Peklem po povodni

Kam a jak jedeme?

Už den před výletem jsem objevil značku, po které jsme měli vyrážet. Byla modrá, kousek za řekou se měla napojovat na červenou. Značeno moc dobře nebylo, ale k rozcestníku jsme se probojovali. Dokonce ani u něj jsme se nenechali zmást a šli těch dalších sto metrů k dalšímu. Tam už byla směrovka na náš první cíl, podle dámského časopisu sen všech žen, údolí Peklo. Problém byl v tom, že jsme museli projít předměstím České Lípy, a to bylo dlouhé a nepěkné. Na mapě, kterou jsem používal, to tak strašné nebylo, měřítko 1:75000. Cesta konečně odbočila od silnice, obešli jsme rybník Dubina a konečně se ocitli v lese. Zatáhlo se. Když jsme dorazili k začátku kýženého údolí, spustil liják. Těsně předtím jsme viděli, jak parta mladíků balí tábor pod skalním převisem. Trošku si asi přispali. Ta skála (Skautská)byla asi nejfotogeničtější místo na trase, v lijáku ale ne. Nechtěl jsem mít zase nakapáno na objektiv, navíc byla tma. Na palouku byla informační tabule o krásách Pekla, rozcestník a který nám sděloval, že kráčíme po evropské turistické trase E10, kterou lze přejít skoro celý kontinent. Jen tak vedle tam byla cedulka datovaná dvacátým srpnem tohoto roku s informací, že soutěska je neprůchodná. Pršelo, cestou zpět bychom se zase ocitli v nehostinném předměstí, šli jsme dál.

Déšť ustával, cesta vedla roklí, skály se kolem pnuly, ale byla tma. Hatě, po kterých se dost často šlo, byly případnou velkou vodou netknuté, i když už svůj věk určitě měly. V jednom místě na nich ležel pěkně omšelý balvan, spadl asi před pěknými pár lety. Občas jsme přelézali popadané stromy, pořád to bylo schůdné. Až potom ten můstek. Velká voda, která se tu prý taky přehnala, mu asi pomohla, ale moc namáhat se nemusela. Dřevěné sloupky zůstaly jen po levé straně (kupodivu té návodní) zbytky těch po pravé, které vyčnívaly z vody, byly evidentně uhnilé. Přešli jsme, šlo to těžko, ale přeci. Chlapci bivakující pod převisem nás v tu chvíli dohnali, počkali, až jak dopadneme, potom přešli taky. Mostky nás čekaly ještě dva, už jsme vyhlíželi kudy se, když tak dostaneme do stráně (byla tu taková místa), když jsme potkali rodinku s malými dětmi. Cesta vpřed byla v pořádku. Před překážkou jsme je varovali, ale mladí manželé konstatovali, že dětem trocha dobrodružství neuškodí. Odešli jsme každý na svou stranu. Další mostek byl novější a i lépe udělaný, zachoval se. Za ním byla odbočka na kozí farmu, pomníček zdejšího disidenta, který tu skonal, a po chvíli i známky toho, že voda tu přeci jen trochu řádila.

Ono i sluníčko vysvitlo, zase šlo fotit. Dokonce i zajímavě „ornamentovanou“ skalku jsem už udržel.

Za posledním mostkem jsme neodbočili po pěšince do kopce k hospodě, pokračovali jsme po značce vedoucí do Zahrádek. Za osadou s podivným jménem Karby křižuje údolí trať viaduktem, který už je taky památkově chráněný.

Za viaduktem jsme se mírným stoupání dostali do parku zámku v Zahrádkách, jím potom na náves. Dozvěděli jsme se, že zámek vyhořel (střecha byla opravdu na druhý pohled provizorní) a obec shání peníze na opravu. Nějak jsme nepochopili proč, psalo se tam, že ho užívala snad Universita Karlova, člověk by předpokládal, že to vlastní stát. Kromě zámku tam byla i hospoda. Zvnějšku se to tvářilo jako sokolovna, zevnitř to bylo velmi hezky upravené. Připravovala se tam zrovna chlebíčková tabule, prý nějaká oslava. Dostali jsme hlad, chlebíčky nebyly pro nás a jinak se tam nevařilo. Dali jsme si pivo a podle rady se vydali hledat hospodu, kde se vaří. Měly tam být dvě, u hlavní silnice. Uvědomil jsem si, že jsem je viděl včera, když jsme přijížděli. Vyšli jsme tím směrem, zastavili se ještě na kafi v občerstvení ve skále, na chvíli opustili značku a za chvíli jsme byli na dohled obou restaurací. Bohužel taky na dost frekventované křižovatce. Trvalo nám poměrně dlouho, než jsme přešli (včetně dohadů, do které vlastně půjdeme). Zvítězila ta na druhé straně hlavní silnice, vypadala lákavěji. Na Staré poště se to jmenuje.

