Zimní výlet přes Šorštýn, Skalku na Sulov a zpět na Ostravici.

Kam a jak jedeme?

Už delší dobu jsem se chtěl na tato místa podívat, dokonce i v jednom z článků pojednávajících o skalních velikánech „Mrazového srubu“ jsem zmínil myšlenku projít si zelenou turistickou trasu podél toku Černé Ostravice. V knížce „Zpět k pramenům“, vydané jako doplněk ke stejnojmennému televiznímu seriálu, se na jejím konci zmínili i o pramenu této části významné beskydské řeky. Pramen jsem sice nenašel – nebyl čas jej hledat, naopak měl jsem více než naspěch abych nakonec rozumně stihl vlak kvůli nařízené celonárodní „večerce“. A toto „předbíhání času“ mi vzalo za celý výlet tolik energie a sil, jak už dlouho nic. Vrátím se na začátek.

 

Autobusem jsem se dopravil na zastávku Staré Hamry – rozcestí Černá. Okamžik před příjezdem do zastávky – nezastávky (nachází se v ostré pravotočivé zatáčce hlavní cesty vedoucí na Bílou) jsem zahlédl i něco, co jsem asi neměl - lom. Křižovatka je taktéž odbočkou na hraniční přechod „Konečná“. Při vzpomínkách na stoupání při cyklovyjížďce až pod Sulovské skály na Slovensku mě ještě teď bolí nohy. :-) Horší snad už mohla být jen představa zpátečního výjezdu přes Veľké Rovné. Tomu jsem se tehdy „zbaběle“ vyhnul a raději jel nudnou, nebezpečnou a frekventovanou cestou Predmier → Dolný a Horný Hričov → Žilina → Kysucké Nové Mesto → Krásno nad Kysucou → Čadca → Staškov → Podvysoká → Turzovka → Klokočov → hraniční přechod Konečná → Černá a kolem nádrže Šance na chatu na Ostravici. Velmi zajímavý výlet a i když byl kdysi hodně dávno, tak na některé střípky si pamatuji až dodnes. Horší je to už se vzpomenutím si na přesnou trasu. Byl by to určitě zajímavý článek, kdybych si to lépe pamatoval. Ale, třeba si vzpomenu… :-)

 

Představa, že při tomto výletu to bude odpočinkovější cesta, vzala velmi brzy za své. Řekl jsem si, že se k lomu alespoň trochu přiblížím, abych měl lepší pohled. To, že cesta dá pěkně zabrat naznačil i charakter sněhu. Občas jsem se propadal. Zdaleka to nebylo to nejhorší, co by mohlo být. Zažil jsem i mnohem nejistější sníh, jehož překonání bylo ryzím utrpením. Zde při opatrném našlapování se dalo jít relativně pohodově. Rychlost byla ale hodně nízká. Na vlak na Ostravici se mi nechtělo vracet po hlavní cestě okolo vodní nádrže Šance, raději bych volil variantu přes Sulov a po modré se takto dostat velkým obloučkem na druhou stranu přehrady a odtud již zbývá jen malá část cesty k nádraží na Ostravici. Pokud jsem chtěl udělat tento oblouk, tak jsem nemohl příliš marnit čas. Protože na Mrazovém srubu, lidově zvaném Vlčí skála jsem byl už vícekrát, získal jsem falešnou představu o tom, že to až tak daleko jako ve skutečnosti nebude. Že výlet nebude odpočinkovou procházkou bylo naznačeno již u prvních kroků. Cesta neprošlapaným sněhem byla velice, velice pomalá. Jestli bych tímhle tempem měl jít až na Sulov a pak zpět na Ostravici, tak bych asi šel celý týden. Tolik času jsem neměl, byla neděle a v pondělí brzy ráno bylo třeba jít odpočinutý do práce. :-) Procházím úzkým pásem lesa a mezi stromy už lom vidím lépe. Zjišťuji, že k ještě většímu přiblížení mi překáží „drobnost“. Nic menšího než samotná řeka Ostravice. Přebrodit by ji asi šlo, ale zdálo se mi, že je určitě výrazně hlubší než mé pohory. Od břehu směrem ke středu toku se vytvářela relativně spolehlivá vrstva ledu, uprostřed ovšem již žádný led nebyl. Nevzdávám se tak rychle, krása zimní scenérie mě naprosto uchvátila a tak jsem šel po břehu proti proudu ještě pár desítek metrů. Odměnou mi byl „objev“ menšího, ale o to krásnějšího kamenného výchozu s převisem. Na některých snímcích to dokonce vypadá tak, jako bych dělal fotku z nějaké jeskyně. Snadnější by bylo místo obejít, ale to by nebyla taková zábava. Také bych si asi malého převisu ani nevšiml. Malou část cesty musím překonat po ledu nad řekou. Schovávám si pro jistotu mobil do batohu, kdyby náhodou došlo k neplánovanému vykoupání se. To se nakonec nestalo a skalku nezvykle snadno překonávám a dostávám se do míst odkud jsem vyšel. Mohl bych být zklamaný, ale zimní scenérie se skalkou byla hezká odměna. Naopak, kdybych zahučel do vody asi by už nebylo moc příležitostí jak by noha v botě uschla (s pohorami není problém, ty to „levou zadní dají“ :-))) ), tak „vzdaní se“ až tak nelituji.

