když si budu chtít „na chvíli“ odpočinout, jak i má teplota začne velmi rychle klesat. Začínám chápat, že vymýšlet jej po tmě je velký nerozum. Musím bojovat a využít všech svých znalostí i „šestého smyslu“ abych se rozhodoval správně.
Je to asi první náročnější situace do které jsem se dostal, především z důvodu, vymýšlení delších, těžších, ale i výrazně zajímavějších tras. Hlavní zkušenost, kterou dneska mám, je především obecně zase o něco vyšší respekt k horám i dolinám a důležitost dobré přípravy a stálé učení se tomu zlatému dobrému odhadu svých sil (zde se většinou vcelku dobře znám), ale také odhad časové náročnosti a především velké neznámé u mě je to, když se v zajímavém terénu „trochu“ zapomenu. Pak běží čas velmi rychle, až nakonec už je pozdě. :-)
Posněžuje a studený vítr se snaží dostat pod kůži. Je šero, ale přece jen ještě relativně dobře vidím. Využívám každé minuty tohoto světla a sestupuji od rozcestníku doleva. Nálada i optimizmus je na bodě nula. Moc dobře vím jak jde do tuhého. Z předešlé práce vím jak úmorné jsou noční hlídky venku. Tam jsem ovšem měl několik velmi významných výhod – střídali jsme se po dvou hodinách a hlavně místo kde by se dalo v nejhorším zahřát bylo blízko. Tady nic takového nemám. Ani neznám žádnou jeskyni (i když se do nich nesmí, ale plus několik stupňů oproti záporné teplotě je víc než podstatný rozdíl zvyšující mé šance) nebo skalní rozsedlinu, kde bych byl alespoň trochu chráněn před nepřízní počasí. Ani jsem tehdy s sebou nenosil křesadlo (nyní už nosím vždy a všude :-) ). Opět platí, že se v lese obecně nesmí rozdělávat oheň, ale v těchto případech přežití snad by mohlo být alespoň trochu ospravedlnitelné. Tehdy jsem byl prakticky odkázán na trvalý pohyb. Co potom, až poslední zbytky energie dojdou, i když jsem se mnohokrát přesvědčil kolik ještě zbývá energie, když si myslím, že už žádnou nemám? Do té doby co jsem ještě mohl rozumněji (alespoň jsem si to myslel) uvažovat, tak mi hlavou honily nejrůznější věci jak by se dala tato situace zlepšit, ale bivak (když jsem s sebou stan neměl – byl to přece „jen“ jednodenní výlet) jsem bral jako tu nejhorší z nejhorších variant. Už je poměrně tma. Musím se, jak to jen jde, držet značené cesty a hlavně se někde neztratit.
To by se současnými a poměrně čerstvými zkušenostmi byl ten poslední hřebíček do mé rakve. Tehdy mě naštěstí ani nenapadlo jak lehce se dá v noci v neznámém hustém lese ztratit a chodit „v kruhu“ na ploše třeba pouhých pár set krát pár set metrů a promarnit poslední zbytek sil a ve své podstatě se nedostat moc daleko. Zatím mám štěstí a turistické značky vidím. Konečně se dostávám na lesní cestu, která už místy není celá pokrytá sněhem a tak mohu jít o trochu rychleji. Dostávám se na rozlehlou louku a v dálce vidím červené světlo stožáru vysílače. Kolem nějakých informačních tabulí scházím dolů. V té skoro tmě protější kopce s temnými mraky vypadají děsivě. Cítím se trochu lépe, už není tak vlezle. Kde je teď turistická trasa už ani netuším, ale vidím asfaltku a tou se serpentinovitě dostávám do údolí. Říkám si a doufám. „Snad je to ten správný směr a správné údolí...“ Než se tam dostanu, tak ještě uplyne spousta času. Zdálo se mi, že je nekonečná. Ale stále a stále klesám a cesta pořád pokračuje. To je DOBŘE.
