Z Lenory podél hranice do Nového Údolí

Kam a jak jedeme?

Z Lenory podél hranice do Nového Údolí

Startovali jsme znaší oblíbené volarské základny a ne poprvé určil směr výletu nikoliv plán, ale omyl organizátora výpravy. Jeho nepřesnost a líné nožky některých členů výpravy způsobily to, že spoj do Nového Údolí nám ujel klasicky „před nosem". Jelikož plán musí být pružný, tak nás o několik málo minut později na své palubě už odvážel motoráček ve směru Strakonice. Se zasněženou krajinou za okny jsme postupně minuli Soumarský Most i zastávku vLenoře.

Ostrý start z Lenory

Mrazivé nedělní ráno nás přivítalo v Lenoře. Vše bylo „pocukrováno" čerstvou vrstvou prašanu a zmodré oblohy slibovalo sluníčko krásný den. A tak rychle do stopy, abychom si ho co nejvíce užili. Od pondělí předpověď slibovala vytrvalé sněžení a na sbírání bronzu moc času nezbývalo. Vynechali jsme tedy návštěvu atypického mostu přes Vltavu a z plánu vypadla i obecní pec na pečení chleba. Stejně byla zasypaná sněhem, ale v letní sezóně se tu provádí ukázka pečení chleba nejen pro náhodné návštěvníky, ale i účastníky příležitostných historických jízd vlaků na přilehlých železničních tratích. Pak už zbývalo přesvědčit některé členy výpravy, že na snídani vněkteré zútulných restaurací bylo ještě brzo a že jen ve zdravém těle sídlí zdravý duch. Tedy do stopy! Oči se popásaly neskutečnou bílou nádherou, když jsme kráčeli kzamrzlé Vltavě. Dech se nám tajil nad tisíci odlesků, kterými na sebe upozorňovaly sněhové krystalky zalité únorovým sluncem. Do stoupání se nastoupilo vpořadí náčelník, pomocný učitel a lékárník. Tažné psy jsme ke zklamání celé výpravy zanechali doma a tak se s písní na rtech a se skřípěním zubů (jak kdo) zamířilo k Radvanovickému sedlu. Optimismus a dobrou náladu do našich žil vlévala bílá nádhera zimního lesa všude kolem nás. Půvab zimní scenérie dotvářely sluneční paprsky, ale jen do té chvíle, kdy nás na sedle předběhl velmi elegantní běžkař, dávající si záležet na každém odrazu, na každém píchnutí hůlkou. S přáním, aby se ty jeho „práskačky" zavařili, zamířili jsme v jeho stopách bez optimismu, naplněni chmurnými představami, zbaveni pracně nabytého sebevědomí do Českých Žlebů.

České Žleby

Ještě že se nám do cesty postavila tato malebná víska. Bylo přímo její povinností postarat se vtuto chvíli chatrné zbytky naší výpravy. Jednoduchá, ale jediná otevřená restaurace přímo na návsi u parkoviště se ukázala být tím nejlepším impulsem pro její další osud. Již při vynikající bramboračce začal optimismus rapidně stoupat a nakládaný hermelín, smažené bramboráčky s nivou a na dřevěném prkénku nádherně naaranžovaná opečená sekaná, se postaraly o zázrak. Síly se znásobily, naše akcie na burze výrazně posílily a důvěra sázkových kanceláří v naše vítězství nad přírodou rapidně stoupaly. Opatrně, abychom doutnající nadšení neuhasili, jsme svlažili hrdla sklenicí lahodného pozdravu od moravského pivovaru Holba a plni sil a odhodlání se vydali dále malebnou obcí na další cestu.

Do pohraničních samot

V našich nitrech to vřelo. Byli jsme plni odhodlání vyrazit do kopců, rázně je zdolat a ukázat světu, že naše výprava si zaslouží ocenění. Je pravda, že po prvních sto metrech stoupání nadšení poněkud opadlo, ale přičítali jsme to faktu, že pivo Holba bylo přechlazené a utlumilo náš zápal. Zlepšení nepřineslo ani dalších sto metrů stoupání. Mít tak míč do nepohody! Pinkli bychom si sním, a bylo by po krizi. Z té nás nedostal ani pohled na roztodivně se kymácející postavičky, které váhavě sjížděli v protisměru do Českých Žlebů. Na vrchol stoupání jsme dorazili fyzicky vyčerpáni, ale na dobrou náladu tu stejně nebylo místo. Stáli jsme na místě bývalé osady Kamenná Hlava, která stejně ta jako sousední Krásná Hora a řada dalších osad a obcí v tomto regionu padla za oběť nesmyslnému ideologickému boji dvou znepřátelených světů. Dnes je tomu sice naštěstí už jinak, ale přesto jsme projížděli místy, která jen smutně vzpomínala časů, kdy zde stála stavení, kdy tu na svět přicházeli, žili i umírali lidé. Z horského hřbetu, po kterém vedla naše cesta, se nabízel nádherný výhled na bavorskou stranu hranice. Jak dobře patrný byl paradox mezi německou a českou stranou! Zatímco na bavorské straně střídala vesnice vesnici, tak na straně naší pustou prázdnotu jen občas oživovaly obnovené křížky a pomníčky. Na katastru bývalé osady Krásná Hora jsme minuli zbytky jediných dvou stavení, která se tu do dnešních dnů dochovala. Pohled na vytlučená okna, propadlé střechy, opadané omítky byl možná ještě smutnější, než na pusté louky, ožívající pouze vletních měsících pasoucím se dobytkem.

