Z Lipůvky Hořickým hřbetem do pivovaru v Černé Hoře

Kam a jak jedeme?

Tereziánské babí léto nám připravilo posledních pár pěkných dnů v tomto roce. To se přece musí využít! Vzhledem k zaneprázdněnosti většiny kamarádů vyrážím aspoň s jedním. Naplánován je tedy menší výlet, málo známým hřebenem – Hořickým hřbetem, západně od Blanska.

Za čím jedeme?

. Vyrážíme pěšky z obce Lipůvka, z nadmořské výšky 360 m. Zprvu červenou TZ. Za obecním úřadem odbočujeme z frekventované svitavské silnice doprava a okamžitě začínáme stoupat. Něco přes půl kilometru musíme ještě přetrpět mezi domy, než zapadneme do lesa. Rádi bychom se brzy zbavili civilizačních znaků, zatím však stále bušíme botami do asfaltu. Omlouvám se kloubům, ale nic naplat. Musí to vydržet. Vzápětí asfalt mizí vlevo a konečně nás obklopí podzimní les. Dokonce se rozplynula ranní mlha, a les přestal být tajuplný.

Civilizace se však nevzdává, a po 400m se zleva asfaltka vrací i s jakousi zámožnější chalupou a houfem chat za ní. Netrpělivě funíme do kopce. Trpělivost přináší ovoce a konečně zůstává jen les. Znovu se terén více zvedá a lapáme po dechu. Nicméně okolí se kouzelným proutkem mění v barevnou nádheru. Les odložil všední, a převlékl se do svátečních barev. Nádhera. Míjíme menší přístřešek a dostáváme se k rozcestí Pod dubovým kopcem. Z názvu vyplývá, že stoupání není zdaleka konec. Přidává se k nám zprava zelená a krásy neubývá.

Pod Bukovcem doleva opouštíme červenou a věnujeme se dál už jen zelené. Dostáváme se na náhorní rovinu už jen mírnějším stoupáním. Okolní les se mění z listnatého na smíšený. Takže v něm nádherně mezi tmavozelenými smrky svítí jasně žluté skvrny javorů a buků. Za křižovatkou Pod Kotlankou překračujeme poblíž pramenící potůček Lažánka.

Lesní cesta se teď vlní střídavě mezi lesy listnatými, smíšenými, i jehličnatými. Až vystoupá nahoru, tak už většinou míří přímo. Místy připomene šumavské signálky. Jen občas se mírně zvedá, či klesá. Stále jsme však nad úrovní výšky přes 500m.  

Na jednom stromě pozorujeme tabulku označující místo, kde stávala kamenná bouda. Po té tu však není ani stopa. Zato les hýří barvami. Bohužel už zase šlapeme po asfaltu. Necelé 2 km dál visí na stromě cedule s povídáním o povětroni. Čapkova Povětroně jste možná četli, ale tady v těchto místech 25.listopadu 1833 kolem půl sedmé večer skutečně došlo k hromadnému pádu zbytků meteoritů z bolidu (dříve povětroně). Mineralogové je zařadili mezi šedivé chondrity nejvyššího stupně tepelného postižení s obsahem křemičitanů a niklu, staré přes 4,5 miliardy roků. Podle vyděšených obyvatel nejbližší vesnice bylo vidět hořící mrak následovaný ohnivým ocasem a doprovázený velikým hlomozem. Výbuch žhavého bolidu byl vidět ze vzdálenosti víc jak 200km. Na místě pak byly nalezeny malé kousky, z nichž jeden 12,6 dkg je umístěn v blanenském muzeu.

O 2km dál nás příkrá odbočka hrne dolů  ke Spešovské rozhledně rozrytou lesní cestou. Zpočátku jsme se divili, protože rozhledny bývají obyčejně na vrcholcích a tady prudce klesáme. Už jsme očekávali nějakou „cimrmanovskou“ v dolíku s výhledy nahoru. Ale nakonec se klesání zastavilo o 140m, níž na vrstevnici 360m. Takže zpátky pak musíme zase o těch strmých 140 výškových metrů prudce nahoru.

Dřevěná dvoupodlažní, 8m vysoká, otevřená Spešovská rozhledna byla postavena 1.9.2012 pod svahem Hořického hřbetu tak, že jsou z ní navzájem viditelné další dvě. Veselice a Malý Chlum. Kupodivu na to, že jsme hodně sestoupili, je tu docela výhled na několik obcí v údolí řeky Svitavy, a obzor na konci ohraničuje v částečném oparu vzdálenější Drahanská vysočina. Pod rozhlednou se tyčí ze zbytků původních stromů památníky místních rodáků.