 

Pokouším se podívat na lom i z jiné strany – podle mapy by zde měla vést cestička. Zjišťuji, že je zde brána se zákazem vstupu. Nevadí, alespoň je to důvod abych se vydal k důležitějším cílům cesty a tím prvním je skalnatý vrchol Šorštýn. Vlastně jsem rád, že jsem řeku nepřecházel, protože by to byla snaha zcela zbytečná.

 

Při výstupu z autobusu jsem si také bočním pohledem všiml skalního srázu na opačné straně cesty. Tomu jsem odolat nemohl a tak po chvíli již pomalu, ale přece jen stoupám hlubokým sněhem na jeho vršek. Atmosféra místa mě úplně uchvátila. V prvním okamžiku bych výšku nad řekou odhadoval na několik desítek metrů. I to, abych Černou Ostravici viděl vyžadovalo určitou dávku odvahy se ke skaní hraně vůbec přiblížit. Napadaný, sice jistě vypadající, sníh kuráže nepřidával. Udělal jsem jen několik fotek z „bezpečné“ vzdálenosti a pokusil se pokračovat o kousek východněji se snahou, že se mi snad otevře lepší pohled na sráz z boku. Moc jsem si bohužel nepomohl a na sestup níž jsem odvahu rozhodně neměl. Svým způsobem jsem byl i rád, když jsem se od hrany svahu dostatečně vzdálil. Následovala vlnka hlubokým sněhem ve které jsem se trochu trápil a často propadal, ale po chvíli se cesta přece jenom zmírnila a mohl jsem se k prvnímu významnějšímu bodu výletu přiblížit. Překonávám lesní cestu a stále stoupám výš. Již stojím pod vrcholem Šorštýn, ale ještě mě čeká spousta výškových i délkových metrů než se úplně nahoru dostanu. Najednou na pravé straně vidím něco jako padlý strom, ale není tomu tak. Jedná se o jeden z mnoha kamenných výchozů na severozápadním svahu vrcholu. Porostlý mechem a na velké části pokrytý vrstvou ledu. Po možná padesáti metrech jsem u něho a dívám se nahoru. Je několik možností. Buď ho pohodlně obejdu nebo budu postupovat vlevo. Vidím něco co dává naděj, že by se zde mohla zem propadat. V devadesáti devíti procentech je to jen falešný poplach, ale nedalo mi nepodívat se. Nemýlil jsem se - je zde pouze jedno velké NIC. Nevadí. Zajímavější je cestička nahoru. Buď sejdu dolů, ale to bych bral jako prohru. Naopak, beru to jako trénink, jak dobře dokáži rozložit váhu na nohy a ruce abych co nejméně zatěžovat sníh. Krásný okamžik plného soustředění se na jednu jedinou věc a už jsem nahoře na „pevné zemi“. Nemohu si jako vítěz nevylézt na vrcholek této pidiskalky. :-) Na západ od sebe vidím něco co se tváří jako další terénní hrana. Až k ni dojdu, tak opět zjišťuji, že to bylo jen falešné volání mé fantazie. Daní za tento „rozlet“ níž je, že nyní zase musím stoupat nahoru. Chvíli to trvá, ale nakonec se dostávám na vydatně zasněženou lesní cestu, která mě již východním směrem dovede k vrcholové části Šorštýnu. Obcházím místo a vidím i výraznější skalní útvary.

