Z údolí Otavy na horu Svitník.

Kam a jak jedeme?

Okolo střední a dolní části řeky Otavy začalo osídlování přibližně ve 14. století před naším letopočtem. Jen s velkou dávkou představivosti si můžeme udělat obraz, jak v této době krajina vypadala. Změny začaly s příchodem mohylového lidu, který v té době údolí řeky osídloval. Výrazné změny ale nastaly až s příchodem Slovanů, během 5. a 6. století našeho letopočtu. Původní krajina se začala působením člověka výrazně měnit. Slované se především živili zemědělstvím, ale rýžovalo se zde zlato a začal se rozvíjet obchod. Na okolních vrších vznikala hradiště, kam se obyvatelé v čase nebezpečí uchylovali. Rychlá proměna pokračovala až do 11. století. Tehdy došlo k určitému ustálení sídel a v podstatě jejich rozmístění v této podobě přečkalo až do dnešních dnů. Jedním z důležitých míst na řece se stalo město Horažďovice, na jehož nádraží začíná moje cesta.

Za čím jedeme?

Dnes toto krásné městečko nechávám za zády a po nově zřízené naučné stezce se vydávám na druhou stranu řeky a ve směru jejího toku míjím poslední objekty města. Procházím loukami k většímu rybníku a kousek opodál je první zajímavost na stezce. Je zde vztyčen památník na skon českého krále Rudolfa Habsburského. Ten tady zemřel 1. 7. 1307 na úplavici při obléhání města. Stezka opouští řeku a úzkým údolíčkem jsem po pěti minutách u bývalých lázní. Kromě jedné budovy zde stojí kaple sv. Anny, pod kterou vyvěrá silný pramen. Polní cesta stoupá a přichází k silnici do Svatého Pole. Vesnička se usadila hodně pod vrcholem a stoupání je znát. Pohled zpět do údolí řeky a na Horažďovice je kouzelný. Hezká kaplička s křížkem jsou typické pro tuto oblast. Za vsí odbočuji vpravo. Otevírá se odtud báječný výhled k jihovýchodu. Desítkám hor, které odtud vidím dominuje šumavský Boubín. Pozvolné klesání končí na hrázi rybníka Velkého Šibeníku. Pozdní léto přineslo květy kypreje Vrbice. Jejich červenofialová barva tvoří malé ostrůvky v hustém rákosí. Okolní mirabelky jsou obsypány žlutými a červenými plody. A zase nahoru do bývalých vápencových lomů na Hůrce. Kromě výhledu k severozápadu je zde jen velká, špatně ukrytá skládka. I když se příroda hodně snaží než napraví tuto prazvláštní činnost člověka, uplyne hodně let. Po silnici se dostávám do obce Boubín. Opět kaplička s křížkem, tentokrát pod starou lípou. Za obcí procházím kolem rybízovny, pod úpatí cílové hory. Po louce a mezi poli přicházím k okraji lesa. Cesta končí a podrost pod starými borovicemi se zdá neprůchodný. Hledání je nakonec úspěšné a sotva znatelnou pěšinou se prodírám kopřivami a ostružiníkem, který se mně snaží podtrhnout nohy. Konečně cesta, ze které odbočuje vyšlapaná stezka přímo k vrcholu. Červenobílá tyč oznamuje, že stoupání mám za sebou. Les je v několika místech řidší a několik dílčích pohledů na západ je odměnou za námahu. Sestupuji svahem na západní straně hory a dostávám se na louku s výhledem na ves Velké Hydčice a do údolí Otavy. Na nádraží v této obci končí moje dnešní, trochu náročnější cesta.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

I když se cestou prochází několika obcemi, je dobré mít svačinu v batohu. Nedá se během cesty nikde nic koupit, pouze na jejím konci ve Velkých Hydčicích je obchod. Ubytovat se lze v Horažďovicích.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Cestou je několik hezkých drobných sakrálních staveb. V několika místech jsem objevil nečekané pohledy na hory Šumavy a v opačném směru na pásmo Brd. Přímo děsivé jsou bývalé lomy na Hůrce. Město Horažďovice, pod které tato oblast patří, hlavně páni na radnici se mohou stydět.

Ostatní informace

Celá cesta je asi 10 až 12 km dlouhá. Po naučné stezce jsem šel do vsi Boubín. Ta dále pokračuje na hrad Prácheň a vrací se do Horažďovic. Zbytek cesty na Svitník a do Velkých Hydčic je neznačený. Vše je na mapě KČT. č. 68 Pootaví.

Na výlet vlakem

Na výlet jsem jel vlakem. Jedná se o trať číslo 185 z Horažďovic předměstí do Klatov a dále do Domažlic. Vlaky zde jezdí v obou směrech v dvouhodinových intervalech. Dobré je sem vlakové spojení z Plzně, Českých Budějovic a Klatov.