Výlet na Velký Polom a hledání Jestřábího vodopádu.

Kam a jak jedeme?

Cesta na tajemný Velký Polom, snaha o prohlédnutí některých skalnatých nebo kamenných útvarů v okolí Muřinkového a Burkova vrchu a k tomu jako doplněk (pokud budu mít energii a čas) některé potůčky o kterých hádám, že by s velkou pravděpodobností měli být výrazněji zařezané v terénu. Měl jsem to štěstí vidět několik beskydských „potůčků“ a vím, že přístup k nim nikdy nebyl úplně snadný. Skoro bych řekl, že tyto výlety patřily k těm nejobtížnějším. Jako to nejzajímavější co jsem chtěl vidět a ještě tam nikdy nebyl, tak to měl být vodopád na Jestřábím potoku. A také se mi poněkud zastesklo po drsných krajích a proto na cestě nemohl chybět „hřebínek“ Velkého Polomu. Protože při poslední návštěvě, kdy jsem šel z Visalají až do Mostů u Jablunkova, bylo už na Muřinkovém vrchu hodně šero a fotky moc dobře nevyšly, tak jsem si řekl, že nyní bych mohl mít třeba více štěstí.

 

https://www.turistika.cz/vylety/odpoledni-a-vecerni-vylet-z-vlcich-skal-pres-nocni-velky-polom-az-do-mostu-u-jablunkova/detail

 

Tehdy jsem psal, jak mě svou velikostí Velký Polom „dostal“. A i když jsem toto psal, tak jsem věděl, že zatím ukázal svou přívětivější stránku. Ve své podstatě byl tento pochod, i když již v noci, zcela pohodový. Na druhou stranu, jen párkrát jsem zažil tato místa při vysloveně krásném počasí. V mé paměti zůstává tyto oblast právě díky počasí, ryzímu charakteru krajiny a její celkové náročnosti i tajemnosti jako místo s nesmírně silnými okamžiky, které se velice hluboce vryjí do paměti. Asi mě spousta lidí, kteří mají rádi ušlapané a pohodlné cestičky, nepochopí. Ale já potřebuji tyto silné příběhy, které je nutné skutečně zažít (prožít), jako sůl. Jako koření, kdy se zapomene na všechny ostatní problémy, protože v daný okamžik člověk myslí jen na to nejpodstatnější. V mnoha případech jsem rád když únavou „došmajdám“ na nádraží nebo autobus, kde už nemusím nic. Unavený, ale se zážitky na které se jen tak nezapomene.

 

Právě Velký Polom nabízí velmi blízký pohled na beskydskou divočinu a to aniž by se musel udělat jediný krok ze značené cesty. Přiznám se, že jako vždy, tak i teď ně tak chytl, že jsem opět nevěděl co fotit dříve. Počasí vytvořilo atmosféru tajemna a sychravo lezlo až do morku kostí. No, především na konečky prstů ve kterých jsem měl foťák. A bylo mi bylo naprosto jasné, že tento velekopec klidně může vytvořit mnohem, mnohem drsnější podmínky.

 

Ale zpět k začátku cesty. K této legendě beskydské nespoutanosti jsem vykročil po již známé červené turistické trase z vlakového nádraží v Mostech u Jablunkova. Zde se pomalu začne po asfaltové cestě stoupat nahoru k chatové oblasti „Zuzana“. Jak jsem zde šel naposledy (ve směru z Mostů nahoru), tak jsem červenou trasou procházel o sto možná dvě stě metrů severněji. Možná se mýlím, díky kůrovci se charakter lesů velmi výrazně mění, ale tehdá jsem ve vyšší části podlézal, případně přelézal padlé stromy po velké vichřici, která se zde před nějakou dobou přehnala. Vývratů bylo tolik, že si to „kličkování“ pamatuji dodnes. Ztratil jsem na tom poměrně dost času, ale nakonec i tehdy byl výlet velmi úspěšný a pivo v Bocanovicích bylo poctivou odměnou. To ovšem bylo již před více lety. Nyní bylo hlavním cílem dostat se k Velkému Polomu a podle času, kdy tam budu se uvidí dále. Přicházím k rozcestníku „Kyčera pod Skalkou“. Vícekrát jsem šel po červené k chatě „Skalka“ a tak nyní jsem to zkusil naopak po „zelené“ cyklostezce. Navíc na rozcestníku byla oběma směry uváděná stejná vzdálenost a tak jsem s představou, že nebudu muset stoupat asi 50 výškových metrů a ušetřím tedy čas i energii, vyrazil tímto směrem. Když se podívám do mapy, tak je to oklika kolem vrcholu a je delší než kdybych šel po červené. Potvrzením bylo i to, že se mi šlo vcelku dobře a myslel jsem si, že jsem se příliš neloudal. Překvapením bylo když jsem se na dalším rozcestníku, již pod chatou „Skalka“ potkal s turisty se kterými jsem se loučil pod rozcestníkem „Kyčera pod Skalkou“ a určitě nešli tak rychle jako já. :-) Inu asi bych zde byl po červené rychleji.