Po dlouhém sestupu se dostávám ke křižovatce s hlavní cestou. A jako smilování vidím před sebou rozcestník. Mám trochu strach se na něj vůbec podívat. Řekl bych, že mám hodně strach. Byl můj orientační „šestý smysl“ dobrý a nebo nastává OBROVSKÝ PROBLÉM? Už je taková tma, že sice obrysy cest vidím, ale co je napsáno na vysoko umístěných směrovkách už rozhodně ne. Jeden malý úspěch ale je, už jsem v údolí, v civilizaci…. Nechce se mi vytahovat světlo z batohu, tak si posvítím mobilem. První informace je dobrá, vlastně skvělá! Ano jeden z ukazatelů má na sobě napsáno Bocanovice. To je velmi dobře, tam jezdí vlak. Horší věc je, že ukazuje ještě poctivých a dlouhých 8 kilometrů cesty po hlavní neosvětlené cestě. Navíc se mi nějak zdá, že ukazuje špatným směrem. Proto se ještě jednou na ni podívám a ověřím i s dalšími směrovkami, ale asi je otočena správně. Vypadá to tak, že jsem fakt hooodně unavený a k tomu, že mi to nějak nemyslí nedávám až tak velký důraz. Teď, když už „jen“ budu předkládat jednu nohu před druhou, tak to tak vadit nemusí.
Ovšem v případě, že bych se musel rozhodovat nebo se pohyboval v nějakých technicky obtížných místech, by to již problém být mohl, protože bych již nebyl tak ostražitý. Asi tak jako když si člověk dá pár piv a cítí se dobře, ale do auta by už nevlezl. Ví, že nemá tak ostré vnímání, ale jde bez problému, někdy má dokonce i „více“ energie. Přesně ten stav kdy je to pivo hlavně pro psychiku samotnou užitečné. Přesně ten pocit, kdy se pivo VYCHUTNÁVÁ, ale neopíjí a nezahání chmury, kdy je tou zaslouženou odměnou. Předtím musí být nějaký výkon, něco z čeho má člověk skutečně radost. Ten pocit, když si dá nějaký „hutný“ vícestupňový speciál a je mu skutečně po delší dobu dobře.
Na hory alkohol nepatří nikdy, snad jen to jedno pivo na cestě kterou znám a nebude technicky příliš obtížná. Stejně tak jako jeden nebo dva „kalíšky“ něčeho valašského, ovšem musí to být podáno „od srdce“. To dodá sil i trochu, pravda jen pouhého pocitu, tepla. Naopak alkohol je nejlepší cestou jak zmrznout. Asi nejvíce při tom zahřívá ten pocit lidskosti, přirozenosti a samotné radosti ze života, který se z velkých měst už dávno vytratil a lidé spěchají a často ani neví kam a za čím.
I proto „utíkám“ do hor. I proto mi k srdci Valašsko tak přirostlo. I to slovo „Ahoj...“ nebo „Zdravím...“ zde nabývá úplně jiného významu. Je to krajina mezi kopci, většinou nepříliš známými, ale o to krásnějšími. Zde nemá člověk pocit, že když někoho pozdraví, že si bude dotyčný skoro „klepat na hlavu“, jak to často cítím na místech známějších – třeba Pustevnách. Stačí dobře pronesený pozdrav a hned se lidi rozpovídají a málokdy se zde nenajde téma k rozhovoru. Kdy se ani nechce rozcházet. Za nějakou dobu jeden nebo druhý zapomene jak se kdo jmenuje, ale na ten pocit si lidi budou pamatovat ještě dlouho. Vůbec nejsem zastáncem popíjení, upřimně řečeno se bez toho dokáži týdny a týdny obejít. I zde je to jako pomyslná tenká niť mezi krásným požitkem a minimálně bolehlavem ráno. Jak se také říká: „Nad slivovicí ještě nikdo nikdy nevyhrál, v nejlepším případě byla remíza.“ :-)))
Protože jsem úplně běžný člověk z masa a kostí a ač vím co by se v horách i jinde mělo, tak někdy (velmi výjimečně) jsem se i tam dostal do situací do kterých bych neměl, ale stalo se. I to jsou ovšem ty drahocenné zkušenosti a příště bude člověk obezřetnější. V jednom článku, kde jsem psal o Bystrých vodopádech jsem raději nenapsal, jak to nakonec skončilo. :-)
https://www.turistika.cz/mista/potok-bystra-a-bystry-vodopad/detail
Po dobrohlížení vodopádů a provedení posledních fotek, jsem se totiž chtěl dostat na vyšší cestu, kde postávala skupinka a už nějakou dobu byla hlasitě slyšet. Nicméně tou cestou jsem potřeboval jít. Procházela totiž pod hranicí NPR Kněhyně a Čertův Mlýn a dál abych se dostal dolů na vlak. Ke skupince jsem došel v poměrně dobrý čas. Pro ně jsem se na cestu „škrábal“ z vcelku nevšedních míst. Tak trochu jsem si říkal jestli v té skupince nebudou ochranáři, naštěstí nebyli.
