Za kávou až do oblak

Náš výlet za slovenskou gastronomií by nebyl úplný, kdybychom vynechali návštěvu Lomnického štítu a především kavárny Dedo ve výšce 2634 metry nad mořem. Tedy spíše 2636 metry, neboť poloha kavárny je prý o dva metry nad oficiálním vrcholem nejvýše trvale obydleného místa na Slovensku. Na gastroturistickou výpravu jsme se vypravili na přelomu měsíce července a srpna, tedy v samotném vrcholu letní turistické sezony.

Ale to bych zdaleka předbíhal. Do těchto okamžiků jsem poctivě sondoval úroveň kavárenství a gastronomie z pohledu průměrného návštěvníka v turisticky atraktivním prostředí Vysokých Tater.

První den zahajujeme aktivně. Ze Štrbského na Popradské pleso je to krásná odpolední procházka. Byla by, kdybychom si na cestu nevzali jízdní kola.

Kdo někdy zkoušel tlačit, a místy nést, kolo po tatranských kamenitých chodníčcích (my jsme byli to odpoledne, a vlastně celý pobyt, opravdu jediní), ví, o čem mluvím. Nebýt duchapřítomně ukrytého imbusu v podsedlí a nože v kapse, čekal nás namísto adrenalinového sjezdu dolů potupný odnos kol rozložených na součástky. Pět kilometrů drncání po kamenech dokázal uvolnit na všech kolech i ty nejzatvrzelejší šrouby. Na Popradském plese nás však čekalo občerstvení z okénka, s báječným výhledem na krásnou okolní přírodu. Brigádníci v bufetu oplývali ochotou až do chvíle, kdy jsem si objednal malé presso (již jsem si navykl i u nás doma doprovázet objednávku gestem – roztečí mezi palcem a ukazováčkem – kolik kávy si tak asi představu-ji), čímž jsem vnesl do jejich bohulibého poslání přinejmenším zmatek. Po chvilce vzájemného dohadování se usnesli, že poloviční porci kávy nemají v nabídce, a tudíž buď velikou, nebo nic. Bylo mi však podezřelé, že poloprofesionální Saeco nedokáže připravit picollo, což bystrá studentka určená k výdeji guláše z konzervy rozpoznala, a já se nakonec dočkal svého. Na značku kávy už jsem se raději neptal, neboť její původ byl asi stejný jako jejího kolegy guláše. Začátek tedy nic moc. Přimontoval jsem bicyklům upadlé součástky a pustili jsme se do střemhlavého sjezdu po klikatící se asfaltce zpět na Štrbu. Následující den jsem trávil pobíháním mezi jednotlivými podniky v okolí Štrbského plesa. Kde jinde, než v místě s největší koncentrací turistů. Představa, že najdu typickou slovenskou kolibu, na kterou jsem se upřímně těšil, se ukázala jako mylná. Samozřejmě, že jsem po čase narazil na halušky, a nutno podotknout, že vynikající, ale tak nějak mi k tomu chyběla atmosféra, která ní většině kaváren a cukráren v okolí, otevřených už od časných ranních hodin, převažoval výtečný servis a skvěle připravené espresso různých značek za velice slušné ceny. Výjimkou potvrzující pravidlo byla káva v naší hotelové kavárně – bez servisu, bez pěny, zato však nejdražší.

Třetí den nás čekala vysokohorská turistika na Lomnický štít – tentokrát již bez kol. Pěkně lanovkou a s vrcholovým táborem na Skalnatém Plese. Tam už na nás čekal, jak jinak fast-food, tedy samoobslužná restaurace. Ale moderní, čistá, s vynikající nabídkou hotových jídel, dobrou kávou a milou obsluhou. Čekání na vrcholovou lanovku, jsme si krátili pravou pěší turistikou a plnými doušky nasávali nádheru slovenských velehor. Okolní příroda a pracovní nasazení lesníků se již postarala o zahlazení stop po nedávné kalamitě, která paradoxně odkryla nové pohledy na krásu Vysokých Tater.

Ale adrenalin stoupá, čeká nás posledních zhruba 600 metrů k vrcholu. Bez předchozího studia internetu jsem netušil, co na nás nahoře čeká, a tak ve skrytu duše doufal, že na vrcholu naleznu prkenici a za sto-lem bude díky nepřízni počasí stále sedět Anděl s Vyhlídkou, respektive pan Marvan s panem Kemrem. Špička Lomnického štítu se opravdu celý den ztrácela v mracích, a když jsme nastupovali do lanovky, nic nenasvědčovalo tomu, že se na tom v nejbližších okamžicích něco změní. Náš výškový koráb mizí do bílé tmy a se zemí nás spojuje jen hodně dlouhé a hodně prohnuté ocelové lano.

Konečně přistáváme a rozhlas nám oznamuje, že máme 50 minut času, než se budeme vracet. Jako na objednávku se poprvé za celý den rozestoupila mračna a vidíme tu krásu okolo. Nějak se na ni nemohu soustředit, a tak spěchám do-vnitř na vytouženou kávu. A ta krása je i uvnitř. Usměvavá obsluha, krásná kafémašina a koncept Julius Meinl 1862. „Jen aby to dobře uvařili,“ říkám si v duchu a usedám pln očekávání. Sláva, je to perfektní, a tak můžu přiznat kavárníkům barvu a začít vyzvídat. Voda je tu nejdražší, musí se vozit lanovkou po barelech - proto ji neservírují ke kávě – chápu a odpouštím. Zato však obdržíte výborný domácí koláček.

Obsluha se v kavárně střídá po turnusech a stane se, že pracuje i přes noc. To když někdo využije nadstandardní nabídky a objedná si apartmán pro dvě až čtyři osoby. V přiměřené ceně za nocleh je zahrnuta jízdenka lanovky z Tatranské Lomnice na Lomnický štít a zpět, uvítací drink, večeře v kavárně Dedo a snídaně na Skalnatém plese při cestě zpět. Večer pak můžete mimo jiné sledovat noční oblohu.

Zkrátka romantika. Bohužel, nebyli jsme na tuto eventualitu dostatečně připraveni, a tak ji přenecháme ctěným čtenářům našeho časopisu. Mimochodem, o vzácnosti vody na Lomnickém štítu svědčí fakt, že apartmán není vybaven koupelnou. A proč Dedo? Kavárna je pojmenovaná Dedo z úcty k tradici. Takto neobvykle znělo původní jméno Lomnického štítu.

Ale zpátky ke kávě. I servírované cappuccino nemělo chybu a vyšel i pokus o latte Art. Ob-sluha byla vstřícná nejen k nám, ale i ke všem ostatním. V žádném případě jsme neměli pocit, že si musí každý něco objednat a jakékoli, byť sebemenší, přání plnili pánové s profesionální ochotou. Ceny také nebyly „neslušné“ vzhledem k tomu, na jakém vzácném místě si můžete dopřát kýžené občerstvení.

Čas strávený v příjemném interiéru kavárny zanedlouho vypršel a příjezd další skupiny nás vytrhl z rozjímání. Nastal čas návratu a konstatování, že to byl opravdový vrchol naší kavárensko--gastronomické výpravy.

Nakonec jsme se dočkali i tolik hledané slovenské koliby. Při zpáteční cestě se nám odměnila Salaš Dechtáre, zastávka na dálnici u Liptovskej Mary. Konečně jsme našli tolik hledanou slovenskou kuchyni i atmosféru. Takže do videnia.

Ivan Foral

foto: autor