 

Na mé „zkratce“, občas padlo pár kapek, v některých okamžicích i více kapek :-) a vítr naznačil, že umí… Počasí bylo klasicky tajemné – sychravo a ne úplně vlídno. Za chvíli procházím pod sjezdovkou a pod vrcholem Kostelky. Snad to nikdo nikdy nebude potřebovat, ale ve svahu o něco níž se nachází stanice horské služby, která by měla mít víkendový provoz. Klesám z kopce a mlha houstne. V údolí přecházím modrou turistickou trasu prudce stoupající z Dolní Lomné kolem nádherné, mohutné a až 12 metrů vysoké skalní věže „Severka“ až do tohoto místa vedle sjezdovky a dále na opačnou stranu dolů neméně krásnou krajinou směrem ke slovenským hranicím s asi největší geologickou zajímavostí v bývalém pískovcovém lomu v „Megoňkách“. Odtud je to už jen pár set metrů ke „Kamenné chatě“ a rozhledně „Tetřev“. Za celý tento den zde byla mlha si nejhustší. Nějak nemám štěstí abych rozhlednu viděl za krásného počasí. Byl jsem zde když bylo spousta sněhu a mlha, nyní když nebyl sníh, ale mlha stejně „kvalitní“ a také po tmě, kdy jsem viděl opět spíš jen siluetu, než jasné obrysy. Toto vše je jen předehrou ke kráse kterou uvidím za pár okamžiků při stoupání a pohybu po táhlejším hřebeni Velkého Polomu. Někdo by možná spíš řekl hnus, protože krajinka není ani v nejmenším upravená jako například v některých CENTRECH „Turistiky“. Ti kteří mají rádi snadné pohodlně cestičky nejlépe s pojízdnými schody, parkovišti a hospodami těsně u vrcholu, kde po vydatném obědu ujdou pár kroků, udělají pár fotek na vrcholu a budou se cítit jako VELETURISTI, zde nadšeni určitě nebudou.

 

Spíš lidem, kteří se sem vydají, zaručím drsné a ještě drsnější podmínky, sychravo, nevlídno, déšť, sníh a mráz a to zdaleka nemusí být vše co dokáže tento nádherný kopec vytvořit. A ten, kdo má rád místa kde vidí, že příroda má ještě spoustu věcí „ ve svých opratích“, tak určitě bude nadšen. Bude mě za tento nápad proklínat, bude sebe proklínat, že sem vůbec šel, ale i přesto si nechá mrznout konečky prstů v mrazu, dešti a větru protože tuto neopakovatelnou atmosféru jen tak každý den nezažije. A zde ji skutečně může „vychutnat“ až do morku kostí. Na co bude nepochybně ještě dlouhou dobu s láskou vzpomínat!

 

Červená turistická trasa ve většině míst kopíruje česko-slovenskou, mému srdci blíž a přesněji spíš moravsko-slovenskou :-) hranici a to prakticky od Gírové přes Mosty u Jablunkova, Skalky a Severky, Velkého Polomu, Muřinkova vrchu, dále kolem Malého Polomu až na Sulov, Doroťanku, hraniční přechod na „Konečné“, Bobek, Lukavici, Polanku a chatu Kmínek, Masarykovu chatu před Bumbálkou a mnohem, mnohem dále.

 

Těžko výrazněji popisovat Velký Polom, lépe je jej zažít. Hřebenovou značenou trasu obklopuje z obou stran přírodní rezervace. Na severní části „česká“ a na jižní „slovenská“. To co je vidět z jediného veřejnosti přístupného místa a to právě z této turistické trasy jsou padlé, mnohdy i velmi staré stromy, velmi často je vidět i jejich zbytky, které se i tak hrdě tyčí jako jakési tajemné hroty mířící někam vysoko do nebe. Z některých kamenných „ostrůvků“ je vidět i do údolí, do nepopsatelně tajemně uspořádaně-neuspořádaného „chaosu“. Do míst, kde je vše možné a jen fantazie může rozehrávat nejtajemnější příběhy hodné těch největších romanopisců starých časů. Kdy si čtenář mohl jen představovat jak ty neznámé světy asi vypadají. Každý kdo se zde vydá a bude chtít se „jen“ dívat kolem sebe může toto zažít. Pocit dokonalosti divočiny může snad hatit jen motorová pila lesníků, která turistickou cestu „vyčistila“. Pokud by zde padlé stromy zůstaly jak dopadly, tak by se představa divočiny přiblížila snad dokonalosti. Na druhou stranu chápu, že většina lidí až tak po divočině netouží a začali by vytvářet nové cestičky a zkratky, což by určitě nebylo ve prospěch klidu v těchto místech.

