Národní parky, přírodní památky a města Dalmácie, 3. část (návštěva Diokleciánova města ve Splitu a Trogiru)

Další pokračování chorvatského cestopisu je – oproti těm předchozím i následujícím - zcela výjimečné v tom, že tentokrát bude takřka naprosto potlačena ona přírodní složka a celý díl bude víceméně věnován pouze historickým památkám, na které nezapomněl ani seznam kulturního dědictví UNESCO. V následujících řádcích se tedy vracím časovou smyčkou do středy 14. září 2011, kdy nám program – mnou radostně a netrpělivě očekávaného - dne velí navštívit města Split a Trogir.

Split je se svými 200 tisíci obyvateli největším městem chorvatského pobřeží a současně druhým největším městem země. Při příjezdu nás vítají vlajky, znaky a klubová hesla zdejšího fotbalového klubu Hajduk, které zdobí všechny plochy kolem přístupových komunikací. S pražskou Slavií zpřízněný a místními fanaticky zbožňovaný tým je pro nás zajímavý tím, že byl před 100 lety založen v Praze v pivovaru U Fleků nebo tím, že má nejstarší organizovanou skupinu fans v Evropě. Z autobusu můžeme pozorovat i okolní hory, římský akvadukt ze 3. stol. (doposud používán) nebo "paneláky", u kterých se dá hovořit o čemkoliv, jen ne o kostkovitosti nebo pravidelnosti tvarů. Zajímavé... 

Celá návštěva Splitu bude v podstatě pouze prohlídkou jediné památky, která ovšem tvoří téměř celé staré město, a to Diokleciánova paláce (další z památek UNESCO, kterou uvidím). Základ tedy tvoří původní stavba, vybudovaná císařem Diokleciánem (který pocházel z nedalekého Solinu, kde se narodil jako syn propuštěného otroka) na přelomu 3. a 4. stol. Dnes už jsou, samozřejmě, jeho součástí stavby všech následujících slohů, tedy minimálně od románského po klasicismus. Na prohlídku bylo sice relativně dost času (tedy možná pro většinu zúčastněných, já bych - ostatně jako téměř všude - tak min. 1-2 hod. ještě potřeboval; a Martina se mnou v tomto, na letošní dovolené kupodivu již poněkolikáté souhlasila), ale člověk i tak musel opatrně volit priority. Vzdal jsem tedy okamžitě vše mimo hradby Diokleciánova paláce (tedy františkánský klášter, pár kostelů, přístav a trhy) a zkusil projít atespoň ty nejzajímavější části palácového komplexu, který je skutečně spíše městem ve městě. Neprošel - proběhl. A stejně mnoho dalšího důležitého neviděl. Po paláci můžete chodit, jak chcete a zcela zadarmo, ale pokud chcete někam vstoupit interiérově, je to již placená atrakce. Takže jsme každý (tedy ti památkomilovní - někteří další lakotili nebo dali přednost např. posezení u kávičky či návštěvě tržnice vietnamského typu) zaplatili za různá nakouknutí v přepočtu cca 250,- Kč, ale důvod litovat určitě nebyl.

Blíže nic popisovat nebudu, jenom musím zmínit tři smutné skutečnosti, které nám radost z návštěvy paláce trošku pokazily:

- římský peristyl, kde stával Diokleciánův trůn, byl celý pod lešením a plachtou, tudíž neshlédnutelný

- krásné vyřezávané dveře (13. stol.) místní katedrály jsou za těžkým závěsem dost špatně viditelné (protože je tam tma skoro jako v pr...); takže jsem si proto chtěl některý ze zobrazených biblických výjevů alespoň vyfotit (a následně prohlédnout), ale jakýsi pohunek mi to zakázal

- podzemí paláce, které je největším dochovaným římským krytým prostorem na světě, jsme jen tak proběhli - chtělo by to čas na čtení popisek a ideální by byl průvodce ... kdyby toho času bylo o hodinu víc, tak za námi tam šla polská výprava s průvodcem, který mluvil tak krásně pomalu a srozumitelně ... toto nás opravdu dost mrzelo

Pak již pokračujeme na Trogir, tedy další město (od r. 1997 památka UNESCO), na které se hodně těším. Jenom doufám, že se nebude opakovat Zadar. Hned při výstupu z autobusu se demokraticky hlasuje o délce pobytu. Dvoutřetinovou většinou zvítězí o hodinu kratší varianta, aby prý byl čas ještě i na moře ve Vodicích. Opět se musím vnitřně polaskat s myšlenkami na otrokářský řád, tvrdou autoritativní vládu diktátorského typu a tresty smrti ... prostě všichni, kdo máme alespoň minimální vzdělání, dobře víme, že demokracie vždy veškerou vyspělou civilizaci rychle a spolehlivě zahubila. 

Nakonec prohlídku města celkem v pohodě zvládneme, zejména proto, že se vzdám návštěvy místní pevnosti Kamerlengo, všech kostelů vyjma katedrály (románský kostel sv. Jana Křtitele jsem asi vynechávat neměl) a muzeí (tedy i antického reliéfu s postavou boha Kaira) a ze zcela nepochopitelných důvodů zapomenu vylézt na tříslohovou zvonici zdejší katedrály - baziliky sv. Vavřince, odkud jsem chtěl udělat "letecké" snímky Trogiru (to, že jsem pak bil hlavou o zeď a ronil slzy jako hrách už mi bylo prd platné). Hlavní část pobytu v tomto, pouze 12-tisícovém, městě jsem věnoval studiu (i focení) detailů figurálního katedrálního Radovanova portálu z poloviny 13. stol. Jedná se o údajně nejvýznamnější plastické dílo románského slohu na východním Jadranu a zřejmě i o jednu z nejkrásnějších a nejcennějších památek Chorvatska vůbec. No a právě ten portál mě tak rozhodil, že jsem šel líčit detaily Martině, odpočívající ve stínu katedrál, a úplně zapomněl na fakt, že ta kočka na pokladně mě pustila zadarmo i na tu věž (klidně bych si to i zaplatil, ale když už jsem jí byl prokazatelně sympatický). Ach jo ...

A na krásné goticko-renesanční nádvoří paláce Čipiko jsem taky pozapomněl, takže tam holt budu muset někdy v budoucnu zřejmě zajet znovu. A jen poznámka na okraj: Trogir ve filmu Vinnetou - Poslední výstřel představuje město Santa Fé.

Cestou zpátky se ještě zastavíme na krátkou – ale důležitou - fotopauzu, abychom si pořídili slavnou fotografii Primoštenu, která zdobí i budovu OSN v New Yorku. Tu máme ovšem znehodnocenu tím, že je odpoledne. A slunce je drze někde jinde než má být ... Primošten se z onoho místa totiž fotí vždy v hodinách ranědopoledních. No a večer u vínečka musíme smutně konstatovat, že 2/3 pobytu jsou už za námi.

(psáno v září 2011)