Později jsem se dověděl, že znalci, když se chtějí dobře najíst, jezdí sem až z Neratovic. Ani my jsme nebyli nespokojeni. Pavlína obdržela borůvkové knedlíky větší než tenisáky bohatě šlehačkou zdobené, já si dal hovězí na česneku s bramborovým knedlíčkem a špenátem. Vynikající.

Opět nás čekal přechod silnice, tentokrát jednodušší, auta tolik nejezdila. Po pár stech metrech jsme se znovu napojili na značku, silnici podešli a po asfaltované cestě pokračovali v cestě podél Novozámeckého rybníka. Byl dlouhý a velký. Z informačních cedulí jsme se ale dozvěděli, že byl mnohem větší, ale za posledních pár desítek let se poněkud zanesl a nakonec byl vyhlášen ptačí rezervací. Retenční schopnost se nám ale poněkud vytratila. O měsíc později, při dalších povodních, jsem se dočetl, že se rybník musí zase odpouštět, že to zaplaví málo obydlenou čtvrť České Lípy Dubice. Pokud se to opravdu uskutečnilo, stezka údolím Peklo asi vzala opravdu za své. Ten potok tudy vede.

Dnes jsme ale šli, za momentálně slunného počasí, po cestě, rybník moc vidět nebylo, byl za stromy, až později se ukázalo v dálce Jestřebí.

Cesta se od rybníka nakonec odchýlila a začala mířit k lesu. Výhled tu byl zase na jiný kopeček – Lysou skálu.

Vešli jsme do lesa, napojili jsme se na modrou značku a pod zatahující se oblohou došli k vesnici Srní. Dokonce i nějaké houbaře jsme potkali. V Srní začalo pršet, značka se na chvíli držela silnice. Vyhýbala se poměrně nově vzniklé velkopískovně, kterou jsem na mapě neměl. Za tímhle lidským výtvorem pršet přestalo, dokonce i sluníčko zase vyšlo. Cesta byla písčitá, čím dál víc písku končilo v mých botách. Jen sednout si kde nebylo, abych to mohl vysypat. Už to bylo moc dlouhé a jediným zpestřením byl obrázek ve skále. Jen jsem měl aparátek zapnutý na špatný režim, obrázek se moc nepovedl.

Z lesa jsme se vypotáceli ve vísce Okřešice, do Lípy už to bylo jen přes kopec lukami. Cesta byla poněkud podmáčená a místy rozježděná, ale k městu jsme dorazili. Dočkali jsme se mírného zabloudění, odbočku jsme úspěšně přehlédli oba, ale nebylo to tak hrozné. Prošli jsme zahradní čtvrtí k řece Ploučnici a tam byla u jakéhosi autosalonu konečně lavička, kde jsem si konečně mohl vysypat písek z bot. Ukázalo se, že jsme se ocitli na území, kterým Pavlína bloudila při ranním nákupu, trochu to tu znala. Předsevzala si dneska, že jdeme od hospody k hospodě. První byla zavřená (naštěstí, měli prý Svijany, ty nemusím). Přešli jsme řeku, a ona namísto k severozápadu, kde jsme bydleli, odbočila k východu a dovlekla mě k dalšímu podniku. Ten otevřený byl, alespoň zčásti (jídelna zavřená, výčep nikoli). Byla puštěná televize a Pavlína dokoukala nějaký romantický film. Piva jsem si dal dvě, koneckonců za třináct korun už je pivo rarita.

Za čím jedeme?

Šli jsme vlastně za utkvělou představou mé ženy, že každý výlet doporučený dámským časopisem musí být úchvatný. Bohužel dámy z časopisu si neověřily, jestli je ta cesta vůbec průchodná, zjistili jsme, že povodně byly dva týdny před jeho vydáním. Ale špatné to nebylo, krajina je krásná.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytovali jsme se na koleji místní školy. Ubytování ucházející, levné, ale trochu úklidu navíc by mu neuškodilo. Večeře den před výletem v restauraci doporučené místním knihkupcem nás moc neuchvátila, zato oběd v restauraci Stará pošta v Zahrádkách měl k dokonalosti pouhý vlásek.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Kraj je pěkný, za povodně nikdo nemohl, vlastně není na co si stěžovat. Snad jen moje žena měla připomínku při pohledu z osmého patra koleje:“Taková pěkná krajina a někdo sem na…. sídliště“. Hlavní silnice oddělující novou a starou část České Lípy nemá zrovna nehlučný povrch, dost to rušilo, i když jsme měli okna na druhou stranu.

Ostatní informace

Nedávno jsem viděl obrázky, na kterých byla cesta Peklem už opravená, snad nebyly ještě starší, než ty mé. Bude to tedy bez nepohodlí, za to méně dobrodružné.