 

Mají své zvláštní kouzlo. Celý vrchol. Nejsou rekordmany ani z pohledu výšky, velikosti (šířky), rozsáhlosti území ani nedostupnosti. Něco krásného, tajemného i těžko popsatelného zde přesto nepochybně je. Na vrcholu jsem dokonce zahlédl strážce místa. Jeho jasný a vše sledující přímý pohled jsem si nedovolil obejít a tak možná ty nejvyšší místa jsou mnou neprozkoumány. S DUCHEM HORY určitě není na místě si jakkoliv zahrávat. V určitém pohledu mi oblast připomínala okolí nejkrásnějšího pískovcového skalního města na Moravě, na „Pulčínách“. Když jsem procházel kolem malých smrčků najednou jsem zaslechl něco co mě, skoro bych řekl, vystrašilo.

 

Zastavil jsem se a dívám se kolem… Co to bylo? Je ticho… Opatrně udělám další krok a očima jako ostříž (se třemi dioptriemi :-))) ) prohledávám okolí jestli se zde něco nepohne. Nic.

 

Dělám další kroky. Nerad bych vyrušil nějakou medvědici. To bych asi moc šancí na úspěch neměl. Dělám ze sebe „součást lesa“ a doufám, že to tajemné neviditelné udělá tu nejpřirozenější věc a tím je útěk. Já ovšem toto udělat nesmím! Několik dalších kroků a opět ten strašidelný zvuk, jako by se ve větvích něco pohybovalo. Za smrčky prakticky vůbec nevidím.

 

Čas běží úplně jinak. Ve skutečnosti je to asi jen pár okamžiků, ale mě se zdá, že je to minimálně čtvrt hodiny. Až za chvíli pochopím, co ten děsivý zvuk dělá.

 

Vysvětlení je nyní vcelku vtipné, ale v když jsem ten zvuk zaregistroval poprvé, tak mi určitě do smíchu nebylo. Nakonec se z toho vyklubalo jen výjimečné zašustění bundy o batoh, čehož jsem si do té doby nevšímal. Podél smrčků se dostávám na lesní cestu prudce klesající do údolí směrem k dalšímu cíli výletu a to k vrcholu Skalka. Bude jeho pojmenování na místě nebo se bude jednat o podobné zklamání jako u této „Skalky“?

 

https://www.turistika.cz/mista/vylet-udolim-skalky/detail

 

Za chvíli vidím asfaltovou cestu. Jen doufám, že nebudu muset zase tolik stoupat jako jsem nyní sestoupil. Poslední část sjíždím krásný řízeným skluzem. Klesání hlubokým sněhem, náhodně a mnohdy zcela nečekaně se propadajícím nechce žádné „kvaltování“. Konečně už jsem na zledovatělé cestě, ale i tak se pohybuji mnohem rychleji než před chvílí v možná až tři čtvrtě metru hlubokém sněhu. Je to zasloužený odpočinek pro nohy. Mohl bych sestupovat „přímou čarou“ dolů, ale na to již marnit energii nechci. I když je cesta rozhodně delší, tak určitě odpočinkovější.

 

 

Připravuji se na očekávané podobně obtížné stoupání pod vrchol skalka. Jsem v údolí, v nadmořské výšce přibližně 570 metrů. Do ní jsem klesal z vrcholu Šorštýn, který má výšku 709 m.n.m. a jeho jihovýchodně umístěný soused 711 m.n.m. Vzdušnou čarou a prakticky přesně východním směrem umístěná Skalka je přibližně o dalších 26 metrů nižší. Nohy mi už říkají, že nechtějí dále nikam stoupat, že budou tolerovat jen nějakou lehkou rovinku. Ani by mě to nepřišlo, ale v okolí Šorštýna jsem strávil odhadem minimálně tři hodiny. Opět jsem se nějak „zapomněl“ a únava mi to připomněla. Ač jsem zvyklý i u dlouhých výletů prakticky vůbec nejíst, to už musí být hodně zle, abych vytáhl nouzové zásoby, tak čas a únava přichází každý den poměrně pravidelně (poobědová pauza a také pauza, když odcházím z práce a mohu přepnout na „odpočinkový režim“) se projeví i tehdy, když žádný oběd ani práce není. První ani ne krize, protože jsem byl ještě víc než nadšený z předešlého kopce, nastala v údolí před kopcem nadějně pojmenovaným „Skalkou“. Jen jsem si přál ať skalní nebo alespoň kamenné útvary nemusím hledat někde v dlouhém a strmém svahu nahoře okolo vrcholu.

