Zámek ve Volšovech.

Kam a jak jedeme?

Ulišovy, tak zní původní název tohoto prastarého sídla, které v roce 1045 daroval kníže Břetislav Břevnovskému klášteru. Jistě, o mnoho dříve před tímto datem, se zde rýžovalo zlato. A to je i jeden z důvodů, proč byly Volšovy v majetku kláštera skoro pět století. Někdy kolem roku 1541 kupuje statek Břetislav Švihovský z Rýzmberka, ale panským sídlem se stávají až za držení Koců z Dobrše po roce 1550. Tehdy zde byla postavena tvrz. Během 17. a 18. století byly provedeny barokní úpravy. Vznikl dvojkřídlý objekt s přistavenou zámeckou kaplí ale to již byli vlastníky Dohalští z Dohalic. Sledovat střídání majitelů je skoro detektivkou, bylo jich hodně a když se roku 1873 panství stalo majetkem hraběcího rodu Chotků, prožívá panství svůj vrchol. V té době je u zámku poměrně veliký park a zahrada. Součástí areálu je mlýn a pivovar, jehož provoz byl ukončen po roce 1890. Chotkové panství v roce 1908 darovali českobudějovickým petrinům. Kongregace měla panství až do roku 1950, kdy jej zabral stát. Začali zde hospodařit státní statky a úpravy v těchto letech zcela smazaly slohový vzhled zámku. V roce 1990 se zámek vrací původním majitelům. Dnes zde provozuje svoji činnost oblastní charita Sušice. V minulých letech proběhla oprava střech a zdá se, že zámek má nejhorší časy za sebou.

Za čím jedeme?

Na cestu vycházíme po červené ze sušického náměstí. Cesta prochází lesoparkem Luh, proti proudu řeky Otavy a Volšovky. Les i okolní krajinu pokryl sníh a řeka se ocitla v ledovém objetí. Sem tam lze pozorovat neúnavného skorce, jak se vrhá za potravou pod hladinu i led, aby se o několik metrů dále vynořil. Nad námi prolétá několik kormoránů, kteří se rozhodli na řece přečkat zimu. Jistě k velké nelibosti rybářů. Labuť, která se rozhodla tady přezimovat, se snesla do nezamrzlé zátoky. Rybníčky v Luhu zcela pokryl led a i divoké kachny se přestěhovaly na řeku. Klid přerušuje jen pád sněhu z okolních stromů. Docházíme k lávce přes řeku a pokračujeme k osadě Páteček. Po delším stoupání za osadou červenou značku opouštíme a po silnici vpravo míříme k našemu cíli. Otevírají se nám odtud pohledy na město, vrch Svatobor a okolní Hory. Určujeme Sedlo, Kalovy, Svat a Strážiště. Za sebou necháváme po levé straně nevábný zemědělský podnik a po deseti minutách jsme ve Starých Volšovech. Jsou zde dvě nádherné staré lípy, dnes ještě v mrazivém zajetí. Cesta klesá a náš cíl máme před sebou. Ves je rozložena v údolí podél Volšovky a působí roztodivně a neupraveně. Na pořádek si tu moc nepotrpí. Docházíme na rozlehlé nádvoří s památnou lípou. Obcházíme zámek a budovy bývalého mlýna a pivovaru. Ještě pár fotek a vracíme se zpět. Cesta nás dovedla do parku, jestli se tyto houštiny dají tak nazvat. Ale i zde je několik nádherných stromů především buků, javorů a smrků. Objevujeme několik sejpů po rýžování zlata. Říčka Volšovka se ledem ještě nedala spoutat a její zurčení nás provází na konec parku. Docházíme podle ní zpět k řece Otavě a stejnou cestou se vracíme do Sušice.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na tento výlet stačí asi tři hodiny. Pokud se nenajíte v Sušici je nutné mít svačinku sebou, anebo trochu držet dietu. Ubytovat se lze ve městě.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Krásný zimní den se nám vydařil. Obdiv patří jak historii tohoto místa tak i okolní přírodě. Viděli jsme největší Hory východní části Svatoborské vrchoviny a prošly se kolem dvou nádherných řek. Nelíbil se nám nepořádek v okolí zámku.

Ostatní informace

Celá cesta je dlouhá asi 6 km a i když je Sušice nedaleko a byl krásný den, skoro nikoho jsme nepotkali. Pokud chodíte podle map KČT tak musíte mít č. 64 Šumava – Železnorudsko a č. 68 Pootaví. Ještě malé doplnění historie. V mládí ve Volšovech pobýval spisovatel Karel Klostermann.