Velebit – výstup na Veliki Vitrenik

Kam a jak jedeme?

Velebit v severní Dalmácii má tvar nepřehlédnutelné hradby hor vedoucí od severozápadu k jihovýchodu. Nejvyšším vrcholem je s nadmořskou výškou 1758 metrů Vaganski vrh. Toto vyprahlé vápencové pohoří, které dosahuje úctyhodné délky 145 km, patří k největším horským pásmům v Chorvatsku.

Největší řekou Velebitu je krásná Zrmanja, která ústí do Novigradského moře. Její nejkrásnější částí je asi horní tok mezi vesničkou Ervenik a přehradou Moškovci, na kterém se nachází řada peřejí, kaskád, vodopádů a říčka se zařezává mezi stěny hlubokého kaňonu. Řeka je známá také tím, že se tady natáčely některé scény filmů, jehož slavným hrdinou byl Vinetou.

Pohoří je typickou krasovou oblastí s mnoha „skrytými“ prohlubněmi, které střídají skalní bělostné věže. Velebit ale patří k také málo prozkoumaným oblastem. Například až v roce 1994 zde byla objevena nejhlubší chorvatská jeskyně Lukina jama hluboká 1392 m. Jeskyně je současně i devátou nejhlubší jeskyní na světě.

Smutnou stránkou Velebitu je Chorvatsko-Srbská válka. Severní svahy jsou dodnes na mnoha místech zaminované.

Za čím jedeme?

Dámy bloudí

Kluci nejsou večer naladěni na žádnou procházku, tak se prozkoumat okolí vydává pouze dámská část skupiny. Je sice už půl sedmé, ale nad kempem se tyčící Veliki Vitrenik nevypadá, že by byl daleko. Podle mapy na něj dokonce vede turistická značka.

Hned v úvodu zahlásím, že v mapách se moc nevyznám a vrstevnice si pletu s označením železnic. Háňu to však od dalšího výstupu neodradí. Dokonce ji ani nevadí, když bloudíme už pár set metrů za kempem. Nakonec skončíme na nově budovaném a moderním hřbitově, nad nímž se tyčí obrovský bílý kříž. „Tak to je ten kříž, co je zaznačen v mapě,“ zajásám a spolu s Háňou se mezi prázdnými i plnými hroby proplétáme nahoru ke kříži. A vida, hned za ním vede lesní cesta. „Tak to jsme správně, to je takhle cesta na mapě,“ potvrzuji pohledem do mapy správnost svého úsudku. „A za chvíli by měla být odbočka na vrchol,“ dodávám. A tak pokračujeme dál a skutečně, v jednom místě objevujeme něco jako náznak turistické značky. Dokonce nacházíme i prázdnou barvu od plechovky. „Výborně, tak to je ta odbočka,“ pochvaluji si a nedám na Haniny pochybnosti: „Vždyť to vypadá, jako by tady někdo cákal barvou schválně.“ Já jsem však nadšená, že jsem narazila na značku. Stoupáme vzhůru na Vitrenik cestou necestou, tedy spíše necestou. Po obrovských balvanech přeskakujeme a přelézáme výš a výš a radostně si výskáme, když narazíme na další červený cákanec, který považujeme za značku. Značky však mizí. „Ale což, když půjdeme pořád nahoru, tak tam vylezeme,“ povzbuzuji Háňu. A tak přelézáme dál a dál menší a větší šutry, brodíme se mezi trnitými keři. Náhle si však uvědomím, že jsem četla varování o zaminování Velebitu směrem na Paklenici. Nášlapných min tu má být mraky jako pozůstatek docela nedávné války a vůbec se v této oblasti nedoporučuje scházet z turistických cest. Okamžitě se začneme opatrně vracet, a jakmile jsme zpět na cestě, tak si obě zhluboka oddechneme.