 

Přemýšlel jsem zda by nebylo lepší se na to vykašlat a jít už přímo na Sulov a pak oklikou zpět na nádraží na Ostravici. Stále ale žiji v představě, že to zas tak daleko není. Toto podcenění pak znamenalo velmi svižnou chůzi v poslední polovině cesty. Tady jsem se kochal a později ještě na jednom místě jsem strávil více času než by bylo vhodné až jsem cestu nakonec musel hodně „řezat“. „Dolámaný“ z toho jsem byl ještě několik dní. :-)))

 

Jak už to tak u mě bývá, zvědavost vyhrála a já se musel přesvědčit, jestli kopec nese své jméno „právem“. To co za chviličku přišlo, bylo jako nějaká velká odměna. Zatím jsem netušil, čím jsem si to zasloužil. No, spíš jsem ještě netušil, že za pár hodin to těžce zaplatím snahou dohnat to co jsem tady ztratil. Nebýt povinné celostátní večerky, mohl bych jít mnohem, mnohem klidněji.

 

Přes hlavní cestu vedoucí z rozcestí Černá na hraniční přechod „Konečná“ jsem ušel jen pár metrů a na opačné straně pokračoval jen mírně do kopce. Po několika stech metrech jsem v průhledu mezi stromy zahlédl něco co mě zaujalo a také pod sněhem skoro neznatelnou cestičku. Najednou vidím něco, co mi úplně vyrazilo dech. Klidně bych mohl říct i doslova. :-) S úžasem se dívám před sebe. Tak toto jsem určitě nečekal. Stejně milým překvapením jako skalní sráz nedaleko autobusové zastávky na křižovatce ke „Konečné“ a „Bílé“. Přede mnou se otevřel pohled na deset, dvacet, možná ještě více metrů vysoký skalnatý nebo minimálně kamenný prudký svah. Nyní je všude sníh (když článek píši, tak už asi není nikde příliš moc sněhu, ale tehdy bylo) a tak větší přiblížení zbude až na léto. Už teď vím, že „bližší seznámení“ značně zvýší tepovou frekvenci. Už teď to vypadalo jako jakási beskydská velehora. „Vsetínský Lomničák“ - „Valovka“ se svými více než 35 metry bude asi vyšší i „skalnatější“ útvar než tato „Skalka“, ale kolos je to určitě. Pojmenování je rozhodně na místě, zatím drsněji vypadá asi jen „ondřejnická“ Skalka (k tomuto obrovskému mrazovému srubu ovšem přístup povolen není – jedná se přírodní rezervaci, v rezervační knize je dokonce uvedeno, že je zakázán i pouhý fotografický průzkum, proto je lepší ani z modré turistické trasy nedělat žádné fotky, natož se ke skalnímu krasavci vůbec přibližovat).

 

Podle některých informací by se na vrcholu „hamerské“ Skalky měl od druhé poloviny čtrnáctého století nacházet hrad sloužící k ochraně hranice. Mohl vzniknout i dříve, ale jeho konec je podle všeho datován nejpozději husitskými válkami. Střežil moravsko-uherské hranice. Skála se jmenovala „Baranská“ nebo také „Baraní“. Druhým a neméně úchvatným DSO (tedy Drobným Středověkým Opevněním) je v systému opevnění podle historiků i hradisko Čeladná, které jsem popsal zde:

 

https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail

 