Nové Údolí

Těžká sněhová mračna se hnala zBavorska a když jsme opouštěli bývalou osadu Krásná Hora začínaly se z nebe spouštět první sněhové vločky. Cíl se blížil a optimismus přechodně ochablý po předcházejících zážitcích znovu stoupal. Po třech kilometrech jízdy zmizel les a nějakých dvě stě metrů před námi stál železniční násep a zastávka Nové Údolí. Byli jsme u cíle! Prakticky v bezprostředním sousedství zastávky byl i hraniční přechod, ale my už v duchu plánovali oslavu u příležitosti dobytí cíle. Žádné davy diváků nás sice přivítat nepřišly, ale malá privátní oslava ve vyhřátém pensionu by nás uspokojila. Pension tu byl, tak co! Jo, prdlajs! Pension tu sice byl, ale už několik let zavřený, protože nikdo majitele nepřesvědčil, že pokud klientela nechodí, tak je asi třeba něco udělat s cenovou politikou. Alespoň tak nám to vylíčil vietnamský prodejce, u kterého jsme si ale mohli koupit akorát tak hodiny skukačkou nebo větrný mlýn. Pche! Jdeme ne vlak!

Zpět do civilizace

Na vlak jsme tedy šli, ostatně na železniční zastávku to bylo jen pár metrů, ale to bylo asi tak vše. Vláček měl odjíždět za hodinu a čtvrt a představa čekání v této ledové Pustině nás definitivně srazila do kolen. Na chvíli se sice ještě zvedla stavidla optimismu, když se od Volar „přikodrcal" motoráček. Představa čekání v jeho vytopeném interiéru byla lákavá. Vlakový personál se však vyjádřil striktně „ Máme poruchu, odjíždíme opravovat". Je třeba objektivně říci, že závada byla opravdu „vážná", protože vláček ujel stěží padesát metrů od zastávky, kde zůstal stát. Opravovali skoro celou hodinu, až se zkomínu motoráčku kouřilo. A oprava se zdařila! Vpřesně stanoveném čase jsme opustili Nové Údolí s pocitem dobře odvedené práce. Cíle bylo dobyto, ztráty nulové, motoráček opravený no a my sami se sebou spokojený!

P.S. Trasa to není náročná, jen počítejte stím, že možnost kobčerstvení je jen v Lenoře a v Českých Žlebech. Pak už jste celý zbytek cesty odkázáni jen na své vlastní zásoby. Možná že je tomu v létě trochu jinak, ale v zimě, jste v otázce stravování odkázáni spíše na sebe.

Pavel Kolátor

Chrášťany 130

Za čím jedeme?

Jedná se o výlet spíše k zamyšlení na místech, která tak těžce pznamenala léta padesátá. Fyzická náročnost není příliš vysoká. Delší stoupání je z Lenory na Radvanovické sedlo, kratší ale strmější z Českých Žlebů na Kamennou Hlavu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

K jídlu je možno jednoznačně doporučit občerstvení v samém centru Českých Žlebů u parkoviště. Příjemné posezení, v teple se slušným výběrem a kvalitní stravou. Za slušný peníz, hodně muziky. V zimě tu ale na výběr moc není. Snad ještě některý z okolních pensionů.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Asi to njekrásnější s čím se na této trase setkáte, jsou nádherné výhledy na Lenoru, České Žleby a zvláště pak na bavorskou stranu Šumavy z prostoru bývalých osad Kamenná Hlava a Krásná Hora.

Ostatní informace

Ceny v restauraci v Čekých Žlebech byly opravdu rozumné a přijatelné. Žádné další náklady kromě jízdného ve vlaku tady nejsou i díky tomu, že v zimě v Novém Údolí žádný pension ani obchůdek nefunguje.

Na výlet vlakem

Nejlepší spojení vlakem z Volar do Lenory (směr Strakonice). Návrat vláčkem z Nového Údolí do Černého Kříže (možnost přestupu směr Č Budějovice) a do Volar.

Fotogalerie