Teď se asi čtenář ptá proč by měli být problém ochranáři, dyť vodopády na Bystrém potoku nejsou v žádném maloplošném chráněném území. Tedy pohyb jednotlivce by zde neměl být až takovým problémem? Navíc, když zde jde člověk většinou jen jednou aby to místo poznal a na dlouhou dobu zde nezavítá. Jak malá skupina lidí ví, tak jsem zde pod velmi podobnou přezdívkou byl už kdysi byl. Bohužel, s odstupem času bych spíš řekl k mému dobru i minimálně zdraví, mě při prohlídce jedné nevšední beskydské jeskyně právě ochranáři „chytli“. Ukecat na pouhou pokutu nešlo. Byl jsem seznámen s tím co jsem udělal a co jsem porušil, dokonce na mě volali i „horskou“. Naštěstí při vší té smůle jsme se potkali brzo a tak se akce odvolala dřív než začala. Tak trochu jsem doufal, že mě jen hodně strašil, i to by se ochranáři víc než povedlo! Ovšem netrvalo to moc dlouho a ve schránce přistál papír, že si mám něco vyzvednout na poště. Byl to dopis s červeným pruhem a odesilatel CHKO Beskydy. Vypsány všechny možné paragrafy co jsem porušil, co mi hrozí a když jsem to důkladněji nastudoval, tak mi tedy do smíchu nebylo – pokuta až padesát z některého textu možná až sto tisíc Kč, tak to bych tedy nechtěl. Nerad vzpomínám na ten týden, asi jsem během něj i o hodně zestárnul. Nakonec jsem to čekání nevydržel a raději jsem na CHKO zavolal ať už to mám za sebou. Asi k žádnému jinému telefonu jsem se neodhodlával tak dlouho. Nepamatuji se na detaily úplně přesně, ale co si pamatuji velmi dobře tak je to, jak jsem z práce přes půl Opavy utíkal na autobus abych jej stihl dojel do Ostravy na UAN a zde dalším autobusem do Rožnova. Nikdy jsem asi neběžel tak rychle a nikdy to asi nebylo tak naléhavé. Ve své podstatě jsem byl rád, že už se to konečně bude řešit. Dopadlo to líp než jsem čekal.
Byla to pro mě taková lekce, že od té doby se místům kam se nemá lézt snažím vyhýbat. Byl to velmi tvrdý týden a měl hodně velký výchovný účinek. Ani největšímu nepříteli bych toto nepřál. I tuto příhodu bych si mohl nechat pro sebe, ale píši to především pro ty kteří mají neodolatelnou touhu lézt tam kam se nemá. U jeskyní je určitě schůdnější se domluvit s jeskyňáři, kteří mají danou oblast na starosti (ne s jakýmkoliv jeskyňářem) protože i ti spolupracují právě s danou CHKO nebo národním parkem a mají k výzkumu jeskyní povolení – výjimku. Obecně je většina jeskyní braná jako místa nepřístupné, totéž platí i o starých důlních dílech. Především mě svým způsobem tato velmi nepříjemná a tvrdá lekce zachránila „kejhák“. Asi bych se díval na další a obtížnější místa a jako většinou „sóloturista“ by se mi to mohlo těžce vymstít, v nejhorším případě bych žádný článek nikdy nenapsal protože bych se zvědavostí dostal až na „opačný břeh“ ze kterého už není návratu a to by mi bylo hodně líto jak po krásným místech na zemi tak i po dobrých lidech.