Popis opevnění na Baraní skále dále uvádí, že se jedná o půlkruhový val, respektive jeho mnohde již nevýrazné pozůstatky těsně přiléhající k vysokému skalnímu srázu či skalní stěně o výšce možná tak 40 až padesát metrů, ovšem z poloviny již zasypaný sutí. Tedy, možná se můj rychlý odhad výšky do nějakých 30 metrů až tak příliš s realitou nerozchází. Strmý skalní sráz, někde je dokonce uvedeno i skalní stěna (což asi není až tak úplně nejpřesnější označení), nepochybně bude místu dodávat velice tajemný nádech. Když vzpomínky po několika týdnech dávám do kupy, tak je mi trochu líto, navíc v době, kdy se nikam nesmí (mimo město nebo vesnici) a kdo ví kdy se od vlády dočkáme „opušťáku“ (doufám, že alespoň na Štědrý den, jako vánoční dáreček), že jsem přece jen neobětoval několik minut (asi mnohem víc) abych na tento vrchol vylezl a po valu se porozhlédl a hlavně zjistil, jestli mám tu odvahu přiblížit se ke hraně skalního srázu. Místa od kterého očekávám výrazné zvýšení tepové frekvence i zostření veškerého vnímání. Onoho vnímání jemné tenké linie co je ještě bezpečné, ale „nevidím toho ještě tolik, kolik bych chtěl“ a kde už je to skutečně „o hubu“. :-)

 

Zde měly mé nohy velké štěstí, cestička pod svah této „hamerské“ Skalky příliš nestoupala a už teď vím, že se určitě vrátím. Místo se může hrdě postavit vedle dalších kamenných velikánů oblasti – lomu, srázu nad křižovatkou Konečná - Bílá – Ostravice, vrcholu Šorštýn, několika mohutných skalních samotářů nedaleko vrcholu Příslop dokonce i s menší dutinou, klidně bych řekl i minijeskyňkou ( https://www.turistika.cz/mista/mrazove-sruby-u-vrcholu-prislop/detail ) a kouzelného hřebínku Javořinka ( https://www.turistika.cz/mista/kouzelny-skalnaty-hrebinek-javorina/detail ).

 

Je třeba se odpoutat a vyrazit svižnou chůzí východním směrem. Obtáčející se lesní cestičkou se s majestátem „hamerské“ Skalky loučím, abych se po chvíli připojil na zelenou turistickou trasu vedoucí na Sulov. Cesta je krásnější než jsem čekal. Po pravé straně strmý svah na mnoha místech s nejrůznějšími výchozy, po levé straně se kouzelně, někde až tajemně klikatící Černá Ostravice. Cestu doporučuji všemi deseti. V údolí po Cyrilometodějské stezce (zelené turistické trase) obcházím vrchol Stupný. Mezi tímto bodem a cestou, kterou jsem scházel kolem vrcholu Skalka se nachází i rozsáhlé prameniště stejnojmenného potoku. Na více místech se zastavuji, abych si zaznamenal souřadnice zajímavých výchozů ve strmých levostranných svazích Černé Ostravice. Nakonec se na to vykašlu, protože bych prakticky po několika desítkách metrů opět zastavoval a na železniční stanici na Ostravici se dostal asi až za několik dní a ne ještě dnes večer - nejlépe se zapadajícím sluncem. Na rozcestí „Údolí Černé“ musím opustit zelenou turistickou trasu a připojit se na modrou. Je třeba sledovat levou stranu cesty, kde je modrá šipka a přejít říčku. Klidně by se mohlo pokračovat po zelené, ale já chci poznat poslední skalní útvar této oblasti označený v mapě. V ní vypadá jako to nejvýraznější, co by na dnešním výletu mělo být. Vzdušnou čarou něco málo přes kilometr severo-východně-východně se nalézá skalní vyhlídka na jedné z nejvyšších (cca 20 metrů) „skalních věží“ Mrazového srubu, lidově označovaného také jako „Vlčí skála“. Místo tak krásné, nebezpečné i fascinující až mi mráz běhá po zádech a není to tím, že je trochu chladněji. Aby se skály milující čtenář trochu naladil na to, jaké asi byly mé představy, očekávání i sny „bratra Vlčí skály“, tak zde jsou malé ochutnávky:

 

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala--1/detail

 

https://www.turistika.cz/vylety/odpoledni-a-vecerni-vylet-z-vlcich-skal-pres-nocni-velky-polom-az-do-mostu-u-jablunkova/detail

 

https://www.turistika.cz/mista/vlci-skala-ocistec-a-skalni-raj/detail

 

