Procházka centrem Velkých Karlovic

Kam a jak jedeme?

Po prohlídce Karolinky sedáme do busu a popojíždíme do blízkých sousedních Velkých Karlovic. Jak všeobecně známo, tyto jsou mezi lidem turistickým a lyžařským veleoblíbeným rekreačním místem, které se nachází v samém závěru údolí Vsetínské Bečvy. Katastr této obce patří dokonce mezi ty největší v naší republice, neboť zdejších asi 2 700 místních obyvatel žije v této oblasti roztroušeno na 82 km čtverečních ! Největší koncentraci domorodců samozřejmě najdete nejen v bezprostředním okolí historického centra obce -(odkud šplhá silnička přes valašský Olymp (Soláň) do Rožnova pod Radhoštěm), ale osídleny malými i většími osadama jsou tady všechny doliny Vsetínských vrchů a protějších Javorníků až nahoru ke slovenské hranici. Velké Karlovice jsou díky svým přírodním krásám a dosud zachovalým památkám lidové architektury mezi turistickými znalci pojmem. Já sám jsem tu byl už několikrát a dneska jedu ukázat svojí Janičce aspoň nepatrnou část této krásy, neboť ona se do těchto míst ještě nikdy nedostala ! Pro krátkou procházku touto obcí proto volíme už zmíněný historický střed obce, kde byly při ústí doliny Pluskovce a údolí Bečvy na začátku 19.století vystavěny dva kupecké domy. Dnes jsou sídlem známého Karlovského muzea, nedaleko odtud nalezneme překrásný dřevěný kostelík a jiné lidové roubené památky. Ve stejném stylu jsou zbudovány i novější penzionky a jiné novodobé stavby - vše obklopeno okolní překrásnou přírodou - takže všechno kolem možno shrnout do fráze : je to pastva pro vnímavý lidský zrak !

My s Janou jsme kvůli spoji nestihli poobědvat v Karolince a protože už máme hrozitánský hlad, rozhlížíme se napřed po nejbližší hospodě. Máme štěstí, naproti starým kupeckým domům se nachází stylová restaurace U Muzea. Nabízené menu překoná naše očekávání. V životě jsem neochutnal maso z krocana a tady nabízejí krůtí kapsu s brokolicí a bramborovou kaší. Tato krmě, zapitá pivečkem ( Jana měla čepovanou žlutou limonádu), je naprosto vynikající ! Pak přichází šok : číšnice nám přijde odnést vylízané talíře a jen tak mimochodem se mne zeptá : " Prosím vás, nejste náhodou z Brumova ?" Překvapením mi málem zaskočí : " To je na mě tak poznat ?!?" A ona se dál ptá : "A nejmenujete se náhodou František Lysáček ?" To už jsem vyvalený jak pojistka, dívám se na slečnu, ale nemůžu ji poznat a tak mi musí sama pomoct. Je mnohem mladší než já a chodila u nás v Brumově k sousedům navštěvovat babičku. Ale tehdy byla žabcem sotva 12 járů starým ... Od té doby jsem ji už pořádně neviděl. Ona si našla tady ve Velkých Karlovicích přítele a žije tu už čtvrtým rokem. A to, že jsem ji nepoznal - (a ona mne ano) - svědčí o dvou věcech : za 1.: sice jsem o nějaký ten pátek starší, ale zatím jsem ještě moc strašlivě svoji vizáž "stářím" nezměnil. Druhá věc je daleko horší - studem se mi až orosila líc a nelibostí svraštilo čelo, ale už je to tak : mám HOSIPA jak HROM ! ( Pro ty, kdož nevědí co je to Hosip, tak vysvětlení - to je taková ta strašlivá nemoc, kdy v rozpuku životních sil a blahodárně působící "druhé mízy" přijdete na to, že SI HOuby Pamatujete !! V jiných krajích se tomu říká jinak - není to sice choroba smrtelná, ale vy "znalí" my dáte za pravdu, že je to nemoc bolestivá ... a co se u ní člověk nachodí ... )

Tož nic, dopapat, dopít, rozloučit se s krajankou a rychle pryč ! Zatím mi to snad ještě trošku "pálí" a tak honem - než se to zhorší - ukázat Janě sousední Karlovské Muzeum ...

Za čím jedeme?