Od této návštěvy mám také blbý pocit, když jen třeba někde sejdu se značené cesty. Podíval jsem se dobře, že v místech kterými chci jít není nějaké maloplošné chráněné území? Přečetl jsem si všechno a dobře v Rezervační knize dané CHKO? Bohužel ne vždy platí obecně zavedená pravidla a je spousta oblastí kde jsou podmínky od tohoto pravidla v lepším případě (málokdy) mírnější, ale v mnoha případech i přísnější, kdy například přírodní rezervace nebo dokonce „jen“ přírodní památka je na úrovni národní přírodní rezervace!
Proto tedy taková obava když jsem od vodopádu přicházel na lesní cestu, právě z toho jestli jsem vše dobře nastudoval. I proto se nyní snažím ve svých článcích uvést i případná rizika blízkých maloplošných území nebo oblastí se zákazy vstupu o kterých vím, abych alespoň ostatním ušetřil zcela zbytečné problémy, zejména těm, kteří nejsou místní a jedou zde třeba jen na dovolenou. Ta by jim tím mohla pěkně zhořknout.
Tak co bylo na té skupince lidí zvláštní, že byli tak „rozjetí“. Prý totiž jako každý rok „oslavovali“ výrobu nejrůznějších „léčivých tekutin“. :-) Zde jsem rozhodně nad slivovicí, hruškovicí apod. Nevyhrál. Dokonce bych řekl, že nazvat to remízou by byla má velká namyšlenost. Má největší chyba byla, že jsem se se skupinou rozešel (to možná bylo ještě štěstí), já chtěl pokračovat po cestičce pod NPR „Kněhyně – Čertův Mlýn“ dolů kolem Folvarku, Malé Stolové a hradisku Čeladná až na vlakové nádraží.
https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail
Místo toho abych pokračoval a alkohol se náročným pohybem nějak vstřebal a vydýchal, tak jsem si dal na blízkém odpočívadle sedl. Nejprve to bylo lepší, ale pak se stalo to co se dalo čekat. Pokus o pohyb skončil silným vlivem gravitace. Láskou ke geologii jsem se pevně přitiskl k zemi. :-) Ne a ne se zvednout. Pak přišla skupinka, která mě pak řekla „sladké tajemství“ že jsou pří sběrači „odpadlíků“. Nakonec jsem na tom nebyl tak špatně, sice mi pomohli vstát, ale cestu už jsem šel sám a vcelku rychle. Trochu dost trapná situace a od té doby se držím pravidla v horách a nakonec ani jinde moc nepít. V dnešní době je to možná i moderní. A z hlediska četnosti mého pití alkoholu v dnešní době se asi mohu prohlásit za abstinenta. I to pivo si beru jen při slavnostních okamžicích a to spíš nějaký speciál z minipivovarů a půllitr mi naprosto dostačuje, tvrdší jen několikrát za rok a víno nemám pro jeho kyselost příliš rád.
Vzhledem k tomu, že v 99 procentech chodím do hor sám, což už samo je vcelku nerozumný přístup, někdy je to dobré a člověk si může spoustu věcí v hlavě urovnat, ale někdy v horách přijdou i okamžiky kdy je dost smutno a úzko. Obecně i když jdu sám se ale v horách cítím víc mezi lidmi než například ve velké Ostravě. Tak nějak jsou ti lidé na méně známých místech podobní. Ač se ve většině případů vůbec neznáme, tak se hned rozpovídáme a máme společné téma. Většinou totiž jde o lidi určitého, syrovostí krajiny ovlivněného charakteru. A to ne k tomu horšímu, ale v nich najde to nejlepší. Vzpomínám si jak jsem jednou nejprve scházel vedle kola při cestě z naší chaty nad Ostravicí po červené k rozcestníku Lukšinec a pak dolů k asfaltce na Albínově náměstí a tam potkal dva finy nebo nory. I tehdy jsme se dokázali nějak rukama nohama domluvit. Nakonec jsme se rozloučili a já jel na kole už za tmy do Ostravy. Další zážitek který se mi vryl do paměti. Zajímavé je i to, že jsem na vysílačce (CB pásmo, občanské) před dávnou dobou zaslechl někoho z Helsinek, ale bohužel jsem se na něj nedovolal. Dokonce si vzpomínám jak v době těchto vysílaček jsem z chaty vyrazil do jedněch míst blízko tohoto „náměstí“, hodil drát kolem malé břízky a navazoval spoustu krásných a dalekých spojení a již po tmě za hvězdné oblohy, ale v dálce znějících hromů a blesků jsem se kolem půlnoci uctivě vrátil na chatu. Zážitek který také jen tak nezapomenu.