 

https://www.youtube.com/watch?v=T0Y4hEnz_OQ

 

Kousek za vrcholem Velkého Polomu začne cesta opět podobně jako když na začátku stoupala, tak tady začne prudce klesat až ke kamenné kapličce na Muřinkově vrchu. Můj prvotní plán bylo pokračovat ještě dále a dostat se k některým skalním útvarům nebo korytům potoku v této oblasti. Ale protože jsem se na Velkém Polomu „poněkud zapomněl“, tak jsem si jen v duši popřál ať se lidem kolem mě daří a obrátil zpět po stejné cestě na vrchol a dále až ke Kamenné chatě, kde jsem měl pokračovat k další, možná ještě tajemnější části výletu. K cestě k Jestřábímu vodopádu. Nikdy jsem tam nebyl a nikdy jsem k němu ani nešel. Mohl jsem jen hádat jak „nesnadná“ cesta to bude.

 

Nejprve jsem ovšem musel „zdolat“ Velký Polom. Teď už to bylo lepší. V opačném směru jsem se snažil natáčet a fotit co se dalo a v mnoha místech již konečky prstů prosily o slitování, což je asi i na některých videích vidět. To co jsem v dávnějším výletu bral jako šílené stoupání jsem teď „vyletěl“ bez jakýchkoliv problémů. Jako zajímavost, které jsem si tehdy asi ani moc nevšiml byl několik metrů vysoký menší (kratší) mrazový srub kolem něhož se „obtáčela“ turistická trasa. Podle mapy by měl být již mimo oblast přírodní rezervace. Po chvíli se dostávám ke dvěma hezkým „miniskalkám“, přesně k těm, které byly posledními fotkami odpoledního výletu ze Sulova až do Mostů u Jablunkova.

 

https://www.turistika.cz/vylety/odpoledni-a-vecerni-vylet-z-vlcich-skal-pres-nocni-velky-polom-az-do-mostu-u-jablunkova/detail

 

Teď už ukazuje VELEKOPEC svou vlídnější stránku, i když ke konci, chvíli před sestupem mi ještě do tváře nažene studený vítr, abych „náhodou nezapomněl“. :-) Asi tak nějak věděl co mě ještě bude čekat a že si ještě na mnoha místech pořádně „máknu“, tak se slitoval. S každým přiblížením ke Kamenné chatě nervozita stoupala. Tajemná mlha se stále po hřebeni převalovala. Nevěděl jsem nic, mohl jsem jen hádat co mě může čekat. Jediné co jsem věděl bylo, že budu muset minimálně stopadesát výškových metrů klesnout k lesní cestě a vodopád podle mapy by měl být ještě o dost níž pod touto cestou. První představa byla ta, že až ho najdu a dostatečně se ho „nabažím“ tak, že se vrátím zhruba stejnou cestou nahoru někam ke Kamenné chatě a připojím se již na známou značenou cestu.

 

To že přístup k vodopádům v Beskydech nebývá vždy úplně snadný – mírně řečeno, vím. :-) Z cesty odbočuji doleva do lesa. Procházím zatím víceméně rovinkou a relativně vzrostlou trávou a kolem malých smrčků. Snažím se najít rozumnější cestu abych se nemusel proplétat hustými větvemi. Toto naštěstí není problémem a za chvíli se dostávám na prudčeji klesající cestu. Ta ovšem nevede úplně přesně tím směrem, kterým bych chtěl, tedy do údolí do míst, kde bych hádal koryto potoka. Ač to beru trochu jako prohru mých navigačních schopností, tak abych ušetřil čas i energii tak jsem postup zkontroloval v GPSce. Musím jít ještě více doleva, ale už by to mělo být jen asi sto metrů. Ne vždy se ovšem každých sto metrů vzdálenosti sobě rovná. :-) To že to nebude jednoduché jsem vcelku čekal, ale že se místní svahy budou moci VELMI HRDĚ nazývat SVAHY, tak až v takové míře, co se přede mnou pro projití nižšího porostu ukázalo, jsem tedy rozhodně nečekal. První dojem byla úcta a pocit, že potok je někde tam… Tam hodně hluboko, kde ani nevidím. Zem je popadaná listím, polámané větve jsou mokré a strašně kloužou. Půda je také hodně vlhká. Většina kroků jde do nejistého. Nikdy nevím jestli noha nepodklouzne. Musím počítat s několika kroky dopředu a radši jít tak abych v případě neplánovaného „švihnutí o zem“ měl pod sebou nějaký strom nebo něco jiného o co bych se mohl sice větším nebo menším nárazem zastavit, ale hlavně se nerozjet příliš rychle dolů. Postup se velice zpomalil, ale suma sumárum to šlo a žádné nebezpečné „skluzy“ se nekonaly. Nakonec se dostávám k potůčku, jednomu z několika přítoků potoku s krásným poetickým názvem „Jestřábí“. Už delší dobu jsem viděl i spodní cestu. Potůček není nijak mohutný, spíš klidnější, ale o to více vyjde do popředí drsnost a mohutnost okolních svahů. Představa, že bych musel stoupat opět podobným směrem nahoru mi úplně dobře nedělá. V hlavě se začíná pomalu rodit změna plánu. S tím, že nebudu stoupat nahoru, ale vydám se kolem kopce po solidní lestní vrstevnicové cestě. Jestli mě dovede tam, kde bych se mohl připojit na původní cestu budu muset ještě z této cesty ověřit v GPSce.