Zpátky do strmého kopce by se asi nechtělo nikomu, ale my musíme. Tady se vracím ještě k informaci, že sestup z horní hřebenovky s nedokonalým a zmatečním značením kousek pod horní cestou bychom asi nenašli, nebýt mapy.cz v moudrém mobilu. Na to by si měli spešovští, nebo KČT posvítit.

Nahoře nás o kousek dál čekala odměna málo navštěvovaného místa. Metráky hub a naprostý klid. Za celý život courání lesy po celé Evropě, jsem neviděl tolik ryzců. Většinou nečervivých! A tolik červených muchomůrek pohromadě. Přátelé, viděli jste někdo téměř půlmetrové talíře zdravých bedlí? Mysleli jsme, že se nám to zdá. Bohužel foťák to nedokáže zvěčnit tak, jako dvě lidské oči vedle sebe. Samozřejmě jsme nechávali záhony ryzců netknuté. I ty raritní bedly jsme nechali. Přitom jsme mohli být slavní v televizi.

Jsme ovšem milovníci přírody, necháváme krásy netknuté. Nepatříme mezi drancovače lesních pokladů, neodnášíme plné prádelní koše, se kterými pak obtěžujeme všechny sousedy. Právě nám se v této době zvonek u dveří netrhne se sousedy a známými s podobnými nadílkami. Ani netuší, že jsme tyto jejich dary museli často vyhazovat. Je to od nich milé, ale škoda toho vyhazovu. Až před koncem této cesty si dovoluji z království lesa vzít dvě hrsti vzácných ryzců, které považuji jen tak na pánvi, s malou troškou sádla, se solí a drceným kmínem, za nejlepší lahůdku. Ovšem to, co jsme tu v opomíjené části přírody viděli, nezapomenu. Přiřazuji si to k nezapomenutelným vzpomínkám nejnádhernějších kaňonů, hor, vodopádů a historických měst ze svých cest. Jen mi je líto, že můj foťák odjakživa špatně bere červenou barvu – zdaleka neukáže tu zářivou červenou barvu muchomůrek a nedokáže předvést skutečnou velikost bedlí. Hrozně bych ten mimořádný zážitek přál aspoň zprostředkovaně ostatním.

Netrvá dlouho a v klesání konce hřebene spatřujeme pod sebou dvoutisícový městys Černou Horu s dominujícím zámkem. Původ nynějšího městyse sahá k roku 1279, kdy zde moravský komoří, Matouš z Černé Hory, založil hrad. Ten byl v 16.stol. přebudován na zámek. Po předchozím požáru byl později přestavěn na Domov pro seniory, který je tu dodnes. Přesto lze v některé dny odpoledne projít přední i zadní částí až na terasu s výhledem na městys.

I když se tu pivo vařilo už v době vzniku hradu, písemně je pivovar doložen až v roce 1550. Od 1.dubna 2010 patří 7 pivovarů pivovarnické skupině Pivovary Lobkowicz. Dlužno dodat, že se o všechny pivovary starají dobře a s láskou k pivu, což mohu potvrdit ochutnáním všech jejich piv během svých cest.

Tady jsme v cíli. Konkrétně v pivovarské restauraci Sladovna, přímo u brány do pivovarského dvora. Pod wellness hotelem Sladovna u pivovaru se nachází v ojedinělých sklepeních Muzeum pivovarnictví a pivní lázně. Přímo v pivovaru jsou organizovány exkurze.

Zde si dovolím ještě malou poznámku. Moravský komoří a purkrabí na Veveří, Matouš z Černé Hory, jako svědek při templářském obřadu postupování statků a kostelního práva r.1298 templářům Eberhardem ze Steindorfu, nechal na místo jednání dovézt svými povozy své tehdejší pivo a tak byl černohorským pivem tento akt zapit a stvrzen.

Právě na tomto pivovarském dvoře jsem měl tu čest stát se před třemi roky kmotrem piva u veřejného křtu jejich třikrát chmeleného piva Matouš farářem a vedením pivovaru, a mám právo používat druhé vlastní jméno Matouš ve všech černohorských pivnicích. To ovšem neznamená, že při svém toulání zanedbávám návštěvy minipivovarů, kde jsem ve Svitavách kmotrem dalšího piva, černého Mouřenína.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na hřebenu je z hlediska stravování pusto, je třeba mít něco s sebou.
Dobré stravovací možnosti jsou jak ve výchozí Lipůvce, tak i v konečné Černé Hoře (velmi slušná pivovarská restaurace Sladovna v hotelu u pivovaru, jenž nabízí wellness vč. pivních lázní, bowlingu a ve sklepení pivovarnické muzeum). V pivovaru exkurze.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nádherný klid málo navštěvovaného místa, malebná podzimní příroda s několika výhledy a nevídané množství ryzců, jakož i rekordní velikost bedlí.

Ostatní informace

Uhradit je třeba jen cestu do Lipůvky.
Rozhledna je zdarma.