Trochu jsem se rozepsal i o jiných věcech než je přesně popis cesty, ale doufám, že bude článek alespoň pro někoho zajímavý a užitečný. Na druhou stranu to nejsou jen čtyři řádky něčeho co se stejně dovím z mapy a je zde alespoň něco málo z mé duše. Už také proto, že celkový výsledek každého výletu, natož výletu, kde se něco nevydaří, záleží na aktuální náladě i možnostech dotyčného. Ač mnozí budou říkat, že Beskydy jsou malé hory, tak i zde se mohou zažít velmi krušné chvilky a také zde stojí nemálo nejrůznějších křížů a křížků. Toto je třeba mít vždy na paměti. Ne každý musí mít to štěstí jako většina. A pokora je základ. Radši počítat s horším a být mile překvapen, když to nebude tak zlé. Snažit se i v nejhorším dokud to jen trochu jde nevzdávat. Už dávněji tělo dávalo nejrůznější signály, které jsem tlumil a snažil si jich moc nevšímat. Hlavně jim nedávat příliš příležitostí aby se projevily ve své větší síle. V horách se může nálada měnit stejně jako počasí a jen tvrdým tréninkem odolnosti a „praxí“ lze toto ukočírovat do rozumných mantinelů. Zašil jsem i pocit, že nevím kudy kam. Pocit, že se dokáži ztratit jen pár kilometrů od „civilizace“. Vlastně je to velmi čerstvé, z předešlých týdnů. Prakticky to nastalo ve velmi podobném místě a stejně tak jsem se ztratil – to mi bylo úzko. Myslím si, že značená cesta se musela obcházet kvůli rozbahnění autem a abych se jí vyhnul tak jsem ji musel nějak obejít a tím jsem se ztratil jen kousek od rozcestníku. Před asi třemi týdny kvůli mlze a tmě a tento víkend kvůli tmě kdy jsem odbočil cestičkou kterou jsem považoval za správnou, ale nebylo tomu tak. Nyní mě k návratu pomohla GPSka, ale naopak mé smysly by mě odvedly ještě dál od správné cesty než jsem byl. Slyšel jsem lidi, ale ze směru opačného než asi byli. To jsem ovšem netušil a vydal jsem se špatným směrem. Pak už jsem je neslyšel vůbec. Podíval jsem se na displej GPSky a vidím, že se naopak vzdaluji. Udělám čelem vzad a jdu rovně směrem do míst, kde se červená turistická trasa zatáčí ostře doleva. Předtím potmě, chytaje se větví stromů, „zdolávám“ svah nad jakousi cestou, ale musím pokračovat ještě dále. Najednou přede mnou široká cesta a co nevidím? Něco co je v ten okamžik to nejkrásnější na světě. Na stromě ve výši očí světlý pruh pod nim tmavší a pod ním ještě další světlý. Vše ve velikosti důvěrně známé turistické značky. V té tmě nerozpoznávám barvu musím si posvítit. Protože mám v kapse GPSku, svítím si jejím podsvětlením. Jedná se o červenou turistickou značku. A co je zajímavější, není to jen tak obyčejná značka, je to směrová značka – šipka. Pokud bych toto bez GPSky označil jako běžnou značku, tak bych patrně sešel zase špatně dolů. Nad sebou vidím světlo baterky a slyším hlasy. Jdu si po svém, baterku ani mobil zatím nepoužívám ostrým světlem ztrácí cesta plasticitu a lehčeji přehlédnu nerovnosti v terénu a to nechci. Nyní díky GPSky a před několik týdny díky místním, které jsem s vyvrtnutým kotníkem potkal. Nikdy se člověk nesmí vzdát, někdy pomůže náhoda a někdy si pomůže člověk sám jako nyní s „kosmickým navigátorem“. :-) Pocit ztracení se je velký stres a velmi lehce se říká nevzdávat se. Upřimně je to jeden z nejsvízelnějších pocitů, které jsem v horách zažil a doufám, že už je moc zažívat nebudu. Jako řešení když vše zklame, tak sestupovat v místech kde je civilizace přímo dolů. Dá se čekat, že někde se narazí na nějakou cestu. V hustém tmavém lese nemá člověk žádný orientační bod, jediné co si uvědomuje je svažitost terénu. Nebezpečí je i v tom, že i když si myslíte, že jdete rovně tak bez orientačního bodu na rovině vždy půjdete větší nebo menší kruhy, v lepším případě obloučky. Možná je to trochu rozvláčnější článek, rád bych dal nějaké své zkušenosti i ostatním, ale doufám, že je nikdy nebudou potřebovat.