 

Chvílemi se ve vrcholových částech převaluje pás mlhy. To jsem ještě zapomenul uvést, že nahoře při sestupu jsem na malý okamžik zahlédl kousek modré oblohy a pokus slunce trochu zasvítit. To byl ovšem bohužel jen pokus. Protější svah je „středně“ suťovitý. :-) Viděl jsem i více, ale i méně kamenité svahy. :-) Svah odděluje další přítok potoku, právě ten na jehož pokračování by se měly nacházet vodopády. To jsem v ten okamžik ovšem nevěděl. Konečně se dostávám na cestu a ověřuji si jestli je možné se po ni dostat dál a později se i připojit na původní cestu abych nemusel stoupat do toho krkolomného kopce. Ano, je to možné, i když asi o trochu delší. To ještě netuším nebo spíš trochu jo, že mě ještě nějaký ten strmý sestup i výstup bude čekat. Jdu a jdu po cestě a stále hledám nějaký alespoň trochu schůdnější směr, kterým bych se mohl dostat dolů k potůčku. Začínám sestupovat v místech, které se mi zdají nejsnadnější a také kde mi GPSka ukazuje, že „naproti“ by ten vodopád mohl být. Sice píši nejjednodušší a asi také bude, ale že by sestup byl snadný se rozhodně říct nedá. Hádal bych, že mě zde čeká takových 40 možná 50 výškových metrů po poměrně značně klesajícím svahu. Velmi opatrně a pomalu se dostávám k potůčku a dívám kde by mohl ten slavný vodopád být? Nahoře, ale poměrně daleko vidím kaskádky nebo vodopádky. Tedy těžko mohu odhadovat jejich velikost. Ale to asi nebude to správné místo. Navíc podle mapy se má nacházet někde tady - níž. Potřetí se „potupně“ podívám do GPSky a je vidět, že by se měla nacházet na opačném přítoku. Tedy až za svahem který mám teď před sebou. Udělám pár fotek a přemýšlím jak bych se mohl dostat nahoru. Navíc tam vidím něco jako snad cestičku nebo hřebínek po kterém by se mohlo jít. Když se tam dostanu mohlo by mi to hodně energie ušetřit a hlavně bych se mohl dostat do bezpečnějších míst. Hledám si opět nejsnadnější cestičku a jak už to tak často bývá, začátek – nástup bývá ten nejstrmější a nejobtížnější. Potok jsem přešel suchou nohou, ale pár metrů nad ním bylo několik obtížnějších okamžiků, ale zvládl jsem to. Dostávám se za jeden strom, který je mi oporou a vydýchávám se. Dále svah pokračuje o trochu méně prudce, ale i tak nesmím ani v nejmenším v pozornosti polevit, protože už jsem poměrně vysoko nad potokem a chyba by mohla znamenat velmi dlouhý a bolestivý pád a to jsem určitě nechtěl. Kousek nad sebou vidím středně velký kámen, stromy jsou poměrně řídce rozmístěny a tak musím kroky dělat velmi obezřetně aby mi nohy nepodklouzly. Tedy se ani moc nezaklánět od svahu, ani se ke svahu příliš „lepit“. Pokračuji asi nejpřímější cestou nahoru. Už se prakticky nezastavuji a neohlížím, ať už jsem nahoře, kde doufám v bezpečnou rovinku. Ano je to rovinka, ale ne příliš široká. Totiž za druhým „obzorem“ opět prudce klesá k dalšímu potůčku. Podívám se zhruba severním směrem a vidím velmi úzký hřebínek zakončený vrcholovou skalkou. Jako by se mi z tajemnosti místa, únavy a celkové atmosféry trochu zatočila hlava. S chutí si na vyšší „kámen“ sednu a nechám si vše v hlavě trochu rozležet. Chtěl bych se po tomto úzkém hřebínku dostat níž, ale nevím jestli mám na to odvahu. Během celého dne to na spoustě míst hodně klouzalo. Na obě strany prudce spadající svahy pokryté mokrým listím pocit jistoty moc nevytvářely. Jedno hloupé podklouznutí a čeká mě několik desítek výškových metrů neplánovaného rychlého sestupu. A to jsem ještě nevěděl co pod tím deset možná dvacet metrů severněji umístěném „kamenem“, „skalkou“ ve skutečnosti je.

