Z Vysoké Lípy k Dolskému mlýnu

Kam a jak jedeme?

Nějak neveselo bylo, nic moc se nedařilo, i když léto bylo, Pavlína dokonce i do z důvodu dovolené zavřené ordinace chodila, aby splnila jakési limity pojišťovenské (a to měla mít tu dovolenou). Až jsem se zeptal, jestli nemám zavolat do Vysoké Lípy. Už loni na podzim se zmiňovala, že by se tam chtěla vrátit, že jí tam učarovalo (a takhle poetické výrazivo používá jen zcela vyjímečně). Rychle jsme se shodli na termínu, telefonát byl pojednán také velmi rychle. A probíhal asi takhle: „ Dobrý den, Franěk, my jsme u vás loni byli…nedopovězeno“ „Pamatuju si na vás. Od prvního do čtvrtého? Samozřejmě, počítám s vámi.“ Říkám to Pavlíně, ale ta prohlásila, že tohle tvrdí určitě všem. Teď zbývalo už jen se těšit. Však nám tam minimálně dva výlety od loňska zbývaly.

Prvního srpna byl čtvrtek. Vyjíždět jsem chtěl před polednem, není to z Kladna až tak daleko. Dopoledne si stihnu zajít do knihovny, odpoledne zase stihneme menší procházku.

Skoro bez zvláštních příhod jsme doputovali na místo určení. Parkoviště bylo nějaké přeplněné, zastavil jsem tak nějak při okraji a šel pro klíče. Pan hoteliér zrovna jednal s nějakým řemeslníkem a o jakési opravě, bezmyšlenkovitě mě požádal o poshovění, potom se podíval lépe a pravil: „To jste vy, tady mám připravené klíče.“ Tolik k tomu, že každému říká, že si ho pamatuje. Ještě jsem se dovolil, jestli můžu zaparkovat ve dvoře. I toto privilegium mi bylo uděleno (a to jsem si ani nevšiml, že to parkoviště naproti je placené, loni nebylo). Dcerka pana hoteliéra mě úslužně chtěla navigovat, ale když jsem jí přesně popsal cestu (no tady doleva a hned zase doleva), uznala, že to tady docela znám. Auto jsem umístil ke staré rychtě.

Odnesli jsme si nahoru zavazadla a konečně jsme byli tady, ve Vysoké Lípě, v hotelu Lípa. Jediné, co se tu změnilo (tedy kromě toho parkovného před hotelem) byl krásný historický traktor, ten tu nebýval.

Má ho tu prý schovaný nějaký soused, snad nevyzrazuji nějakou tajnost.

Nezbytné občerstvení tentokrát zahrnovalo i požití dvou prášků proti borelióze. Od té chvíle se pan vrchní, když jsem vypadal, že bych chtěl pivo, tázal se, zda nechci zapít prášek.

A hned potom – cesta k Dolskému mlýnu. Dohodli jsme se, že k mlýnu půjdeme po značce, novou cestu budeme hledat až při návratu. Cesta okrajem Vysoké Lípy byla vlastně ověřováním toho, jak se to tu moc za rok změnilo. Tak třeba koně jsme v těchto místech loni nevídali. I když na nás převážně vystrkovali zadky, je to změna k lepšímu.

U rybníčku přibyl vodník (nebo jsem si ho loni nevšiml a letos ho natřeli, nicméně Pavlína obrázek chtěla). Jak ale na obrázek koukám, nebyl tu, toho bych si všiml. A určitě tu na vrbě nebyla ta velká houba. Tuším sírovec, prý to je i jedlé a dobré, ale značí to zánik stromu, na kterém roste.

Potom jsem se na chvilku vzbouřil. I ohavný psíček z umělého kamene na plotě trůnící měl být zvěčněn. Ne to by mohl prasknout objektiv. Ještě chvíli mě to moje děvče přesvědčovalo, že to někdo vysochal z místního pískovce, ale to už jsme se dostali mimo dohled, a sejde z očí, sejde z mysli. Dobře tomu tak. Byli jsme na okraji srázu k řece Kamenici. Zrovna vystoupala a sotva sípala. On sestup není o mnoho jednodušší. Strmá průrva mezi skalami, dost frekventovaná, sice malebná ale cesta dost zrádná. Jen málokdy člověk může oči zvednout, aby se pokochal.

Ale k lávce přes Kamenici to opravdu není daleko. A ještě před ní se na skále skvěje umělecké dílo, pravda z doby moderní, ale připomínající naše předky z dob kamenných.

A už jsme zase byli na Doláku. Loni tu byly takové davy, že jsem ani moc nefotil, teď to bylo o něco lepší. I celkový záběr jsem stih bez komparsu.