https://www.turistika.cz/vylety/vylet-na-velky-polom-a-hledani-jestrabiho-vodopadu/detail
Konečně zpět k výletu, jehož význam je spíš v nasbíraných zkušenostech i uvědomění si vlastních chyb a mezí.
Až doteď jsem si nějak neuvědomoval, že se posněhovávání změnilo na mrholení. Z toho nejsem nijak nadšený, ale jdu. Už „jenom“ osm kilometrů, tedy přibližně dvě hodiny chůze. Sice jsem značně unaven, ale snažím se jít rychle. Dokonce si i myslím, že i rychle jdu! Po tmě si moc neuvědomuji, kde jsem, patrně jsem po téhle cestě až tak daleko nikdy nešel. Ve tmě to tu vypadá úplně jinak než přes den.
Zdá se mi že mrholení nepřestává naopak, že začíná pršet ještě více. No nic. Hýbu se a zima mi není. Hodně dlouho trvá než se dostanu do známých míst u infocentra Lomná a přírodovědného střediska URSUS (medvěd). Unavený, mokrý, cesta ke vlaku ještě dlouhá, ale hlavně že skutečně jdu dobrým směrem. Snažím se abych stihl vlak. Jak se přibližuji k viaduktu, tak ten vlak slyším. Pokud jel směrem na Bohumín, tak už spěchat nemusím, ale to nevím. Odtud k vlastnímu nádraží je to ještě minimálně čtvrt hodiny rychlé chůze. Uondaný docházím na nástupiště a sleduji jak co má jet. Vypadá to na jednu stranu dobře – skutečně by ještě něco mělo jet. Horší odpověď je ta, že ten vlak který jsem slyšel byl patrně ten kterým bych se dostal za přibližně hodinu a půl do Ostravy. Zatím je mi dobře. Na chvíli si sednu, ale pak mě napadne, že bych mohl na sebe hodit suché náhradní oblečení. Úplně příjemné to převlékání v té zimě není. Původním oblečením se snažím ještě trochu osušit, ale moc úspěšné to není. Nové oblečení je suché, ale za celý ten den pěkně studené. :-) Ze začátku je mi dobře, ale po chvíli (asi pět až deset minut) a protože se nehýbu začíná být chlad vlezlejší a vlezlejší. Mám na sobě všechno oblečení kromě toho propršeného. Ta půlhodina až třičtvrtě se hrozně táhnou. V té době bych ještě mohl zajít do blízké hospody. Sice není to žádná sláva, ale tepleji než venku by tam bylo. Přiznám se, že na nějakou hospodu jsem neměl ani chuť ani náladu. Chvílemi mi klepou zuby zcela nekontrolovatelně a i když se snažím o opak, tak to nejde. To se střídá v pravidelných intervalech. Kdy přesně jsem se na tuto „zatěžkávací zkoušku“ vydal už netuším, ale byl to myslím vánoční čas před xx lety.
Jako slitování pro poutníka slyším zprávu z tlampače, že by konečně měl ten „můj“ vlak jet. Stejným slitováním je i to když ho vidím přijíždět. Je to on nebo je to „fata Morgána“? Je tu zatopeno, dobře… Ale sem tam ještě přeběhnou okamžiky kdy mám „husí kůži“. Upřimně za celou cestu jsem se nezahřál, ale být venku, tak je to mnohem, mnohem horší. Už se těší na vyhřání ve vaně, večerní „oběd“. I to jedno pivo jsem si zasloužil.