 

Nacházím v sobě odvahu a opatrně sestupuji po hřebínku níž. Zjišťuji, že ten kámen na kterém jsem si dal chvilku odpočinku, není jen tak ledasjaký kámen. Jedná se o menší, ale krásný kamenný útvar jehož vzhled po mnoho a mnoho tisíců let vytvářelo působení vody a ledu. Dostávám se do nejsevernějšího místa. Dál se již dostat nemohu! Leda, že bych tento úchvatný mohutný objekt obešel. To nyní ovšem nepovažuji za vůbec bezpečné ani z jedné ani z druhé strany. Asi by se dalo slanit. Ve svahu možná, ale mám jen krátké asi 12 metrové tenčí lano o průměru 8 mm. Horolezci by spíš řekli, že je tak vhodné maximálně na nějakou „pomocnou“ smyčku, ale na slanění asi moc ne. Přes strmé svahy už jsem několikrát pomocí lana sestupoval, dokonce jsem si vyzkoušel i ryzí „klasiku“ - „Dulferův sed“ i ten rozdíl, když se využije „dokonalosti“ a „pohodlnosti“ osmy, asi jako když se svařuje s normálním a samostmívacím štítem. :-)

 

S velkou úctou se přibližuji k okraji této přírodní vyhlídky. V dáli jako kulisu vidím siluetu nějakých kopců. Pořád netuším kde ten vodopád je? Asi někde pod tímto skaliskem, kam ovšem nevidím. Z kamene udělám jeden jediný krok zpět a jak už to tak často bývá jakýmsi „náhodným“ pohledem doleva něco uvidím… Celou dobu totiž slyším výrazný zvuk padající vody, ale myslím si, že je to pode mnou. A hle, ten pohled doleva je ten správný. Vidím vodopád! Zatím z těchto míst vypadá jako jeden z nejmohutnějších beskydských vodopádů, u kterých jsem byl. Více vody má snad jen ten Satinský. Z vrcholku jej nevidím úplně celý, vypadá jako že jeho voda spadá velmi velmi hluboko. Kam až netuším. Udělám několik velmi opatrných pohybů kvůli fotografiím a videonahrávkám, ale nemám odvahu se příliš přibližovat ke hraně srázu. Atmosféra místa překonává vše – úcta, krása, tajemnost, STRACH a hlavně to jak jsem zde malý. Tajuplnost až mi běhá mráz po zádech. Přemýšlím jak sestoupit a dostat se na protější svah. Nevím, už k tomu nemám odvahu, nebylo by to bezpečné. Rozloučím se s tímto tajemným místem a již počítám s tím, že se budu vracet. Už je poměrně pozdě, nevím přesně čas, ale už se začíná stmívat. Obloha je stále „pod mrakem“. Hádám, že může být kolem čtyř hodin odpoledne. Opatrně po úzkém hřebínku stoupám kolem horního mrazového srubu. Projdu nízkými stromky a hle co nevidím? Cestičku, která postupuje i doprava. Vydám se po ní. Mohl bych se dostat na protější svah a uvidět vodopád i „skalky“ z jiného úhlu. A tyto pohledy překonají veškeré mé představy. Skalní „schod“ z něhož voda padá je úchvatný. A výšku skály vedle něho hádám minimálně na deset metrů! Představuji si, že se zde možná zastavil „jazyk“ (jazyky) dávných ledovců. Možná, ale vše bylo úplně jinak. Vím, že už je pozdě a je třeba myslet na cestu zpět. Poměrně nerad se loučím, ale musím jít. Musím se ještě dostat na tu cestu nad svahem.

