Vysoká Lípa a okolí

Kam a jak jedeme?

Ráno, po vydatné snídani, ze které zbylo i na svačinu, jsme konečně vyrazili na výlet.

Plán byl jednoduchý. Od hotelu po žluté značce, která se pod skalním hradem Šauštejn spojí s červenou a dál už po té červené. Tu jsme měli opustit v Mezní Louce. Tam měla být ta krásná hospoda s bezvadným kančím gulášem, kterou mi se slzami v očích doporučovala kamarádka Maruška. Teď už se tam nějakou dobu nedostane, co chvíli bude rodit.

Jak bylo naplánováno, tak jsme i vyšli. I pohled na skalní hrad, ještě z údolí, byl pěkný.

V lese se opravdu žlutá značka potkala s červenou a my jsme je opravdu sledovali. Ale jen opravdu chvilku. Červená odbočovala Doprava a Pavlínu jsem musel zase obracet. Vyrazila, jak je jejím zvykem, bujaře vpřed a odbočky si prostě nevšimla. Neodpustil jsem si to a donutil ji vrátit se až k velice dobře viditelné šipce.

Vzápětí se pohodlná a mírně stoupající cesta změnila v pěšinku vedoucí do nehorázného krpálu. Došlo i na úvahy ve stylu: „Kterej blbec si tohle vymyslel.“, ale nahlas jsem nesměl nic říct. Ten blbec jsem byl já.

Tak jsem alespoň, abych zakryl své obtíže při stoupání, fotil. I ta cesta byla malebná. To červené vpředu je Pavlína. Na nějakou dobu jsem ji viděl, když se zastavila u výhledu na skalní okno ve skalisku, na kterém stával hrad.

Vyšplhal jsem se na pěšinku vedoucí pod hradním skaliskem a dorazil až k odbočce na hrad. Byla to kombinace žebříků a schodů vedoucí skoro kolmo nahoru. Předpokládal jsem, že Pavlína hradnímu kouzlu neodolala, a že si na ní nějakou chvíli počkám. Z hradu zrovna sestupovala velmi početná skupina německých turistů ověšených svačinami, fotoaparáty a dětmi. Překvapila mě, nešla nahoru, i jí přehnaný turistický ruch odradil (já se navíc vymlouval na to, že je kouřmo a stejně tam není nic vidět). Stejně jsme ale počkali, až se hlučná skupina alespoň trochu vzdálí. Následující schody, schované do té doby milosrdně za zatáčkou, byly ještě horší. Sklon tak 75o, šířka zanedbatelná, tu a tam zatáčka. Když jsem se vyškrábal nahoru, Pavlína už byla kdoví kde a já se svou závratí jsem se ocitl na pěšince zhruba metrové, nahoru skála, dolů sráz. Čím dál větší, pěšinka mírně stoupala. Skály jsem se držel, dokonce jsem se chvílemi pokoušel i o obrázek, ale bylo kolem poledne, a to na krajinky opravdu světlo není.

Nahoře byla silnička, a odbočka na Malou Pravčickou bránu. U ní odpočívadlo, na které jsme se naštěstí vešli. Dohnali jsme totiž německou výpravu. Posvačili jsme, počkali, až odejdou a šli jsme se taky podívat. Ale i bez Němců tu bylo rušno. V bráně pořád někdo pózoval, i obrázku jsem se vzdal. Vrátili jsme se k silničce a pokračovali po červené značce.

Stoupali jsme, mírně, ale neustále. Po levé straně by byl za menšího oparu výhled do údolí, ale teď se opravdu moc nevyvedl. Asi na půlkilometrovém úseku se nám tu ozývali krkavci. Pátral jsem po nich, ale ten jediný, kterého jsem zahlédl, proletěl kolem dost rychle. Ale i tak se bylo na co dívat. Ještěr jakýsi tu na nás číhal.

Konečně se kopec zlomil a začali jsme klesat k Mezní Louce. Občas i velmi razantně, jednou tu byl dokonce žebřík. Trochu nepozorně jsme se podívali na mapu a tak jsme byli nakonec překvapení, že jsme v Mezní Louce byli v cuku letu. Pavlína se mi zamíchala do davu (cesta bez lidí, po které jsme pár kilometrů šli, totiž na chvíli skončila). Potom se rozčilovala, že jsem ji hned nenašel. Hnán pudem a hladem jsem zamířil k hospodě, o které bájila kamarádka Maruška. Hrubé zklamání. Srubové stavení tam bylo, ale někdo ho koupil a rekonstruoval, bylo těsně před otevřením. V přilehlém bufetu se sice vařilo, ale do slibovaného kančího guláše za nízký peníz to mělo daleko. Dali jsme si pití a pak za rohem sežvýkali housku se salámem, která zbyla od snídaně.

Po modré značce, která tu, z našeho směru, začíná, jsme měli dojít až do Vysoké Lípy. Zpočátku z kopce, cesta pohodlná, ale je to i trasa k lodičkám plujícím po řece Kamenici, takže i před hlavní sezónou lidí plno. U rozcestí, které usměrňovalo přísun plavců už ale bylo liduprázdno. K lodičkám to odtud bylo po žluté Doprava, my jsme pokračovali osamoceně po modré doleva. Po pár stech metrech ale zrada, značka zamířila nekompromisně Doprava a do kopce. Po malebném mostku nás dovedla dokonce na asfaltku. Samozřejmě jsem z mapy věděl, že to tak bude. Asfaltka směřuje k hotelu Zámeček, kde se i nutné občerstvení dalo předpokládat. Ale s pokračujícím stoupáním jako by i vzduch houstl. To by tedy neměl. Z lesa jsem vyšel na louku, Pavlína už zase vepředu, a esmeska mi prozradila, že jsem v Německu. Naštěstí mi nikdo nevolá. Až u Zámečku, který je skoro na kopci jsem zjistil, proč vzduch houstne. Na severu, na německé straně, se to bouřkově černalo. Ale zahrádka tu byla příjemná a bezprostřední nebezpečí zatím nehrozilo. Jen sem tam vzdálené hřímání bylo slyšet.

