Za krásou gotických klášterů s geniem loci musíme do Portugalska (Tomar, Batalha a Alcobaça)
Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Putování (více dnů) • Za kulturou
Kam a jak jedeme?
Je svým způsobem úplně jedno, bude-li tento příspěvek zařazen do kategorie Tipy na výlet, Cestopisy nebo Moje dovolená. A někdo možná namítne, že stejně nádherné gotické kláštery najdeme i ve Francii, Anglii nebo Španělsku … a bude mít – alespoň částečně – také pravdu. Ale tato portugalská „svatá trojice“, jejíž jména „září zlatým písmem“ ze seznamu památek UNESCO, je prostě opravdovým unikátem, stejně jako celá portugalská gotika. Tuto zemi na Pyrenejském poloostrově pro sebe teď navíc Češi objevují ve velkém, takže se tento příspěvek možná uplatní také v dnes již trošku utajené kategorii Rady a tipy. V každém případě by však vynechání kteréhokoliv ze tří uvedených klášterních komplexů bylo při putování po Portugalsku chybou přímo kolosální a neodpustitelnou.
Přesto, že i do Portugalska můžeme zajet autem či autobusem, využije většina z nás asi dopravu leteckou (přece jenom je to daleko a čas – jak všeobecně známo – jsou peníze, kterých není nikdy dost). Z vlastní zkušenosti vím, že je dobré se vyhýbat pochybným dopravcům typu ČSA, ale to už záleží na úvaze a odvaze každého cestovatele. A svým způsobem je také jedno, jestli poletíme do Lisabonu nebo Porta, protože všechny tři kláštery leží někde „na půli cesty“, ve středu země a v blízkosti města Leiria. Největší vzdálenost pak rozděluje Tomar a Alcobacu - a i to je pouhých 67 km.
Za čím jedeme?
Naše cesta začne v Tomaru. Zdejší rozlehlý klášterní komplex s množstvím nádvoří, byl mezi památky UNESCO zapsán již v roce 1983. Klášter Řádu Kristova (Convento de Cristo) jedná se původně o templářskou pevnost, postavenou v roce 1160 na vrcholu kopce nad městem. Klášterem se stal až na počátku 14. století a v jeho podobě dnes najdeme nejen prvky románské architektury a manuelské gotiky, ale také něco z renesance, manýrismu i baroka. A všechno to skvěle ladí. Za perlu kláštera je považováno tzv. Tomarské okno, nás zde ale nejvíce zaujala úžasná „skulptura přezky opasku“.
Celé budování klášterního komplexu trvalo dohromady téměř šest století. Základem všeho se stala románská rotunda s oratoří templářů. Postupně pak vznikl chrám s ambitem, který v 16. století vyzdobila mnohá mistrovská plátna i nástěnné malby, a poté přibyly nová sakristie, gotický hřbitov, prádelna, nemocnice, Rytířský sál a lékárna. Krásný velký chór, postavený v manuelském stylu kombinujícím gotiku s maurskými vlivy, je dílem Diega de Arruda. Podobu kláštera později ještě upravil Diego de Torralvo, který zde použil střídání korintských a toskánských sloupů. Je přitom zajímavé, že k úpravám či rozšíření kláštera došlo snad za každého portugalského panovníka, ale přesto působí Tomar jednolitým a harmonickým dojmem. Přitom se původně vlastně jednalo o stavbu, která měla být oslavou „reconquisty“, tedy vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova. Templářský základ byl rozšířen v období gotiky i renesance a již v roce 1907 byl celý klášterní komplex zařazen mezi portugalské národní památky. Od té doby je také střežen státem jako „oko v hlavě“ a každá rekonstrukce zde probíhá za použití původních materiálů i technologií.
Tomar je sice skutečným skvostem, ale my pokračujeme dál. Naší další zastávkou bude Batalha. Tamní dominikánský klášter s kostelem Panny Marie Vítězné (Santa Maria da Vitória) považuje autor tohoto článku za jednu z nejkrásnějších staveb, které kdy viděl. Však i tento komplex „putoval“ na seznamu UNESCO již roku 1983, tedy 597 let po svém založení (Jára Cimrman by jistě tento krok patřičně zkritizoval a doporučil by se zapsáním ty tři roky počkat). S Tomarem má Batalha společný i rok 1907, kdy se také tento klášter stal portugalskou národní památkou. A je zajímavé, že i Mosteiro da Batalha vlastně vznikl jako válečný památník, oslavující vítězství v bitvě u Aljubarroty, kde se rozhodlo o nezávislosti Portugalska na Kastílii. Však také jméno městečka Batalha znamená v překladu Bitva.
Stavba kláštera zasáhla do tří století, kdy v letech 1386 až 1517 (kostel však byl dokončen již v roce 1416 a většina kláštera roku 1433) získala prvky klasické gotiky, vrcholné gotiky i manuelského stylu, což byla vlastně portugalská verze pozdní gotiky a zahájení jejího přechodu k renesanci. Autorem základní koncepce klášterního komplexu byl portugalský stavitel Afonso Domingues, který vycházel z podoby velkých anglických katedrál. Toho na počátku 15. století vystřídal Mistr Huguet, který v podstatě dokončil stavbu kostela i osmibokou královskou kapli, ve které je pohřben zakladatel kláštera král Jan I. s manželkou (Filipa z Lencasteru) a synem (Jindřich Mořeplavec).