 

Zajímavostí tohoto místa je i lesní kostel, který by měl být jen pár desítek metrů odtud. Vcelku mě mrzí, že jsem to zjistil až několik dní po výletu. Pokračuji po cestičce a čekám, že mě dovede k té „hlavní“ lesní, vrstevnicové. A opět překvapení. Sestupuje k potoku, kde končí. Z toho úplně nadšený nejsem. Budu muset stoupat svahem nahoru. Už je poměrně hodně šero. Odměnou mi je další (již třetí v těchto místech) mrazový srub kolem kterého jsem šel. Čtvrtý by se měl nacházet na svahu naproti vodopádu, tam jsem se ale nevypravoval, tak to nemohu potvrdit. K tajuplnosti místa ještě uvedu, že na západně umístěném svahu se v jednom velmi dobře skrytém místě nachází menší pseudokrasová jeskyně. Není kolem ní nic, co by napovídalo, že by se zde něco takového mohlo vůbec nacházet. Místní ji nazývají taktéž „Zbujniczne dziury“. Za siluetou svahů se nacházejí možná jedny z nejdůležitějších maloplošných chráněných území – PR Velký Polom, PR Úplaz a asi všem lidem, i těm kteří jsou z „větší dálky“, nejznámější beskydský prales, NPR Mionší. Loučím se s místem a stále žasnu nad tím co příroda dokáže vytvořit a co v ní člověk může zažít.

 

Dostávám se na vrstevnicovou cestu a již se jen přibližuji ke vlaku v Mostech u Jablunkova. Lehce se to říká, ale často to bývá ta nejtěžší a nejnebezpečnější část každého výletu. Každý si říká: „Už jenom dojít.“ Nic vysloveně rizikového by mě už nemělo čekat, ale únava, určitá euforie z poctivé práce a solidního výkonu snižuje pozornost pod míru, která by měla být. Vzhledem k tomu, že jsem se opět „trochu“ zapomněl, tak jsem se snažil místy „stlačovat čas“. Mnohokrát jsem běžel a takhle ušetřil spoustu času i energie. Už jsem dobíhal po této cestě dolů ke sjezdovce ski areálu Severka a najednou místo aby se pravá noha opřela o cestu, tak v „neviditelné“ díře „propadla“ a kotník to pořádně schytal. Přiznám se, že si myslím, že umím hodně zatnout zuby, ale takovou bolest od kotníku jsem už dlouuuho nezažil. Běh, šetření času a vše „tak důležité“ jsem zde zakončil obloučkem mimo cestu do trávy. Je otázka jak daleko mě asi bylo slyšet. Možná minutu jsem se jen vyrovnával s bolestí. Tma, chladno, za chvíli i zima a pokud nebudu schopen se pohnout, tak mám VELKÝ problém. Je pozdě, jsem sice na lesní cestě, ale nikdo tudy asi jen tak brzo nepůjde. V tom okamžiku se mi honilo v hlavě vše možné, ale příliš myslet se už „nechtělo“. Věděl jsem, že to nejpodstatnější je co nejdřív vstát a zkusit jestli to vůbec na té noze ustojím. To se daří a nepadám opět beznadějně bolestí na zem. Říkám si „dobré“, teď udělat to další a možná ještě těžší. První krok – daří se. Hodně to bolí, „jdu“ velmi pomalu. Krok je silné slovo, je to jen kulhání, ale díky za ty dary. Nezbývá mi nic jiného než zatnout zuby a postupovat. Nikdo mi teď nepomůže, jsem na to sám. Další věc je, že může být kolem pěti večer a rád bych stihl vlak – nechtěl bych někde bivakovat v tom chladnu. Jediné štěstí, že mám sebou křesadlo a naučil jsem se ho i vcelku dobře používat, ale určitě bych to teď nechtěl zkoušet „naostro“ navíc, když v žádném lese, natož v CHKO není dovoleno rozdělávat oheň. Ale je to malá troška „klidu“ navíc, kdyby šlo do toho úplně nejtužšího. Jde hlavně o ten pocit. Možná ještě štěstí, že nevím co mě čeká. Tím je poměrně velké stoupání od spodní části lanovky. Daří se mi oproti malilinkým krůčkům pod lanovkou jít už trochu rychleji, míjím nějaké kaskádky na potůčku, ale je už taková tma, že na fotkách to moc nevychází. Na vytahování stativu nemám myšlenky a myslím, že jsem ho i zapomněl doma. Přicházím k rozcestníku u kterého jsem byl ráno a kde jsme se opětovně potkali s turisty, kteří šli po červené přes chatu Skalka a já po cyklostezce. Teď v noci jsem sestoupil jednou cestičkou, ale zdála se mi hodně prudká – to se mi nějak nezdá, asi jdu špatně. GPSka vybitá. Po tmě za spolupráce svítilny z mobilu nasazuji další sadu tužkových baterek ať si zjistím kde je správná cesta. Při bolavém kotníku určitě nechci jít špatně. Nakonec se mi podaří vrátit na tu správnou. Musím dávat pozor na štěrk na cestě a větší kamínky. Kotník toho už dost „zažil“ a nechci mu to ještě více ztěžovat. Už si myslím, že se dostávám do míst, kde bych měl míjet cestu, kterou jsem ráno stoupal, tedy červenou turistickou vedoucí už jen pár kilometrů do Mostů u Jablunkova. Jen okamžik po rozsvícení světla mobilu vidím na stromu červenou turistickou značku – v ten okamžik nejlepší kamarádku ze všech. :-) Sestupuji dolů. Ovšem jdu rozbahněnou cestou rozjezděnou nějakým terénním autem. Vidím že toto nemá smysl, cesta je horší a horší. Kotník z toho taky není moc nadšený. Nevidím žádnou další značku. Svítit v mlze je takové, že příliš moc do dálky nepomáhá. Hlavou prolétají nejrůznější myšlenky. Nejsem už moc daleko od města a přitom velice reálně cítím, že není problém se v těchto podmínkách ztratit jen pár desítek metrů od té správné cesty. Jako další mi přišly na mysl příhody o tom jak kdysik našli jednoho nešťastníka jen čtyři metry od vstupu do jeskyně. A podle všeho to nebyla žádná menší jeskyně než „Cyrilka“ u Pusteven.