Tohle místo, kousek pod soutokem Kamenice a Jetřichovické Bělé má nesmírné kouzlo. Sedli jsme si na nějakou kládu, koukali na řeku a lidi kolem nám ani nevadili. Pravda, byl tu na výletě nějaký dětský tábor, ale ten se zrovna chystal k odchodu.

Mlýn tu stojí už pár staletí, párkrát samozřejmě vyhořel, ale vždycky ho obnovili. Mlít se přestalo (dle informační cedule) někdy v třicátých letech minulého století, ale to tu z historické stavby vznikl hostinec a penzion. No a po slavném únoru se tu ještě Pyšnou princeznu zastavili natočit a pak ho nechali napospas. Teď je v majetku Národního parku, který alespoň dovolí, aby se dobrovolníci snažili o postupnou obnovu.

Tábor odešel, bylo možno vstoupit a udělat pár obrázků. Dělá je tu každý, tak proč ne já. Žaludek se mi sice poněkud svíral po lécích požitých v podstatě na lačný žaludek, ale to přešlo za chvíli. Ta kamenná stavba byla i zevnitř tak pěkná, že jsem na takové lapálie nemyslel.

Ten pán na obrázku dělal to samé co já, a trochu jsme se navzájem pletli. Asi i já jsem mu někde vstoupil do záběru.

Za protilehlými dveřmi krásná okna, v mlýnici zbytečky technologie, staré mlýnské kameny kam se člověk podívá, skála nad mlýnem, a pod skálou řeka.

Poseděli jsme. V klidu a míru. Vlastně až hlad nás vyhnal, tak jsme šli hledat tu pohodlnější cestu. Tu, kterou lze z dobré mapy jen vydedukovat. Ale i tady drobná vada na kráse. Ještě jsem Pavlínu prosil, aby mi řekla, že to, co je v té řece, není pneumatika. Byla.

Ale pěšinu jsme našli. Je možná o kousek delší, než ta po značce, ale pohodlnější. A připadala mi i pěknější. Dokonce skalní kaplička tam půlce svahu byla k obdivování. O zástupy turistů a poutníků tu člověk nezavadí (chvála bohu) ale obrázek je dosud zřetelný a čerstvá luční kvítka sem někdo nosí.

Bohužel bude asi mít krásná cesta, o které jsem se později dozvěděl, že se jí říká Kostelní, protože tudy chodili věřící do Růžové na mši, trochu problémy. Po posledních deštích v horní části začal ujíždět svah.

Pokud to bude pokračovat, cesta zanikne. Škoda by jí byla.

Pavlína na mně čekala u rybníčku ve Vysoké Lípě (zase zvláštnost, je na kopci). Chvíli jsme poseděli na složených kládách, potom se ozval hlad. Nedal jsem si rozmluvit návštěvu bistra Lesanka alias koliby U Jacka Sparrowa. Loni jsme se tam několikrát parádně navečeřeli. Pavlíně se trochu nechtělo, bála se nějakého zklamání. Ještě kousek před vrátky (ono je to vlastně na zahradě rodinného domu, ale cedulka tam je) mi říkala: „Nepočítáš doufám s tím, že si tě budou pamatovat?“. Odvětil jsem něco v tom smyslu, že pokud tam obdržím stejně dobré jídlo a pivo jako loni, rád jim to odpustím. Vešli jsme, já, jak se do hospody, i když zahradní, sluší, první, slušně jsem pozdravil a dostalo se mi velmi milé odpovědi:“ Jé, co tady děláte“. Evidentně si pamatovali. Vysvětlovat to, že se nám tu líbí a tak jsme prostě přijeli, jsem dlouho nemusel. Svíčková byla vynikající, pivo také dobré, a pokud se nepletu, od loňska ho ještě zlevnili. Jediný rozdíl byl v tom, že zrušili kus květinové Zahrádky a přidali dva stoly. Ale zase naprostá pohoda.

Za čím jedeme?

Dolský mlýn je památkou historickou, skály a řeka Kamenice zase přírodní. Tahle procházka je vlastně koncentrátem zajímavostí všeho druhu.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Kvalita ubytování v hotelu Lípa bylo stejně dobré, jako loni, ceny se nezměnily. A jídlo v Lesance, naprostá paráda. Dokonce jsem měl pocit, že tam zlevnili pivo.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Tady se nedá nelíbit, proto jsme sem jeli. Snad jen ta pneumatika v Kamenici mě trocu namíchla. Ona ji tam pravděpodobně přinesla nějaká voda, ale stejně.

Ostatní informace

Nikam, kde by se platilo vstupné jsme se nedostali. A promiňte, přesnou polohu Kostelní cesty neprozradím.