Konečně správná cesta

Od dalšího postupu nás to ale neodradí. Je ale fakt, že jsme ztratily minimálně půl hodiny a brzy začne zapadat slunce. Jdeme ale dál s tím, že nejpozději v osm hodin to otočíme, abychom se aspoň za šera dostaly zpátky do kempu. Po pár set metrech narážíme na skutečnou značku, která vede k vrcholu Velikého Vitreniku. O tom, že se nejedná o cákance nějakého dobráka, ale o opravdovou značku už není pochyb. Stoupáme pohodlnou pěšinou vzhůru a moře pod námi je stále hlouběji. V malých serpentinách docházíme k malé kapličce. Tak to bude ten křížek, který je zaznačený na mapě. Značka vede vzhůru k vrcholu a my stoupáme také. Vrchol máme skoro na dosah, jenže právě odbíjí osmá hodina. Musíme se vrátit. Na vrchol je to možná deset minut.

Škoda, musíme to otočit. Mrzí nás to, ale nedá se nic dělat. Začínáme sestupovat stejnou cestou. A až při sestupu si všímáme, že procházíme přes mirily. Cestou nahoru jsme si jich vůbec nevšimly.

Mirila – hrob duše typický pro Velebit

Mirila je vlastně pohřební rituál, který byl typický pro pastevce žijící v oblasti Velebitu. Rituál probíhal tak, že nebožtíka jeho blízcí uložili na máry, ke kterým ho pevně přivázali. Čekala je totiž cesta, která začínala při východu slunce a vedla velmi těžkým a mnohdy takřka neschůdným terénem. Tělo neslo osm mužů, kteří nesměli máry položit na zem, ať byl terén sebevíc náročný. Nosiči se mohli pouze střídat.

Se zemí se mohly máry setkat pouze na místě zvaném mirila, což je vlastně hrob duše. Většinou se toto místo nacházelo v půli cesty mezi vesnicí, odkud nebožtík pocházel, a horskou chaloupkou, kde pásal dobytek nebo pěstoval nějaké polní plody. Pozůstalí se snažili, aby se jednalo o místo s pěknou vyhlídkou. Mrtvý byl uložen na zem tváří k východu slunce. Tělo bylo změřeno a jeho délka je označena dvěma menšími kamennými deskami, které směřují kolmo k zemi. Jeden kámen se nachází u hlavy, druhý u nohou. Takto se příbuzní a přátelé postarali o poslední odpočinek duše zemřelého. Tělo, již bez duše, se pak odneslo zpět do vesnice, kde bylo uloženo do hrobu.

Později se mirilo ještě upravilo, a to tak, že podle šířky zemřelého se mezi dva kolmé kameny umístily ploché desky odpovídající šířce těla.

Po krátké prohlídce miril musíme spěchat dolů. Začíná se pomalu stmívat. Nikde už nebloudíme, přesto do Starigradu přichází již za tmy.

Pánský výstup na vrchol je úspěšný

Druhý den odpoledne se rozhoduje pro výstup na Veliki Vitrenik Zdenda. Docela se mu líbilo naše vyprávění, přestože jsme na vrchol nedolezly. Kryštofa ani Štěpána výstup neláká, tak zůstávají u moře, takže Zdenda vyráží nahoru sám. Na rozdíl od Markéty se v mapách vyzná, takže s najitím cesty nemá nejmenší problém. Větší starosti mu dělají zmije, protože se hadů bojí. Také se během výstupu několikrát otočí a uvidí, jak se půlmetrový šedý had s hnědou klikaticí na zádech plazí po cestě.

Z vrcholu si užívá nádherné výhledy jak na Velebitský kanál, který má jako na dlani, tak i na druhou stranu na dominantní stěnu kuku Aniča či nejvyšší vrchol Velebitu Vaganski vrch. Cestou dolů se také zastavuje u miril, aby si je prohlédl. Dolů do kempu se vrací po třech hodinách.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování: http://www.villa-popo.com/

Tento kemp příliš nedoporučejeme. Ceny uvedené na webových stránkách kempů neodpovídají skutečnosti. Často bývá kemp hodně přeplněný. Výhodou je možnost využití Lednice.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Veliki Vitrenik je krásný výhlídkový a liduprázdný vrchol, na který se lze dostat běžnou turistickou cestou i s dětmi nebo lezeckými cestami různých obtížností.

Ostatní informace

Aktuální ceník vstupného do Národního parku Paklenica: http://www.paklenica.hr/