Pohled z minilávky, upřimně zde již ani ne tak nad řekou, jako spíš potůčkem, který by klidně šlo relativně lehce přejít i bez ní, je velice uklidňující. Cesta od lávky se táhne rovinkou podél lesa úzkou vyšlapanou cestičkou ve sněhu. Zdá se mi, že se nějak loudám a cyklostezka ne a ne. Nakonec přece jen zahlédnu silniční značku a tak vím, že zde je třeba opustit modrou turistickou trasu a vydat se doprava. Ta je skoro v celé své šířce zledovatělá a jen symbolicky posypaná škvárou (v okolí zdroje pitné vody (nádrže Šance – Řečice) není dovoleno cesty solit a někteří motoristé jsou z toho každoročně hodně překvapení, i když toto pravidlo platí dlouhé desítky let). K v mapě naznačenému skalnímu srázu, v jehož majestát jsem doufal, bych se nejradši v mžiku přemístil jako mávnutím kouzelného proutku. Cesta byla krásná, ale už teď mi bylo jasné, že mám času spíš méně než více. Cestu jsem „řezal“ jak to jen šlo. Na ledu a s projíždějícími auty to zas takový fofr nebyl. Krajinka krásná, slunce svítilo – pohodička. Konečně přecházím přes Škorňanský potok, orientační bod, kde bych měl zpozornět. Budu procházet kolem západního konce menšího (jak moc je otázka) hřebínku na němž je po několika stech metrech naznačená v mapě linka s půlobloučky. Míjím doprava vedoucí lesní cestu a v ostřejší levotočivé zatáčce mě uvítá něco jako předehra před tím, co bych mohl vidět dále. Jakási půlkruhová deprese – terénní sníženina, jejíž svahy jsou zpestřeny pískovcovými bloky. Toto místo v mapě označené není, tedy jako „úlovek“ si do GPS-ky zaznamenávám jeho souřadnice. Pokračuji dál a hledám a hledám. Čekám něco velkého, mohutného, majestátného. Nic takového nevidím. Jen někde vyšší, někde o něco nižší svah jen velmi skromně pokrytý balvany a to spíš menšími. Jsem zklamán. Pořád si myslím, že to bude asi dále, ale nic zvláštního nevidím. Podle mapy v GPS, jsem už za východním koncem, ale možná bylo místo jen špatně naznačeno. Možná se špatně dívám. Mezi stromy se mi zdá, že hřebínek zde asi bude již také končit. No rozhodnu se, kdo ví kdy se zde zase vypravím, že alespoň vylezu nahoru na hřebínek a rozhlédnu se. Za chvíli poznávám, že tento nápad je daní za pohodičku pod Baranskou skalou na začátku výletu. V hlubokém sněhu po rovince k patě svahu se jde těžce, ale když mám začít stoupat, tak většina kroků končí skluzem do místa, kde jsem ten který krok zahájil. Nohy musím zvedat hodně vysoko. Mnoho kroků končí neúspěchem. Cítím zmar. Sem tam dělám alespoň nějaké fotky. Výhled někam dál, prakticky žádný. Na tu chvilku co fotím mi notně promrzají ruce. Zdá se mi, že dnešek je poměrně teplý, ale asi zde v údolíčku pořádně mrzne. Ruce se pokouším hluboce zaseknout do sněhu, aby mě alespoň na chvíli přidržely, než alespoň jedna noha najde pevný bod a nesklouzne zpět. Většinou se nedaří. V létě bych svah „skoro vyběhl“. Teď je to utrpení. Každých deset centimetrů postupu beru jako úspěch. Každý okamžik kdy nohy pevněji stojí zase o něco výš, je skoro vítězstvím. Někdy se snažím rozložit svou váhu na mnohem větší plochu. Skoro se pokládám na sníh.

 

Když mohu dosáhnout na kmínek nějakého stromku, tak je to „obrovským krokem pro člověka, ale malým krokem ve výšce celého svahu“. S vypětím sil se dostávám pod balvan. Ještě možná deset metrů je na vršek hřebene, ale vzdávám to. Dosáhl jsem balvanu, alespoň nějaký důvod proč jsem se škrábal nahoru. Nalevo vidím menším průhledem svahy něčeho co vypadá jako nějaký val. Ale kdo ví, možná je to jenom svah pod hřebenem. Napravo nevidím nic. Kdybych vystoupal těch deset, patnáct metrů asi bych mohl lépe odhadnout charakter této krajiny. Bohužel nic co by se jen trochu podobalo skalkám, mrazovým srubům, skalním srázům, apod. Nevidím. Unavený, ruce i rukavice mokré, prsty zebou. Hádám minimálně půl hodiny, které mě toto „škrábání se“ na „vrchol“ stálo. Větší časovou ztrátu si dovolit nemohu. Také neznám zbytek cesty a netuším jak ještě bude náročný a kolik času mě ještě bude stát. Na druhou stranu v mé hlavě ještě zůstává otázka: „Co je za hranou svahu, kam jsem se nyní nedostal?“ Bude to nějaký val, budou tam nějaké skalky srázy nebo něco podobného? Bude něco jen o kousek dál co zpraví reputaci tomuto místu? Alespoň pro oči milovníka skal…

