Za tajemným Černým jezerem

Kam a jak jedeme?

Dnešní výlet nebude nijak dlouhý ani náročný. Auto zaparkujeme na parkovišti na Špičáckém sedle nedaleko Železné Rudy a vyrazíme za dalším skvostem šumvaské přírody. Lesní silnička nás povede nad údolím Brčálníku a po nedávných vichřicích lehce prořídlý les nám zprvu umožní výhledy do již zmiňovaného romantického údolí. Pokud budeme mít štěstí, možná spatříme i romanticky "pobublávající" motoráček, spěchající do Železné Rudy. Něco přes 3 a půl kilometru bude dlouhá naše cesta k Černému jezeru, ale k vidění na ní bude dost. Třeba místo, kudy vede železniční tunel protínající sedlo Špičáku, nebo Komárkova jedle, po níž už bohužel dnes zůstalo jen torzo pařezu a kus kmene. A když budeme opravdu pozorní, tak zhruba v polovině cesty spatříme i vlevo v zalesněném svahu vyrovnávací komoru potrubí, kterým putují jezerní vody na lopatky turbíny hluboko v údolí. A těsně před cílem, si opravdu pečliví pozrovatelé všimnou i morény, kterou prochází silnička a která už po staletí zadržuje vody Černého jezera. Všechna zajímavá místa (kromě vyrovnávací komory) jsou opatřena informačními tabulemi.

Cesta se dá absolvovat jak pěšky tak i na kole, přičemž alternativou je prodloužení výletu o Čertovo jezero. Ve spojitosti s tím je však třeba říci, že cesta na Čertovo jezero je dost náročná. Je tu totiž v cestě dlouhé a strmé stoupání na Rozvodí, odkud se pro změnu klesá k Čertovu jezeru dost kamenitým terénem. Určitě to není na žádné lodičky nebo vycházkovou obuv a na dětský kočátek také zapomeňte. Z Čertova jezera je možno se vrátit po značené turistické stezce přímo na Špičácké sedlo.

Ze Špičáckého sedla je to něco přes 3,5 kilometru na Černé jezero, na Čertovo jezero pak přibližně dalších 2,5 km a zpět na Špičák cca 3 km.

Za čím jedeme?

Naším dnešním hlavním cílem je však Černé jezero. Co už toho bylo napsáno o historii, půvabu i významu šumavských jezer. Porovnávat je můžeme z nejrůznějších hledisek a vést spory o tom, které z nich je nejpůvabnější, nejhezčí. Inu, co člověk, to jiný názor. Teď však stojíme na břehu Černého jezera a jsme rádi, že tu kromě nás není ani živáčka. Snad právě v tichu všedního květnového rána nejlépe vyniká jeho tichá krása, zádumčivost a mohutnost. Stín Jezerní stěny stále ještě pokrývá část vodní hladiny a dělá vody Černého jezera ještě temnějšími, než ve skutečnosti jsou. Patří k jednomu z těch šumavských jezer, která měla to štěstí, že neskončila uvězněná na desítky let v hraničním pásmu, díky čemuž jsem měl už jako malý kluk tu šanci a potěšení sem občas zajíždět. Ale teprve teď jsem se dozvěděl, ze jezero bývá nebo bývalo také nazýváno Bystřické, Jesenické nebo České. Je pravda, že to slyším poprvé, ale proč nevěřit tomu, že třeba v mluvě zdejších starousedlíků mohlo, nebo může stále být toto jezero takto nazýváno. A teď snad ještě pár čísel. Jezero leží v nadmořské výšce 1 008 m.n.m. pod 330 m vysokou Jezerní stěnou, ve které se leckdy ještě počátkem léta drží zbytky sněhu. Dno jezera o rozloze 18,5 ha, dosahuje hloubky 40 metrů a délky cca 800 metrů (měřeno od hráze k Jezerní stěně). Při pohledu na jeho lehce tajemný vzhled, se člověk nemůže divit, že ve fantaziích Šumaváků je tento přírodní skvost opředen celou řadou pověstí. Mluví se v nich o hraběnce i s kočárem, či o vojácích v uniformách, kteří mají spočívat na dně jezera. Jakoby zdejší tajemné hlubiny přitahovaly záhady a nejasnosti. Je tomu pár desítek let nazpátek, kdy byly z hlubiny jezera vytaženy bedny, o jejichž obsahu se dodnes vedou dohady a spory. Ještě dříve než ponecháme Černé jezero opět jeho samotě, povšimněme si toho, že jezero v minulosti nebylo až tak osamocené, jak na první pohled může zdát. Uvidíme, že hráz jezera je upravena a osazena stavidlem, jímž se reguluje odtok vody do elektrárny a vyrovnávací nádrže dole v údolí. Pokud se vydáme po pravém břehu jezera, narazíme po pár stovkách metrů na další stopy civilizace. Po pár stech metrech spatříme lesní cestu odbočující do lesního porostu a po pár desítkách metrů ústící na evidentně čerstvou mýtinu, kde ještě před nedávnem stával objekt bývalé pohraniční roty. A vrátíme- li se zpět na břeh jezera, nalezneme tam hned několik stop po bývalé chatě na Černém jezeru, na kterou by se určitě ještě rozpomenuly některé naše babičky a dědové.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování a stravování je k dispozici na Špičáckém sedle, ale vzhledem k blízkosti Spolkové republiky Německo nečekejte příliš příznivé ceny. Snad nejrozumnější jsou v jídelně Karl, hned vedle parkoviště. A ve stejném objektu naleznete i normální obchod s potravinami, což uvítají především skalní turisté. Poněkud levnější možnosti ubytování a stravování se nabízí v okolních obcích a osadách, kam už naši západní sousedé tolik nejezdí. Alespoň namátkou jmenujme Brčálník, Hamry, Hojsovu Stráž,.......

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nejatraktivnější na našem výletě bylo pochopitelně Černé jezero, zvláště když jsme při jeho návštěvě zůstali ušetřeni vřískajících davů návštěvníků. O to více jsme si mohli vychutnat romantiku tohoto místa a pátrat po stopách minulosti na březích jezera (viz již zmiňované zbytky pohraniční roty a turistické chaty). Krásné byly i výhledy do údolí Brčálníku. Pokud by jste se chtěli někdy ubytovat v romantickém prostředí, tak Brčálník vřele doporučujeme. Ubytování tu nabízejí 3 pensiony, 1 ekofarma a ubytovat se dá i v soukromí. Je opravdu nádhera, probouzet se s výhledem do zelení zalitého údolí a při snídani kochat pohledem na horský hřeben, lemující tento nádhern ý kout šumavské přírody. No a bafající motoráček, je takovou "třešničkou na dortu". Ten prostě do toho údolíčka patří!

Ostatní informace

Odmyslíme-li ceny za jídlo, protože jsme si jídlo nesli sebou, bylo vlastně jediným výdajem parkovné na Špičáckém sedle, kde jsme začátkem května platili myslím 25,- Kč za hodinu. Pak už jsme se ponořili do stínu lesa a nemuseli podporovat někdy opravdu přemrštěné ceny.

Na výlet vlakem

Vlak se dá dobře použít pro přiblížení na Špičák. Z Prahy, Plzně i Klatov vyjíždí vlakové spoje, které všechny zastavují v žst. Špičák (hned za výjezdem ze Špičáckého tunelu). Většinou o víkendech, ale třeba i v letním období jsou vedeny přímé vlakové spoje z a do Plzně i Prahy. Z nádraží je to na Špičácké sedlo necelý kilometr, ovšem za stálého stoupání.