Odpolední přechod Krkonoš

Fotografie (4)

Rok se s rokem sešel a vzpomínka na loňský pěší Přechod Krkonoš opět se začátkem dubna ožila. Loni to bylo téměř beze sněhu a tak jsme to šli s kamarádem pěšky s noclehem na Špindlerovce. Letos ale všude sněhu mraky tak proč ne na běžkách a proč spát na půl cesty když je den dlouhý už? Začalo to teda jako většina povedených akcí u pivka. Slovo dalo slovo a už zvoní budík 5,30 a hurá na autobus na Florenc. Máme přeci internet a IDOS a vyhledání spojení je tak snadné …. V Jablonci zjišťujeme že ten další návázný spoj již 5 let nejezdí. Takže nakonec dorážíme do Harrachova jako loni kolem 11 hod. Základ je dostatek tekutin takže přejezd Krkonoš nalehko za den vzal za své, když se do báglu nandalo 4,5 litru tekutin (3 litry v camelbagu a další fláděra 1,5 litru) takže suma sumárum báglík měl 10 kilo. Máme sadu snad všech vosků co existují ale zjišťujeme že taková sada na kombinaci měnící se každých 50 metrů z ledu na vodní tříšť neexistuje. Už kolem Mumlavy se smiřujeme s tím, že ruce budou navečer k nepoužití. Krásná stopa končí na Vosecké a dále už jenom po oraništi ze sněhu, k večeru z ledu. Popisovat průběh cesty nějak podrobně je asi ztráta času. Tento směr přechodu, bohužel, jsme zvolily vzhledem k poloze naší chaty na hřebenech nad Lysečinskou boudou. Všechny sjezdy které po trase jsou, byli vzhledem ke sněhovým podmínkám nesjízdné. Ale bojovali jsme. Sjezd Vysokého kola byl určen jen pro zkušené – Ládis to zvládnul lépe. Já jsem alespoň vyzkoušel kvalitu brýlí, které i po několika saltech držely na hlavě. Bod zlomu byl na zhruba půl cesty u Špindlerovky, kde jsme se rozhodovali jestli jít dál nebo přespat. Vzhledem k rekonstrukci bylo vše vyřešeno za nás. Stoupání na Malý a Velký Šišák dalo zabrat nám i všem okolo. Slunce pražilo nemilosrdně a sníh nestál za nic. Potom následovala nekonečná cesta ke Slunečníku – místo stopy dvě ledová korýtka na traversu, kdy jedna noha je o dost níž než ta druhá. Na ledu stejně vosk nezabírá, takže celá cesta do mírného kopce pouze za pomoci rukou. Nejsvětlejší část celé cesty byl sjezd kolem Polských Stawů. Pak jen mírné stoupání ke Slezskému domu. Tam jsme si trošku oddychli a potkali tam partu běžkařů z nichž jeden celý od krve z rozseklého obočí dokreslil celkovou atmosféru a důsledky sjezdu na ledovém podkladu. Já měl to štěstí, že ten můj akrobatický let skončil pouze v rozbředlém sněhu. Mimochodem takto ocejchovaných běžkařů jsme ještě potkali i následující den několik. Na Sněžce jsme vzhledem k neexistujícímu spoji z Jablonce byly oproti původním předpokladům o tu 1,5 hodinu později tedy asi v 17.00 hod Zase bylo prima že kromě nás dvou a přiopilých Polských teenagerů jsme už cestou na Pomezní boudy nikoho nepotkali. Pozvolný západ Slunce ze Sněžky jsme ale už vzhledem k našemu celkovému stavu patřičně nevychutnali. Stále nás čekalo ještě asi 15 kilometrů a to pěšky, protože sněhu bylo málo. Když už tedy nějaký sníh byl, tak to byly spíše hroudy ledu. Takže náš oblíbený sjezd z Jelenky na Pomezky, na který jsme se docela těšili, se nekonal. Přesně v 19.00 hod jsme usedali v restauraci na Zátiší a objednávali si výtečný Gambrinus, okolo kterého se točila většina našich debat na nekonečné cestě ze Sněžky, s lyžemi na batohu. Po dvou pivech a ujištění obsluhy že polévka už opravdu došla jsme vyrazily již za přicházející tmy na posledních 6,5 kilometru naší cesty. Opět po svých, protože na ledu to zkrátka na běžkách neumíme. Poslední výšlap do kopce, který jinak hravě vybruslíme a ještě se hecujeme kdo bude dřív na Lysečinské na pivu, se proměnil v kachní chůzi s občasným, trudomyslným „levá, pravá, seno, sláma“. Po vystoupání kopečka se náhle zjevila krásná stopa, jakou jsme dobrých 30 kilometrů už neviděli. Oba jsme se zastavili a po hodině poprvé promluvili – „nandáme to ?“. Odpoutali jsme lyže a se zjištením, že na nich není ani gram vosku se obuli. S vědomím že budeme další tři kilometry jenom píchat hůlkami jsme vyrazily vstříc tmě. Sice jsme oba měli čelovku v báglu, ale celková apatie a přepnutí organismu do nouzového režimu, mělo za následek, že nebylo sil ani chuti jí vyndávat. Na normálním sněhu a za světla je to hezká, klidná a pozvolná projížďka po rovině a dolů. V ledových kolejích jsme oba nabrali před cestníkem poměrně slušnou rychlost a radši zastavili, protože závěrečný sjezd byl ještě docela dlouhý. Závěrečná část sjezdu vedla lesem a tudíž v naprosté tmě – bylo už asi 21.00 hodin. Láďa, kterému se funkce mozku vzhledem k naprostému vyčerpání organismu omezila na dvě buňky (levá a pravá) vyrazil bez otálení dál. Během pár vteřin zmizel ve tmě za poměrně výrazného zvukového doprovodu praskání a šustění ledu. Chvíli jsem zaváhal a pak už byla jen tma a svištění vzduchu a klapot lyží v ledové stopě. Normálně ten sjezd trvá asi 10 minut. Za přibližně 60 vteřin hrůzy a strachu z jízdy do neznáma a z toho že stopa někde náhle skončí jsem stál u Lysečinské boudy. Celou tuto cestu jsem si promítal v hlavě moje salta na Vysokém kole a toho nešťastníka který ryl nosem v ledu. Díky bohu se nic takového nepřihodilo. Nikdy jsem neskákal bungee jumping ale myslím, že vyplavení adrenalinu bylo na podobné úrovni. No a na závěr se vyplnila úplně ta nejčernější představa, protože v našem oblíbeném baru došel Gambrinus a tak došlo na Krakonoše. Kdo někdy vypil více jak dvě dvanáctky tohoto nápoje tak pochopí… Alespoň od spřízněné obsluhy jsme vyžadonily chleba a sýr na topinky. Okolo 22 hodiny jsme vyrazily po sjezdovce nahoru (brrrr) ke konečnému bodu dnešního nekonečného dne. Chalupa sice vymrzlá, ale postýlka na nás čekala. Než jsme roztopili dvoje kamna a dopekli ty topinky tak byla skoro půlnoc. Sice ještě nastal konflikt při dohadech o tom kdo dojde pro uhlí cca 10 metrů, ale nakonec to vyřešil los (zase já). Přechod organismu do spánkového režimu okolo půlnoci a v teple byl dílem okamžiku.

Poslední aktualizace: 5.4.2005

Odpolední přechod Krkonoš na mapě