Muzeum je bohužel zvenčí zavřené a tak se jdeme podívat do jeho areálu, kde vidíme pěkné vyřezávané sochy. Za druhou budovou dokonce narazíme na unikátní soubor dřevěných klátů ( včelích úlů ). Tož za takovouto sbírku by se nemuseli stydět ani v Rožnovovském skanzenu !) Procházíme si to tu, fotíme a jediné, co se nám opravdu nelíbí je, že pozadí této překrásné práci lidových umělců tvoří už za plotem areálu Muzea nevzhledná stěna budovy z vlnitého plechu, patřící nějaké firmě. Když procházíme okolo vstupu do muzea - (je v něm i Íčko) - vycházejí z něj dvě paní, zaměstnankyně Muzea a my se dozvídáme, že když vevnitř probíhá prohlídka exponátů, venkovní vchod někdy bývá uzavřen. Zvou nás na prohlídku, ale museli bychom nějakou dobu čekat ... Protože už nemáme příliš mnoho času a chceme si ještě v okolí něco prohlédnout, tak si návštěvu Muzea necháváme na příště. Janě se totiž v tomto kraji tak zalíbilo, že chce, abychom sem jeli příště aspoň na pár dní - a já určitě nejsem proti ! (A tak všechny ty skvostné exponáty, jakými jsou např. různé druhy valašského pracovního náčiní, kroje, ukázky skla z dávno zaniklých skláren,výstavu soudobého výtvarného umění a jiné uvidíme až někdy příště !)

Kousek nad areálem Muzea se potkáváme s velmi zvláštním druhem šedého kocoura a pak už vcházíme na starý barokní hřbitov, uprostřed něhož se nachází pozdně barokní kostel. Na tom by možná nebylo nic až tak pozoruhodného, takových přece u nás máme ! To ano - ale tento je celičký vystavěn ze dřeva - (a to prosím bez jediného hřebíku !) Monumentální stavba má přitom půdorys kříže a nad střechami v samém středu ční k nebesům jedna věžička se dvěma zvony. Kostel zasvěcený Panně Marii Sněžné byl vystavěn r. 1754. Interiér byl původně bez nátěrů, až před koncem 19.století byl natřen bílou olejovou barvou a r. 1928 byl použit nátěr, který zde uvidíme i dnes. Podlaha byla původně dřevěná, v průběhu věků a díky větším finančním možnostem byla proměněna na současnou dlažbu. Zajímavé jsou krásné skleněné lustry - ty dostal kostel darem od jednoho žida, jmenoval se Salomon Reich a byl to majitel skláren v sousední Karolince ( tehdejší Karolinině huti). Součástí kostela je i dřevěná fara.

O něco výš přicházíme k žel.zastávce Velké Kralovice střed. Jana je už uondaná a sedá si na lavičku. Vlak nám jede až za 40 minut a tak ještě jdu na krátký průzkum údolí Pluskovec. V délce asi 0.5 km proti proudu stejnojmenného potoka postupně míjím dva stylové penziony nabízející ubytování v "pravé" valašské roubence a nakonec narážím i na větší malebnou usedlost. V těchto místech se údolí více otevírá a z dáli mi na pozdrav kynou vrcholky hlavního hřebene hor : "Tož nashledanú negdy příště, milé Javorníky, ale já už sa včil mosím vrátit na vlakovů zastávku za mojú robů ..."

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Všem můžeme doporučit výborné jídlo v restauraci U Muzea, výběr stravy je opravdu bohatý a ceny dosud "lidové".

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

My jsme měli tento den naprostou smůlu na počasí : tady ve Velkých Karlovicích bylo velmi podivně zatažené nebe, které se přes mraky ven skoro neprodralo a navíc jsme musely všechny atraktivní místa fotit proti světlu, takže všechny naše fotografie dopadly naprosto katastrofálně a bez úpravy fotoprogramem by jsme museli k naší lítosti většinu smazat !

Přes to všechno je tu ale vždycky krásně, čehož budiž důkazem moje manželka : i přes svůj věk podlehla šarmu tohoto valašského koutu - a ona se do něj na první pohled ZAMILOVALA !!!

Ostatní informace

Ceny vstupného do muzea jsme si nevšimli a v restauraci bylo jídlo za velmi slušné ceny.