Úterý a okolí

Kam a jak jedeme?

Na výlet se šlo do Bezdružic. Ještě někdy v půl desáté, když jsme vyráželi, byly na teploměru u jedné z chalup mínus tři stupně.

Šli jsme po zelené značce. V propagačních materiálech městečka upozorňují na tradiční Úterskou padesátku, která se jde někdy začátkem léta a právě tudy. Od té doby tu ale zřejmě nikdo nešel. Cesta údolím Úterského potoka, ač dobře značená, se velmi rychle změnila v zarostlou pěšinu, přes kterou volně protékaly potůčky z pramínků ve svahu. Až po pár kilometrech se pěšina změnila zase v cestu. Tedy vlastně rozcestí. Značka nás hnala naprosto nelogicky a v rozporu s mapou opačným směrem, než jsme chtěli. A navíc byl v cestě potok bez lávky. Alespoň výhled do údolí byl pěkný.

Potok jsme nepřecházeli, vrátili jsme se a vyrazili směrem, kterým jsme jít chtěli. Po chvíli jsme narazili i na tu správnou značku, tentokrát modrou. Byli jsme v údolí Nezdického potoka. Bylo skoro poledne a ještě tu byla jinovatka.

Začalo se oteplovat, cesta údolím byla příjemná, dokonce i malebné skalky tu byly.

Vzápětí nás ale značka zahnala Doprava, zase po neprošlapané pěšině, která od do pochodu už zarostla. Dorazili jsme k silnici. Měli jsme dvě možnosti, odbočit po ní a v Bezdružicích být za chvíli, nebo jít po značce. Ta to brala oklikou. Byli jsme hrdí, šli jsme po značce. Ona totiž vedla ze začátku po pěkné letní cestě. Ale jen do blízkého kempu. Tam bylo i občerstvení. Motala se kolem holčička s pejskem a hlásila nám „že tatínek má jen kafe a pivo, ale má otevřeno“. Šli jsme dál, oni nás doprovodili až na hřiště, které ke kempu patřilo. Pejsek by možná šel dál, ale byl naštěstí odvolán. Musel hlídat holčičku a ta dál než na hřiště nesměla.

Za hřištěm ještě pokračovala slušná, i když podmáčená cesta napříč loukou. Snad jen náhodou jsem si všiml, že v louce ční sloupek se značkou. Pavlínu jsem musel dost přesvědčovat, aby se k němu vydala. Dorazili jsme k potoku, lávka tu byla a za ní dvě možnosti. Buď do kopce lesní cestou, nebo podél potoka po značce. I tahle cesta byla slušná. Šli jsme po ní. Napůl jsme kopec obešli, značka nás vyhnala po pěšině nahoru a za půl hodiny jsme byli na oné lesní cestě, kterou jsme pohrdli. Netěšili jsme se z ní dlouho. Značka chtěla znovu doleva a do kopce. Škoda, že pěšina byla pro změť spadaných větví, kopřiv a ostružin v podstatě neprůchodná. Obešli jsme to po okraji lesa. Nebylo to o moc pohodlnější, ale přeci jen. Nakonec jsme zase došli na značku, po ní jsme se dostali na tu silnici, po které jsme nechtěli jít. Ale byly tam místy pěkné výhledy na okolní kopečky.

Bezdružice byly sídlem proslulého velmože Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Zbyl tu po něm hrad přestavěný na zámek. V zámku je paní domácí doporučovaná restaurace. Chtěl jsem Pavlíně udělat radost, šli jsme tam. Bylo to hogo fogo, ale moc jsme si nevybrali. Polévka cibulačka, minutky, na které nebyla chuť, snad jen ten předkrm, nakládaná rybí filátka. Objednal jsem si, Pavlína si dala totéž. Musel jsem sníst i polovinu její porce, bylo to slané a mastné. Pavlína se před zámkem dorazila nějakým pišingrem, já pak litoval, že jsme radši nešli do hospody na kraji náměstíčka, kde jsme se stejně museli stavit, abychom spláchli slano a mastno. Měli tam dobré pivo a vypadalo, že i slušně vaří.

Vraceli jsme se po silnici. Bylo to pár kilometrů a mapa slibovala, že bytu mohly být hezké výhledy. Byly. Třeba neočesaná jablůňka, hájky v lukách, nebo kopečky na protější straně Úterského potoka.

Pavlína i zralé a ještě nezmrzlé švestky objevila. Mně ale trápila filátka. Opravdu byla mastná. Do penzionu jsem je ale donesl.

Za čím jedeme?

Podzimní příroda v místech, které jsme vůbec neznali, byla jen jedním z důvodů výpravy. Chtěli jsme také trochu pozapomenout, že jsme přišli o věrnou kamarádku Ťapku, která nás opustila ve věku čtrnáct a půl roku.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v Úterý bylo pěkné, ale přeci jen stavěné na teplejší období. V městečku byla jen studená kuchyně a restaurace na zámku v Bezdružicích nás vysloveně zklamala. Hospůdka na náměstí vypadala lépe.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Příroda krásná, jen značení by mohlo být poněkud lepší, podvakrát jsme se museli spoléhat pouze na smysl pro orientaci.

Ostatní informace

V Bezdružicích na zámku nějaká expozice je, ale nenavštívili jsme ji, výše vstupného nám tedy zůstala utajena. Už bude zase určitě jiná, byl to rok 2009.