Přívětivou zahrádku jsme opustili za chvíli, Pavlína spěchala, podívat se na Vyhlídku Ptačí kámen, já se zdržel obrázkem, ale došel jsem ji včas, když se z vyhlídky vracela, aby konstatovala, že je zarostlá a nic z ní není vidět. Ta bouřka v pozadí je už docela vidět. Míjeli nás i turisti koňmo. Ve Vysoké Lípě je, podle cedulek, několik majitelů koníků, kteří sobě i svým zvířátkům přispívají takto k obživě. Já ala jejich zákazníkem být nemůžu, koně mám natolik rád, že bych pod sebou žádného padnout nenechal. Ti, kteří unesli rytíře v plné zbroji, už se nerodí.

Pavlína utekla, bouřka se, alespoň pokud bylo z lesa slyšet, blížila, ale už to bylo blizoučko. Dokonce u mraveniště jsem se zdržel, ala na obrázky bylo moc šero. Na konci lesa mě odměnil výhled na Růžovský vrch. Tam bouřka zatím nehrozila. Při pohledu na krásnou lesostep na opačné straně cesty už to vypadalo jinak.

Pavlína čekala na autobusové zastávce před hotelem. Měl jsem klíče od pokoje a sedět na zahrádce se jí samotné nechtělo. Ještě jsme zapředli „učený“ rozhovor o tom, co za domek to vlastně stojí na dvoře hotelu.

Mně to připomínalo venkovskou faru (tak nějak baroko), Pavlína samozřejmě tvrdila, že kecám. Došli jsme na zahrádku před hotelem trochu obnovit tekutiny, zeptali se i majitele, ale ten nevěděl. Pavlíně jsem odevzdal klíče, ať se jde vysprchovat, sám jsem ještě chvilku zůstal. Během chvilky, než jsem z vysvětlivek k mapě zde zakoupené zjistil, že se jedná pravděpodobně o původní rychtu (fara tu nikdy nebyla), začaly se sbíhat mraky nejen od severu, kde už byly vidět hodnou chvíli, ale další bouřka se vyrojila i od jihovýchodu. Na chvíli byl pěkný pohled na siluetu Jedlové, která odtud není zrovna blízko.

Dopití piva jsem si načasoval přesně na chvíli, kdy se nad námi obě bouřky srazily. Ještě jsem volným krokem došel mezi kapkami ke vchodu, vrátil půllitr a pak jsem jen z bezpečí pozoroval, co se venku odehrává.

Když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že před hotelem zastavují, kochají se a fotí i otrlí motorkáři. Ale tady překážely dráty a vlastně i ta silnice. Popošel jsem kousek k východu (tam, kde byla včera Pavlína na podvečerní procházce) a ejhle. Bylo to bez drátů, silnice a v ideálním osvětlení. Málokdy je takové štěstí. Ještě rybníček a malý hřbitov tu Pavlína hlásila, ale došel jsem jen k rybníčku. Dál se cesta už moc svažovala a já byl docela uťapaný a věděl jsem, že mě ještě dneska jeden kopec čeká. Vrátil jsem se k hotelu, ještě jsem pohovořil s Pavlínou, která mě opravdu při svém rozhlížení se z okna nečekala. Myslela si, že razím rovnou do koliby. A já jí v sousedství ještě vyfotil její oblíbené rododendrony.

V kolibě jsem se nezdržel nijak dlouho, konec konců jsem měl zítra řídit. Sešli se místní, probíralo se, kde padaly kroupy a kde ne (tady prý ano, to, že nahoře ne jsem dokazoval na obrázky z fujinky), ale odebral jsem se ještě před devátou hodinou. Začalo se smrákat a padala mlha. Z postavy, kterou jsem potkal, a která neslo něco dlouhého na rameni, se vyklubal člověk se stativem a nadupaným foťákem, který se vracel z lovu. Věděl jsem, že dělám vlastně pitomost, ale nedalo mi to, cestou nahoru jsem taky spoušť několikrát zmáčknul. On to ten můj aparátek někdy umí, někdy se prostě přepne na neskutečnou citlivost, obrázky jsou sice trochu zrnité, ale mají svůj půvab. A hlavně to světélko na konci (stromového) tunelu mi dávalo šanci, že se sem ještě vrátíme.

Za čím jedeme?

Šli jsme hlavně vypadnout z města a pokochat se. Myslím, že se nám to povedlo téměř dokonale.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v hotelu Lípa bylo více než vyhovující. I snídaně naprosto vyhovovaly. Jen trochu jednotvárný (pořád stejný) jídelní lístek trochu kazí dojem. Jedli jsme tak různě a v mé stravě hrály výraznou roli škvarkové placky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Je tu krásně. Jedinou drobnou vadou byla nepřítomnost dobrého a levného kančího guláše v Mezní Louce. Těšil jsem se na něj.

Ostatní informace

Vstupné jsme tu neplatili nikde, k placeným částem Np České Švýcarsko jsme se moc nepřiblížili. Platí se určitě za plavbu po Kamenici a možná i u Pravčické brány.