Svým způsobem nejúžasnější částí monumentálního kláštera jsou tzv. Nedokončené kaple (Capelas imperfeitas). Ty měly sloužit jako mauzoleum krále Eduarda I. a jeho rodiny a jejich stavbu zahájil také Mistr Huguet. Později byla výstavba kaplí víceméně zastavena a nový král Manuel I. budoval spíše v Lisabonu. Na Batalhu se ale zaměřila jeho sestra Eleonora z Viseu, která zde nechala pohřbít svého manžela Jana II. i syna Afonsa. Na podobě kláštera Batalha se však i v této době podíleli velcí mistři manuelského stylu, zejména stavitelé Mateus Fernandes a Diogo Boytaca. Právě Fernandes vytvořil velkolepý, monumentální a úžasně propracovaný portál Nedokončených kaplí, který se později stal hlavním symbolem celého kláštera. V 16. století se na podobě kláštera ještě podepsal architekt Joao de Castilho.
Šťastné období pro klášter, všeobecně považovaný za jednu z mistrovských ukázek gotické architektury, víceméně skončilo na počátku II. poloviny 18. století. V roce 1755 jej poškodilo zemětřesení a v letech 1810 a 1811 vypálila napoleonská vojska. Celý klášterní komplex pak zůstal nevyužívaný a chátral. Až v roce 1840 rozhodl král Fernando II. o restaurování kláštera Batalha, které skončilo teprve v polovině 20. století. I zde platí povinné použití původních plánů, materiálů a technologií.
Z nejzajímavějších částí kláštera musíme ještě jmenovat alespoň hlavní západní portál se 78 sochami. Najdeme zde plastiky dvanácti apoštolů, reliéfní sochu Krista obklopeného evangelisty, sochy biblických králů i královen, proroků i andělů se středověkými hudebními nástroji a chybět, samozřejmě, nemůže ani Panna Marie).
Naší poslední zastávkou je klášter Alcobaça, který byl také jako poslední zařazen mezi památky UNESCO. Stalo se tak v roce 1989, zatímco portugalskou národní památkou je i tento komplex již od roku 1907. A jedná se také o jediný klášter, který – díky chrámovému průčelí, otočenému do rozlehlého náměstí – na první pohled možná zase až tak moc goticky nepůsobí (baroko se zkrátka nevyhnulo ani tomuto místu). Zdání však klame, protože tento svatostánek je považován za největší gotický kostel v celém Portugalsku.
Také cisterciácký klášter Alcobaça byl založen jako památník slavného vítězství nad Maury, tentokrát v bitvě u Santarénu. Otcem zakladatelem byl portugalský král Afonso I. v roce 1153 a jeho prvními obyvateli cisterciáci z Francie. A také klášter Alcobaça současně sloužil jako královská hrobka (mj. jsou zde pohřbeni Afonso II. Tlustý, Afonso III. Boloňan nebo královna Beatrix). Skutečnými klenoty kláštera, na jejichž kráse nic nezměnilo ani hanebné poškození napoleonskými vojsky v letech 1810 a 1811, se tak staly sarkofágy Pedra I. a Inés de Castro. Tento král byl zván Spravedlivý i Krutý a Španělka Inés byla jeho milenkou. Po její smrti bylo její tělo exhumováno a ona prohlášena královnou. Zkrátka místo s příběhem, který inspiroval i velkého portugalského básníka Luíse Vaze de Camõese …
Součástí monumentálního klášterního komplexu se později stala také významná klášterní škola, kterou doplnila barokní kolej. Klášter však zůstává převážně krásnou ukázkou gotického cisterciáckého umění víceméně burgundského typu, který doplnil místní styl manuelský. Unikátní je zdejší systém „technických rozvodů“, zaujmou jistě sociální zařízení nebo slavná kuchyně z 18. století, ale to hlavní jsou i zde pořád „běžné“ záležitosti jako klášterní kostel, kapitulní dům, dormitář a refektář. A také pro klášter Alcobaça platí, že veškeré zásahy a úpravy zde podléhají přísným požadavkům památkářů na použití původních plánů, materiálů i technologií.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Možností k ubytování a stravování je zde dost a dost. My tuto trasu absolvovali v rámci poznávacího zájezdu po Portugalsku, což má sice výhodu v tom, že se člověk „nemusí o nic starat“, ale zase většinou není na nic dost času. Ani na památky, ani na to posezení u vynikající portugalské kuchyně a láhve portského.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Líbilo: Úplně všechno. Skutečná nádhera a učebnice architektury. Dějiny umění na vlastní oči. Autor článku byl ve skutečném sedmém nebi (i když mozek ani oční bulvy snad chvílemi ani nestíhaly zaznamenávat „všechnu tu krásu vůkol“) a pevně věří (nebo alespoň doufá), že zde nebyl naposledy.
Nelíbilo: Málo času (a nebýt intervence u průvodkyně zájezdu, bylo ho v B + A ještě podstatně méně). V Tomaru jsme měli 3 hodiny a viděli alespoň většinu toho, co se vidět dalo. Na Batalhu a Alcobaçu jsme dostali jen něco málo přes hodinu a to se prostě podrobnější prohlídka stihnout nedala. Zejména exteriéry všech staveb jsme dosti zanedbali.
Ostatní informace
Zájezd do Portugalska je, samozřejmě, o něco dražší záležitostí než Varlův oblíbený výlet na Kokořín. Je to však nádherná země a tyto tři kláštery jsou skutečnými perlami na její koruně. Vstupné do každého kláštera je 6 €, ale dá se pořídit také kombinovaná vstupenka do všech tří popisovaných klášterů. Ta pak přijde na 15 € (a to se už vyplatí, že ano). Otevírací doba je v sezóně (červen – září) od 9,00 do 18,30 hod., po zbytek roku se zavírá o hodinu dříve.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Tomar
Půjčovna autPříspěvky z okolí Za krásou gotických klášterů s geniem loci musíme do Portugalska (Tomar, Batalha a Alcobaça)