 

Ne vše jsou skály a musím uznat, že zdejší krajina je krásná a ten kdo nepůjde za iluzí něčeho velkého skalnatého a děsivého, tak zklamaný určitě nebude. A možná, až se zde vydám podruhé, bez sněhu, tak i já najdu to, co jsem čekal… Kdo ví ….. :-) Ve stínu Vlčí skály to nebude ani trochu snadné. Sestup sněhem je opatrnější, ale mnohem mnohem rychlejší než výstup. Dostávám se zpět, možná jen třicet metrů od balvanu, na asfaltovou cestu. Snažím se jít svižně a dohnat ztracený čas. Už se skutečně nemohu loudat. Snažím si v kapsách rozehřát promrzlé prsty i trochu vysušit rukavice, kdo ví jestli je budu ještě pokračovat. Jsem v klidu pro nejhorší případ jsou někde v batohu druhé rukavice i ponožky. Je třeba jít hodně rychle. Běžet nebudu, ale snažím se jít co to jde. O několik set metrů dále napravo by se měl nacházet klauz na Černé Ostravici.

 

Procházím krásným úsekem lesa a serpentinami asfaltové cesty. Nohy opět poznávají, že se stoupání zvyšuje a jsem trochu nervózní jak dlouho to ještě bude trvat než se dostanu do správných míst před Sulov. Také už jsem zpět na zelené turistické trase na kterou jsem se před chvíli připojil. Nejprve ostře zatáčím doprava a pak pozvolněji větším obloukem doleva. Jsem nervózní z toho jak daleko je to ještě k místům, která už znám. Ve skutečnosti jsem v místech, kde bych už se přes les dostal přímo k popisované vyhlídce ve výšce více než dvacet metrů nad okolním terénem. Přes les nic nevidím. Vzdušnou čarou by o mohlo být přibližně 400 metrů. Snažím se koukat tímto směrem, ale i to je pro mě nyní dost únavné a tak nad tím mávám rukou. Konečně se dostávám do míst, která si myslím, že už znám. Docházím k rozcestníku odkud se kolem chaty dá dojít pod „skály“. Jsou nepochybně krásné, ale už na ně nemám myšlenky. Z toho místa přichází skupinka lidí. Pozdravíme se. Je mi vcelku jedno, že jdou mnohem rychleji než já. Nohy bolí, ale já už vím, že už stačí „jen“ vystoupat ke kapličce. Konečně u ni stojím. Malý čas na odpočinek (spíš v hlavě než nohám) a už vím, že budu, kromě několika vlnek, jen klesat. U rozcestníku ke skalám mi začal zvonit budík – nastavil jsem si jej na půl čtvrté odpoledne. Další budík byl na čtyři hodiny a to jsem chtěl už být u rozcestníku Ježánky. Čas je špatný, ale ne zcela beznadějný. Opět se dostávám do hry abych vlak v sedm hodin z Ostravice stihl. V tom případě bych měl mít v Ostravě rozumnou rezervu na to abych to do „státní večerky“ v devět hodin stihl. Další budíky jsem si dával po hodinách a nakonec u důvěrně známé odbočky od potoku Velký Kobylík jsem byl kolem půl šesté, nad hrází přehrady v 17h50 a na nádraží jsem to stihl s rozumnou časovou rezervou. Poslední kilometr nebo dva už jsem šel – nešel. Unavený, ale vypadá to tak, že v Ostravě už budu moci jít klidněji.

Za čím jedeme?

Především za přírodou a to tou neživou - skalní, aneb na co nalákaly mapy.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Jednodenní akce....

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Skoro vše, hlavně na začátku...

Ostatní informace

Cesta autobusem stála kolem 80 Kč a vlakem už si nepamatuji (navíc se zde započítavyl i měsíčník pro Ostravsko).