Skvělý výlet, který mě mnohému přiučil a také pořádně po všech stránkách otestoval. Ale přežil jsem to, dokonce i ve zdraví a to je to podstatné. Měl jsem spoustu podnětů k zamyšlení, hodně na zlepšení odhadu té jemné linie mezi tím co se rozumě unese na zádech a tím co je nutné a co už je jen „balast“. Někdo má Beara Gryllse rád někdo ne, někdo tvrdí, že jeho seriály jsou příliš hrané, ale upřimně řečeno reálné krizové situace by nikdo jen tak nenahrál. Ač si myslím, že jsem se připravil suma sumárum vcelku dobře a že mnozí lidé zažili mnohem obtížnější situace než tady já, ať už z důvodu jejich podcenění nebo prostě „jen“ souhry blbých náhod, tak v reálu nahrát z tohoto dokument tak, aby byl poutavý a něco UŽITEČNÉHO DAL moc dobře nepůjde. I kdyby měl člověk z jeho seriálu získat jen jednu jedinou radu, tak stál za to.
Proč to tady píši? Protože jednou z věcí, které jsem věděl už dávno bylo to, že sníh velmi dobře čistí. Jak lehce se dá spadnout někde na sněhu. :-) a právě i díky němu se dá spousta věcí „provizorně“ vyčistit, že nevypadáme jako „čuníci“. :-) Ovšem další a to mnohem důležitější variantou této drobnosti je i to, že dokáže dokonale osušit! Možná se to nezdá, možná se bude někdo pousmívat, ale není nad to vlézt do suchého oblečení suchý. Pokud to neuděláte budete s největší pravděpodobností „klepat kosu“ jako já. Může se to zdát jako šílenost vyválet se ve sněhu, když už předtím je člověku zima, taková, že nechce nic ze sebe sundat. Tyto malá překonání (skutečně malá) dokáží ušetřit spoustu dalších problémů MNOHEM větších problémů. Sám jsem si to později vyzkoušel a vím, že se to zvládnout dá! Kupodivu větší chlad jsem necítil na břicho, ale na záda. A to nejsem žádný otužilec – zimu skutečně nemám rád. Je to mnohem snadnější než si ve vaně začít pomalu napouštět studenou vodu a zkoušet jak dlouho se vydrží . Myslím, že párkrát jsem vydržel tak asi 20 minut a to už prsty na nohou i rukou se začaly pěkně barvit do červena. :-)
I tak představa, že bych jen tak skočil do ledové vody…. BRR, radši ne… :-) Pokud by třeba toto byla jediná dobrá rada z tohoto seriálu, tak stál za to. A protože nerad dělám reklamu, tak uvedu jen naznačení a upoutávku na jednu velmi užitečnou knížku od našeho současného polárníka, pořádajícího kurzy o přežití. Jedná se o velmi a malou tenkou knížku, ovšem informace v ní nahuštěné tak, že každé slovo zde má cenu a neměla by chybět v knihovničce každého turisty, natož těch extrémnějších a nevšedních. Ještě jedna nápověda, jeho příjmení je stejné jako známého českého blues-rockového kytaristy.
Za čím jedeme?
Jako skoro vždy za přírodními krásami, ale nakonec se vše změní v ryzí test odolnosti, navigačních schopností, orientace v terénu a značné snahy se i za stavu psychiky blízké bodu mrazu NEVZDAT a snažit se neplánovanou situaci vyřešit.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Opět jsem šel na vlastní pěst. Bylo to před mnoha a mnoha lety, nyní v době koronavirové by situace byla ještě těžší - hospody a vše další by bylo zavřeno.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Byl to obrovský zážitek a ještě větší význam mají zkušenosti, ze kterých "těžím" dodnes. Přesto i dnes tak nastávají situace, ve kterých mi bývá hodně úzko. Naštěstí skutečně jen velmi, velmi výjimečně.
Ostatní informace
Celková cena za jízdenky z a do Ostravy: cca do 150,- Kč
Přidat do oblibených uživatelů
Dolní Lomná
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Obtížný výlet k Vysutému vodopádu, kolem Ropice až před Babí vrch a do Bocanovic jako velký test vlastního odhodlání a odolnosti aneb jak jsem před mnoha lety neumrznul.