 

Když nevím kudy kam, když se ztratí cesta, tak je třeba se co nejrychleji vrátit do míst, která znám. Ani ten návrat není až tak úplně snadný, nevracím se po úplně stejné cestě po které jsem zabloudil. Nakonec jsem zpět u rozcestníku. Dívám se opět do GPSky a vidím, že ta asfaltka mě oklikou, ale určitě dovede dolů, kam chci. Vydávám se po ní. Za chvíli za sebou slyším hlasy a vidím světla. Vypadá to, že scházejí dolů od chaty Skalka. To je má příležitost, MUSÍM ji využít!!Zdravíme se, oni se zastavují a vydáváme se společně na cestu dolů. Většinou chodím na „vlastní pěst“, ale teď jsem víc než rád za to štěstí. Vypadá to, že scházíme po stejné cestě, ale není rozbahněná ani rozježděná autem. Myslím si, že právě tu rozježděnou, která asi měla být i tou turistickou, si chodci obešli lesem a tak se chvíli nešlo přesně po značkách. Rozpovídali jsme se a cesta určitě již byla příjemnější. Podle některých míst si myslím, že jsem tam kdysik šel, ale některými vůbec. Jak už jsem uváděl na začátku článku, značená cesta se patrně přemístila oproti tomu, kudy vedla před dvěma, možná třemi roky. Vzhledem k tomu, že byli místní, tak asi i s ohledem na můj kotník vybrali jakžtakž cestu. Na něj to byla poměrně svižná chůze, ale díky za to. I tak se mi zdálo, že se jde ještě hodně dlouho. Nakonec jsme se nad nádražím rozloučili, já poděkoval za nemalou pomoc – nemusel jsem se zatěžovat hledáním cesty a donutili mě jít rychleji, než bych asi šel sám. Vtipné bylo, že pak každý šel úplně jiným směrem. Jsem šťastný, že vidím nádraží a doufám, že ještě nějaký vlak pojede. Zjišťuji, že mi ujel asi před pěti nebo sedmi minutami, ale další by měl jet asi za necelou hodinu. To už vydržím, hlavně ať jede.

 

Čekárna zavřena, tak sedím venku. Nejprve mi je relativně dobře, pak začne být chladno a kolem třičtvrtě si už pomalu přeji ať už vlak přijede. Je krásný pocit, když z tlampače zazní potvrzení, že by vlak měl přijet a za chvíli skutečně přijíždí. Během té třičtvrtě hodiny jsem udělal i pár koleček kolem – nesmím totiž nechat kotník příliš dlouho v „klidu“ protože pak ani do vlaku nevlezu. Většinou se mi v Elefantovi sedělo dobře, ale teď moc ne. Sem tam bylo třeba s nohou „zacvičit“. I tak, když jsem po více než hodině vylezl, tak to moc dobré nebylo. Respektive to bylo hrozné. Noha se rozbolela, napuchla a to co jindy jdu svižnou chůzí asi tři minuty jsem teď šel pětkrát déle. Autobus jel asi za šest minut. Dobré, hlavně, že nemusím dvacet minut čekat. Už jsem chtěl té noze dát zasloužený klid. A pivo za to utrpení také bylo. :-) Druhý den už jsem žádnou turistiku nepraktikoval, až v pondělí do práce i z práce a dneska jsem si dal jen malou procházku Starobělskými Lurdy s křížovou cestou a k pramenům u Bělského lesa pod hospodou „Koliba“. Po těch dvou dnech je kotník pěkně napuchlý, ale už moc nebolí, ale je pod ním krásná táhlá modřina. Už myslím na další výlety a drobnosti jako modřiny se rychle vstřebají. :-)

