Skřítek, hraniční kameny a jejich černí bratři („horní“ Černé kameny)

Kam a jak jedeme?

Východiskem naší cesty je motorest na známém sedle Skřítek, které odděluje Hrubý Jeseník od Hraběšické vrchoviny. Začínáme tedy v nadmořské výšce nějakých 874 metrů. Té můžeme dosáhnout za pomoci automobilu, motocyklu nebo autobusu, ale také výrazným zapojením dolních končetin, tedy pěšky nebo na kole. My jsme tentokrát zvolili možnost autodopravy, a proto jsme již z parkoviště u motorestu dál šlapali po svých, a to po souběhu modré a zelené TZ. Pro cyklisty platí i varianta pokračovat dál na kole, ale to je časem potřeba odstavit. Protože většina cesty vede takřka po vrstevnici, je to hlavně kvůli možnosti kochat se. Stoupání přijde jen jednou a při něm překonáme většinu z převýšení, které představuje celkem nějakých 90 výškových metrů. Počasí nám přeje, jenom intenzita větru je nějaká zbytečně vysoká … a jen tak pro upřesnění: jsme na začátku druhé poloviny letošního dubna.

Po kilometru chůze dorazíme k rozcestníku Pod Bílým kamenem, kde nás přestane zajímat zelená (pro někoho to může být obzvláště těžké) a vydáme se po modré TZ směr Rabštejn. Tento rozcestník nás také poprvé a naposledy upozorní na to, že máme dávat pozor na nějakou neznačenou pěšinu. V tomto případě je jednoduchá pomoc: ve chvíli kdy se naše cesta zlomí Doprava (je to asi hodně necelý kilometr) a značená cesta vede rovně, ale evidentně užší pěšinou, jsme na správném místě. Doporučuji nevyrazit hned Doprava a vzhůru, ale na chvíli se vydat doleva směrem k nedaleké silnici, spojující Šumpersko s Bruntálskem. Po krátké cestě, která ústí přímo u hraniční tabule obou okresů, se totiž nachází první „hejno“ hraničních kamenů. Jedná se o označení hranice janovického panství a na tom nejstarším je jasně čitelný letopočet 1669. Ten nejzajímavější kámen vás však čeká až o něco výše. Na jeho odvrácené straně (neboli Dark Side jak vědí všichni fanoušci Pink Floyd) najdete kromě letopočtu 1674 i žerotínského lva.

Za čím jedeme?

Po chvíli již přijdeme ke stromu, na který jsou přitlučené bílé plastové šipky. Náš směr je označen jako SKÁLY a za chvíli dojdeme ke "kvarcitové skalní dědince u vrcholového hřebenu", o které jsme se domnívali, že se jedná o Bílý kámen. Z omylu mě vyvedl až Franta s tím, že jsme byli asi o 150 metrů vedle. Tato bezejmenná kamenná souprava je tedy tvořena několika skalkami a pár velkými kamennými koulemi. Skály jsou sice mezi stromy, ale za zdržení určitě stojí. Problém je při focení, protože kontrast světla a stínu byl – i díky stále sílícímu větru - opravdu hodně divoký. Následuje poslední hraniční kámen, tentokrát z roku 1740. A za chvíli jsme u cíle naší cesty. Nejprve nás čeká takové menší kamenné moře ve svahu a nějaké ty výhledy směrem na Břidličnou horu a Ztracené kameny. Chvíli se pokocháme, spočineme, uděláme ještě pár kroků mezi stromky a zůstaneme stát … teď nevím jestli napsat v němém úžasu nebo s otevřenou hubou.

Vrcholové skály a kolem rozlehlé kamenné moře, délka do 200 metrů, šířka určitě přes 50 m. Výhledům směrem k Šumperku a Kralickému Sněžníku sice brání opar, ale i tak se nám tady hrozně moc líbí. Ze spodních částí kamenného moře se pokouším o panoramatické snímky, z vrcholových skal to prostě nejde. Fouká už s takovou silou, že se nahoře nedokážu udržet v poloze stojmo. Takže alespoň pár momentek a hodně se kochat. Skály poctivě obkroužíme a chystáme se pomalu zpátky. A – jak říká klasik – ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, už dlouho se mi nikde tak nelíbilo jako tady. Je to zřejmě dáno tím, že je toto místo takovou oázou klidu. Na Ztracenky se vypravily početné skupiny turistů, na cestu neznačenou se nikdo moc nehrne. A na ten všudypřítomný opar jsme si také letos už tak nějak zvykli. Navštívili jsme v uplynulých týdnech několik rozhleden a výhledových míst, ale jasný obzor jsme ještě neměli nikde.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Kapitola o stravování se tentokrát hodně kryje s tou další, v tomto případě s částí nelíbilo (i když chuťově si rozhodně stěžovat nemůžeme). A to silně ... a přitom jsme se stravovali nadvakrát. První kolo jsme zvládli v motorestu na Skřítku. Na polévku jsme – v určitě ne plné restauraci - čekali přes půl hodiny (sice byla dobrá, ale inzerovaná dršťkovka došla a dostali jsme zelnou) a za tu dobu bych sám nalil polévku snad celému 2. ukrajinskému frontu. Ve finále za dvě polévky s rohlíkem, jedno pivo a jednu kofolu 140,- Kč není zase tak málo. Poté jsme se ještě stavili na Rybářské v Rudolticích. Martina pstruha, já malý kousek candáta, oba minikrajíček chleba a jedno pivo na půl. A v součtu se Skřítkem jsme byli téměř na pětistovce. Nechápu, proč se potom všude někdo diví, že lidé chodí méně do restaurací a že Češi konzumují málo ryb …

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Zápornou část jsem popsal v části stravovací, pozitiva však jednoznačně převažují. Líbila se nám zejména absence davů lidí (dokonce jsme potkali více cykloturistů než klasických „pěšáků“) a krása, velebnost i majestátnost okolní přírody. A Černé kameny jsou svým způsobem nezapomenutelný unikát, který upoutá snad každého (například ze Zlína šly o tomto místě také jen samé kladné reference). Nám se zde líbilo opravdu hodně a to už jsem na Turistice pěl ódy na jejich menší a níže položené příbuzné nad Sobotínem.

Ostatní informace

Vstupné zde žádné platit nebudete, veškeré náklady tvořily Doprava, jídlo, pití a nové komponenty fotoaparátu (nezáviďte, někteří, jen jsem si raději koupil novou paměťovou kartu). Cestou ze Skřitku doporučuji neminout zajímavou dřevěnou kapli sv. Jana Nepomuckého, která se nachází v sobotínské části Klepáčov (mezi Ztracenkou a Skřítkem).