 

Skvělý výlet, kdy jsem viděl spoustu nevšedního, krásného i drsného zároveň. Na co budu ještě dlouhou dobu vzpomínat. Přežil jsem to ve zdraví, tak i mnoho věcí k zamyšlení i drahocenné zkušenosti, které mi mohou být ještě užitečné. Opět se vyplatilo věřit si a nevzdávat se (ono ostatně nic jiného ani nezbývalo), trocha štěstí (náhody) také pomohla i zkušenost, že ne vždy musí být přílišná snaha o „stlačení času“ úplně nejrozumnější. Získané zkušenosti jsou k nezaplacení a vážím si jich stejně jako těch přírodních krás, které jsem viděl. Opět jsou něčím z toho, co může pomoci se z jiných krizových situací dostat a přitom si i udržet „chladnou hlavu“. Zmatek je to nejhorší co může být a vede jen do pekel. Je třeba se snažit jej, ať se snaží vystupovat co nejvýrazněji, „držet pod pokličkou“ a dát si čas na promyšlení situace. Krátkodobý příliv „záchranné energie“ je třeba se snažit také co nejoptimálněji využít a hlavně se „NEZASTAVOVAT“! A co je nejdůležitější? Z těchto chyb se poučit, aby je člověk už příště nedělal. 1) Snažit se vracet za světla. 2) Dávat si rezervu pro nečekané případy. 3) Brát základní věci na přežití, především vodu vždy sebou a v dostatečném množství. 4) Pamatovat si přírodní zdroje vody a nejrůznější přístřešky. 5) Snažit se držet značených cest. 6)Brát sebou GPSku ve které se zaznamenává ušlá cesta. 7) Nabitý mobil. 8) Pokud má někdo vysílačku, vzít i tu a pochopitelně v ní plně nabité baterie. 8) Odhadnout dobře své síly a dát si rozumnou rezervu, případně místa záchrany a možnosti (únikových) změn plánu. 9) pokud je to jen trochu možné nechodit sám. 10) Pokud se dostanete do obtížných míst, mít alespoň základní lezecké vybavení, tedy dostatečně dlouhé lano a předtím si alespoň trochu vyzkoušet nouzové možnosti opuštění nebo stoupání ve strmých svazích a to i tehdy, když jsme jen obyčejní turisté. 11) Snažit se myslet o mnoho kroků dopředu, ať se „nevyletí“ rychle do míst ze kterých pak budeme těžce vymýšlet nejistý až nebezpečný sestup. 12) Vždy počítat s těmi nejobtížnějšími podmínkami a být šťastni za to, když se nevyplní. 13) NIKDY SE NEVZDÁVAT – teprve tehdy se prohraje. 14) V krizové situaci se v bezpečnějších terénech nezastavovat, rozejít se po „nutné“ přestávce bývá velmi těžké. 15) Případný adrenalin využít ve svůj prospěch, až odezní, tak už se nebude chtít. 16) VĚŘIT V SEBE A VE SVÉ SÍLY, v nejhorším ti nepomůže nikdo jiný lépe než ty sám. 17) Nechat si poradit od zkušenějších a být schopen se pár desítek metrů před vrcholem otočit a uznat, že nyní na to nemám – lepší než se pak horko ťažko dostávat z problémů. 18) Pokud obtížný terén nemáš sílu nebo odvahu vylézt, je lepší se vydat jiným směrem, protože sestup ve většině případů bude mnohem obtížnější a nebezpečnější než ten výstup.

 

Tolik tedy co mě nyní při psaní napadá, že by snad mohlo být pro ostatní užitečné a kokud to alespoň jednomu člověku pomůže, tak ten článek měl cenu… :-)

Za čím jedeme?

Výprava za přírodními krásami....

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Nikde, byl to jednodenní výlet, možnost občerstvení by měla být na několika chatách - na chatě Skalka a na Kamenné chatě vedle rozhledny Tetřev.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tajemně drsná příroda a úchvatné zážitky na celý život.

Ostatní informace

Jedinými náklady byly jízdenka na vlak a to s ostravským měsíčníkem na ODISce 71,- Kč do Mostů u Jablunkova a 62,- Kč na cestě zpět.